časosběr  obsah   rejstřík


Zvířecí práva II
Přestože v době vznikající zemědělské společnosti bylo postavení a vztah člověka k přírodě zhola bojem o přežití, „můžeme předpokládat, že v prvních vesnických společenstvích dospěli někteří lidé k určitému stupni úcty k životu a k soucitu, tj. touhy vyloučit zbytečné strádání u vybraných druhů zvířat,“ píše přední odborník na welfare neboli pohodu zvířat John Webster. Se jménem tohoto profesora veterinární fakulty Univerzity v Bristolu se ještě mnohokrát setkáme. Teď se ale vraťme do zvolna se rozvíjející historie ochrany zvířat.

Řada myslitelů, kteří se zabývali ochranou zvířat, by byla předlouhá: Pythagoras, Aristoteles, Tomáš Akvinský, praktikující humanista a milovník všech živých tvorů František z Assisi, Descartes, Rousseau, Kant, zakladatel psychoanalýzy Freud nebo moderní psychologie Jung...

René Descartesovi se často přičítá, že zvířatům „vzal duši“. Podle českého odborníka na ekologickou etiku doktora Vladimíra Šilera ale Descartes nic nezavinil. Jen pojmenoval to, co se odehrálo po zhroucení středověku v průběhu renesance: rozpolcení skutečnosti, odcizení člověka a přírody…

Descartes popsal ono rozcestí, na němž se evropský duch vydal směrem, který nás dovedl až k tomu, že naše předškolní děti malují fialovou krávu, protože jediná bezprostřední zkušenost, kterou s krávou mají, pochází z televizní reklamy; že kuřatům ve velkokapacitní drůbežárně dodává potravu bez doteku lidské ruky automatická linka a že tatáž automatická linka jim pak v masokombinátu bez doteku lidské ruky uřízne hlavy; že maminka dítěte, které si na pískovišti hraje s křečkem tak nešetrně, až mu zlomí nožičky, odpoví paní, která jí to vytkne „No bóže, vždyť to stálo jen 16 korun!“

Vytržení moderního člověka z přírody ale lze právě tak pojmenovat jako povznesení. Touto dobou velká část lidstva přestává bezprostředně a dennodenně bojovat o přežití jedince. Nová situace umožňuje a zároveň vyžaduje nový etický přístup k přírodě a všem jejím součástem. Ve většině tradičních etik přežívá zkušenost prehistorických fází vývoje a starověkých kultur, kdy člověk vnímal přírodu jako svého nepřítele nebo mocnějšího konkurenta. Proto boj proti přírodním silám, jevům, bytostem byl chápán jako eticky pozitivní.

Tato etika nám v kulturní paměti stále ještě doznívá, přežívá v našich pojetích hodnot i v archetypech nevědomí. Ukazuje se, že dokonce někdy tato tradiční etika je brzdou dalšího vývoje lidstva…, protože kořistnický a nepřátelský vztah k přírodě není možno uplatňovat donekonečna, planeta má jen omezené možnosti. Proto musíme vytvářet zcela nové hodnoty, nabízet nové motivace (Vladimír Šiler). Kulturně předávaný atavismus o nepřátelské přírodě ilustruje jiný slavný autor a guru ochránců zvířat Peter Singer říkankou: „Mámo, táto, v komoře je myš. Pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá.“ Kdo z nás ji nezná? Kdo z nás se nad ní někdy zamyslel?

Hana Kolářová (odborné konzultace: Ing. Romana Šonková, Mgr. Lubomíra Chlumská, Mgr. Veronika Kinasová, Nadace na ochranu zvířat Praha)

Základ tohoto textu vznikl v červenci 2004 a vyšel v časopisu pro ekogramotnost Bedrník 4/2004, v němž je toho ke čtení na toto téma mnohem víc (vydává jej SSEV Pavučina ve spolupráci se Střediskem ekologické výchovy a etiky Rýchory - SEVER).