časosběr  obsah   rejstřík


Prý, zvolni!
Překvapivě se najdou i tací, kteří by rádi žili pomalu. (Jak) je to v „dnešní uspěchané době“ vůbec možné, když s časem závodí i ekologové? SEDMÁ GENERACE 6/2008

Každý sportovně založený cyklista jistě potvrdí, že rychlost je opojná. Pokud navíc jedeme z kopce, nemusíme šlapat a nelítá hodně much, je to pocit blížící se blaženosti. Není třeba přímo závodit se slunečními paprsky. Adrenalin udělá svoji práci pokaždé, když jedeme rychleji než pomalu.

Pokud ale máme vykonat rychle nějakou (a k tomu nevděčnou) práci, dostaneme svoje tělo zaručeně do stresu - a to se také odráží ve struktuře naší civilizace. Rychlost, o kterou usilujeme, je rychlost bezpracná. Nikoliv rychlost, do které nás někdo nutí a která nás stojí pot, slzy a vysoký krevní tlak.

Pomalost je v tomto ohledu podobná. Být pomalý sám a dobrovolně je fajn, ovšem pomalá pokladní v samoobsluze či řidič v tramvaji, pomalé připojení k internetu nebo pomalu myslící kolega?

Pomalá móda

Do módy přichází samotná slow fashion, pomalá móda. Jak to? Textilní průmysl je přece nadmíru rychlý, od prvního návrhu k sériové výrobě finálního produktu může uplynout pouhých dvanáct dnů, je třeba pružně reagovat na uhánějící módní trendy, včas ze zbavit zastaralého zboží a nedat vydechnout neofilním zákazníkům a hlavně zákaznicím.

Móda je také snadným (a oprávněným) terčem environmentalistů: využívání dětské či nedůstojné práce, plýtvání materiálem, okázalé utrácení, a tak podobně. Snaha držet krok s módou je ovšem z různých důvodů kritizována odnepaměti, švihácky špičaté francouzské střevíce Karla IV. pohoršující českou šlechtu se dokonce dostaly do učebnic. Jaká je ale alternativa? Jak udělat z módy - pravděpodobně poprvé v dějinách - uvědomělou a zodpovědnou aktivitu?

Jak píše Kate Fletcherová v loňském čísle časopisu The Ecologist, móda budoucnosti by mohla vycházet ze snahy o rovnováhu. Ta současné módě, kdy život na vysoké noze ještě navíc balancuje na jehlovém podpatku, trestuhodně chybí. Kromě důrazu na kvalitu místo na kvantitu bychom podle autorky měli brat v úvahu podmínky, za jakých naše oblečení vzniká, nepodporovat neslavně proslulé korporace (viz například knihu Naomi Kleinové No Logo) a namísto toho kupovat méně, ale kvalitnějších produktů, které opravdu budeme nosit. Případně je po určité době pomalu a pečlivě přešít na něco, co všem sousedům opět vyrazí dech.

630 tisíc volných hodin pro srdce

Dopřát dost času na to, aby lidé ztracený dech zase popadli, se letos v únoru pokusila v nejrychlejším městě světa skupinka Italů, zastavujících pospíchající Newyorčany festivalem Slow Life (Pomalý život). Rozdávali při něm například ironické pokutové bločky za příliš rychlou chůzi nebo letáky s výzvami typu „vyvarujte se při psaní SMS všemožných zkratek a zjednodušujících symbolů“. Bylo z toho ale spíš jen nedorozumění. Minutoví manažeři z Wall Streetu mají vedle marketingových příruček zřejmě nastudovaného také francouzského filozofa Paula Virillia, podle kterého rychlejší dominují nad pomalejšími, a nehodlají se svého postaveni dobrovolně vzdát. L’Arte del Vivere con Lentezza (Umění pomalého života) si propojují spíše s nudným ubíháním času v dopravní zácpě.

Naopak obyvatelé japonského města Kakegawa, které se nachází nedaleko podobně hektického Tokia, už na základě rozhodnutí své radnice žijí ve městě pomalého života. Cílem radních je vytvořit uvolněnou atmosféru, ve které je možné pročistit si mysl. V městské deklaraci pomalého života se píše: „Na konci dvacátého století Japonsko usilovalo o ,rychlý, levný, výhodný a efektivní‘ život, který přinesl ekonomickou prosperitu. Bohužel přinesl i řadu problémů jako dehumanizaci, sociální problémy a znečištění. Proto razíme jako nové heslo ,pomalý život‘, abychom dosáhli ,pomalého, uvolněného a relaxovaného životního stylu‘ a přešli od společnosti masové výroby a spotřeby ke společnosti, která není tak hektická a která nám dovolí užívat si záležitosti našeho srdce.“

Následuje japonsky důkladná kalkulace: průměrný japonský život trvá zhruba 80 let, to je zhruba 700 tisíc hodin, z toho asi 70 tisíc hodin stráví typický Japonec v práci. A právě tato desetina života, věnovaná firmě, je běžně pokládána za tu nejdůležitější část života. Podle deklarace pomalého života je ale třeba věnovat pozornost i zbylým 630 tisíc hodinám. Máme vůbec příležitost prožít je smysluplně, vyrovnaně a harmonicky?

Sympatická je v této souvislosti i kanadská Work Less Party (Strana za méně práce), usilující o dvaatřicetihodinový pracovní týden — na ono přemýšlení o smysluplnosti a harmonii bytí bychom měli více času. Drobnou komplikací zůstává následný pohled na výplatní pásku a (jak jinak než dravou) asijskou konkurenci. Ale jelikož jde zpomalování ruku v ruce se sebeomezováním, tak je vše, jak má být.

Pokud po zkráceném úvazku nechcete tak jako hloupý Honza lenošně sedět za pecí, ale zároveň se ani přetrhnout při cvičení, je na čase přesedlat z bleskurychlého japonského karate na čínské tai-či nebo indickou jógu a z průměrně patnáctiminutového eurosexu na nekonečný sex tantrický. Z něj zplozené děti pak vychovávat v pomalých školách, číst si s nimi pravidelně pomalé knihy a vydělávat v pomalém byznysu pohodové pomalé peníze. A za ně pak namísto zájezdu typu „Evropská hlavní města za pět dní“ využít internetové stránky o pomalém cestování a nechat se inspirovat tamními návody, jak za sebou nezanechat ekologickou stopu zvíci maxipsa Fíka. Namátkou citujme: snažte se žít jako domorodci, vyhledávejte méně frekventované cesty, místo foťáku vezměte skicák a pokud možno se domlouvejte v tamním jazyce. A nezapomeňte se zeptat servírky, co si myslí o hnutí Slow Food… Na paměti pak stále mějte myšlenku, že cestujeme, abychom viděli svět a „nikdy neuvidíme více, než když jsme zcela klidní“.

Turínská Matka Země

Není sice pravda, že všechny pomalé cesty vedou do Říma, ale od pravdy - a od Říma - to není zase tak daleko. Klíčovou organizací pomalého života je totiž hnutí Slow Food (pomalé jídlo; možno jej vařit i na pomalých hrncích), které roku 1986 založil italský novinář a gastronom Carlo Petrini. Kromě Archy chutí (seznamu dnes již asi 800 lokálních jídel, jimž hrozí „vyhubení“) je vlajkovou lodí tohoto hnutí potravinářský festival Terra Madre, který se každé dva roky koná v italském Turínu. Hektické severoitalské město obklopené továrními halami a činžáky automobilky Fiat se zdá být pro pořádání podobného festivalu poněkud paradoxním místem. Paradoxy tím ale teprve začínají.

Festivaly Terra Madre (letos v říjnu se uskutečnil třetí) jsou známé svou radikální rétorikou. Jsou to akce, kde se „místní komunity setkávají v globálním měřítku“, aby bojovaly proti korporátní dominanci za „dobré, čisté a spravedlivé jídlo“ (Carlo Petrini). Samozřejmě se tu kritizuje jistý nadnárodní řetězec rychlého občerstvení, který „kontroluje stravovací návyky obyčejných lidí“, a zkrátka nepřijdou ani producenti geneticky modifikovaných potravin (například Monsanto), kteří provozují „potravinářský fašismus“, „zotročují zemědělce třetího světa“ a „ohrožují biodiverzitu“. Všude se mluví o antagonismu velkého agrobyznysu na jedné straně a místních zemědělců na straně druhé — a člověk by mimoděk očekával, že se podobná akce bude konat v obklíčení policejních těžkooděnců, vodních děl a speciálně vyškolených psychologů.

Ale není tomu tak - ba právě naopak: akci zaštiťuje turínská radnice i regionální vláda, jejichž nejvyšší představitelé si obvykle nezapomenou přijít zařečnit. Mezi sponzory najdeme Lufthansu a různé velké italské firmy, které platí účastníkům z chudých afrických zemí cestu na festival. Ti pak na zahajovacím ceremoniálu před nadšeným publikem defilují v národních krojích podobně jako sportovci na olympijských hrách. Opojen velkolepostí plenárních zasedání by si jeden málem nevšiml, že velké kapitalistické podniky a politici středního proudu vlastně podporují hnutí s výrazně anti-kapitalistickou rétorikou a programem, který je v rozporu nejen s myšlenkami volného trhu a svobodné soutěže, ale svým důrazem na lokální tradice a pomalé užívání si představuje vzpouru proti neustále akcelerující globalizaci. Jak je to možné?

Spotřební eko-jídelníček pro špičky?

Vysvětlení mohou být různá a mohou se i navzájem doplňovat. Jednak je Itálie zemí, s jejíž kulturou musí myšlenka pomalého jídla nutně rezonovat. Italové obědvají klidně třeba i dvě tři hodiny, potrpí si na kvalitní suroviny, především sýry, zeleninu, těstoviny či ryby, a nezapomínají ani na osobní kontakt s lidmi, kteří jim z těchto produktů oběd připraví.

Jednak jde o to, že přestože je k některým vykřičeným ekonomickým aktérům typu Monsanto či McDonald’s rétorika festivalu kritická, ve skutečnosti také podporuje konzumerismus. Stejně jako nutně neplatí, že přírodní procesy jsou veskrze pomalé, a tudíž se naše akcelerující doba zcela vymkla z kloubů evoluce, tak také zpomalení nemusí znamenat snížení konzumu. Psychologické výzkumy kupříkladu dokladují, že pokud se v obchodních prostorách hraje pomalejší hudba, zákazníci v nich vydrží déle a více nakoupí. Hitem posledních let par excellence je v tomto smyslu píseň Spomaľ od slovenské kapely Peha.

Organizátoři Terra Madre ale mohou být též snadno obviněni (a také často bývají) z elitářství. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu nebo americký myslitel Thorsten Veblen by jistě poukázali na to, že důraz na okázalou a pomalou konzumaci kvalitních statků je právě znakem elit, které si dopřávají něco, co si ostatní nemohou dovolit. Zdá se však, že demokratizací prochází i pomalá konzumace, a doufejme, že nebude mít pro přírodu tak katastrofální účinky jako demokratizace rychlého způsobu života.

Hnutí Slow Food s hlemýžděm ve znaku zatím trpělivě zakořeňuje ve veřejném povědomí. Paralelně s japonskou Kakegawou vytvořilo síť pomalých měst Cittaslow, která se rozšířila na více než stovku sídel ve čtrnácti státech včetně Jižní Koreje či Nového Zélandu. Aby dotyčné město bylo do sítě zařazeno, musí splnit minimálně polovinu z pětapadesáti kritérií, mezi nimiž figuruje environmentální politika, kvalita infrastruktury, podpora lokálních produktů nebo pohostinnost.

Osudová rychlost, mravní pomalost

Všechny tyto zpomalovače rychlého požáru modernity samozřejmě nevyrašily přes noc. Oslava pomalosti a kritika spěchu má dlouhověké kořeny. Jak ve Vlažných a váhavých dokládá Hana Librová, od té doby, co jsme biologický čas nahradili časem společenským a mechanickým, měřeným hodinami, část dobových pozorovatelů vždy truchlila za pomalejším včerejškem. Připomeňme třeba kritiku roztěkanosti způsobenou příjezdem parních lokomotiv nebo mnohem dávnější citát festina lente (spěchej pomalu). Příznačné je, že Librová se svými studenty naopak marně hledala lidové rčení nebo moudrost, která by oslavovala rychlost a vešla by se do etických zásad: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“ ani „Kdo zaváhá, nežere“ jimi věru nejsou.

Rozdíl mezi přírodním cyklickým a moderním lineárním časem ostře nazírá britská spisovatelka Jay Griffithsová v knize Pip Pip. Autorka odmítá čas spojovat s hodinami a namísto toho ukazuje různorodé přírodní cykly, čas lidových pověstí a karnevalů, kde je čas neomezený a „na naší straně“. Odmítá tezi „čas jsou peníze“ a namísto toho se ptá, čí peníze jsou vydělávány na úkor čího času? Dále si všímá odlišného času mužů, žen a dětí, času jakožto mocenského nástroje (západní čas je příkladem kulturního imperialismu) a velebí méně lineární časové systémy, jakými jsou kmenový život, vášnivá láska nebo tvorba obrovského ledovce.

Rychlost je podle Griffithsové „fantastická, ale fatální, radostná, ale hrozivá, báječná, ale fašistická“. Akcelerace nepoznamenala jenom životní rytmus běžného moderního člověka, ale i jeho způsob myšlení, o čemž píše v knize Tyranie okamžiku norský sociální antropolog Thomas H. Eriksen. Namísto radikálně konzervativního či technofilního řešení však Eriksen doporučuje využívat to lepší z rychlosti i pomalosti. V zájmu zpomalení jistě není třeba rozbíjet fungující hromadnou dopravu nebo komunikační sítě („pomalost je ctnost, když nepostihuje ostatní lidi“); sobě i světu bychom ale podle něj prospěli, kdybychom kupříkladu chalupařili, zbavili některé prostory mobilních telefonů, méně publikovali nebo se nesnažili vědět všechny věci (protože čím více člověk ví, tím je více věcí, jež nezná). Autor však připojuje i důležitou poznámku, že zpomalení není pouze výzvou pro individuální rozhodování, ale mělo by být tématem pro státní úřady, politické strany nebo odbory - od delších pauz na oběd přes zpomalení automobilové dopravy až po pomalou architekturu.

Zpomalit? Zpomalit! A rychle!

Zdá se, že se všichni chtějí rychle naučit, jak zpomalit - tento bonmot dává k dobru při přednáškách ke svému bestselleru Chvála pomalosti kanadský novinář Carl Honoré, vedle „sultána pomalosti“ Satishe Kumara zřejmě nejznámější postava současné pomalé revoluce. V každém případě: i pokud od těch plus mínus 630 tisíc hodin nepracovního života odečteme 230 tisíc hodin spánku, pořád ještě nám zbude dost času nejen na spoustu pomalých večeří, ale i na desítky „zpomalovacích“ kurzů. Za pomalost se totiž dnes na trhu práce pořád ještě moc neplatí, naopak člověk si na ni musí doplatit sám. Což rádi dělají jak manažeři prchající do klášterů, tak vystresované maminky na meditačních lekcích. Ti už v pomalosti nevidí jenom nudu, neúspěch a stáří, ale spojují si ji spíše s vyrovnaností, velkorysostí či bytostným údivem.

Internetové odkazy: Slow planet, Slow movement, Slow food, Slow down now, Simple living.

sedmagenerace.cz
Vít Kouřil a Jan Miessler, 28. listopadu 2008. Původní název článku: „Spomaľ, máš privysokú rýchlosť“. Celý článek na webu SEDMé GENERACE. Mírně kráceno. Převzato s laskavým svolením redakce.