časosběr  obsah   rejstřík


Zvířata na lavici obžalovaných
se ocitala v Evropě nejčastěji v 15. a 16. století, naposledy zřejmě počátkem 20. (ve Švýcarsku).

Zcela vážně míněné soudy se zvířaty probíhaly přinejmenším od konce 13. století. Nejčastěji ve Francii a Švýcarsku, méně v Itálii a Anglii, a jen výjimečně ve slovanské části Evropy (v Bulharsku).

Bývaly dvojího druhu: buď trestní řízení proti určitému zvířeti za zranění či vraždu (většinou prasata, psi, býci), případně za čarodějnictví, anebo hromadné procesy proti „škůdcům“.

Probíhaly zcela v souladu s pravidly procesů s lidmi - vždy byli přítomni žalobce a obhájce, zvíře bylo „vyslýcháno“, zavřeno do vězení (běžného = spolu s lidmi), stejné bylo i vykonání rozsudku (za vraždu stětí či oběšení).

Tak třeba v roce 1474 byl v Basileji souzen kohout za to, že údajně snesl vejce. Byl obviněn z čarodějnictví, shledán posedlým ďáblem, tedy vinným a upálen.

Roku 1906 se ve Švýcarsku odehrálo loupežné přepadení s tím, že dva pachatelé poštvali na oběť psa, který ji zabil. Pes byl odsouzen za vraždu a popraven, zatímco oba muži skončili jen ve vězení coby lupiči. Dnes by se takový případ hodnotil jako použití zbraně (pachateli všeho by byli muži, pes pouhou zbraní).

Procesy se škůdci probíhaly u církevních soudů. Nejčastěji se jednalo o hlodavce a kobylky (ničení zásob a úrody bylo vnímáno jako boží trest lidem nebo vtělení ďábla).

Lidé připravili hromadný proces s kobylkami. Ty se však do soudní síně nedostavily. Lidé šli na pole a kobylky vyzvali, aby se dostavily. Nedostavily. Někdy byli „škůdci“ vyzváni, aby přestali - s tím, že jinak bude následovat postih (klatba, exkomunikace a podobně). Jindy byli vyzváni, aby se přesunuli na jim vyhrazený náhradní pozemek.

Na obhajobě myší si jeden právník založil celou svoji kariéru. Bartholomeo Chassenée, když se nedostavily k soudu, tvrdil, že předvolání bylo nedostatečné, že o něm nebyly zpraveny všechny myši. Ač opakované předvolání bylo velmi důkladné, myši se ani na další líčení nedostavily. Obhájce to vysvětlil: myši neměly dost času na přesun, měla by jim být dána dostatečná lhůta. I tak se na nové líčení opět nedostavily. Obhájce to zdůvodnil: bylo to kvůli kočkám, které tu volně pobíhají, myši se jich bojí - měly bychom v den následujícího líčení všechny kočky pozavírat. Toto vysvětlení soud již, kupodivu, nepřijal, a nebohé myši byly odsouzeny…

Za staletí, ne-li desetiletí, mohou (a budou, budou-li vůbec) lidé nahlížet na naše konání zcela obdobně, jako my na ta předchozí.

I takové procesy tehdejším lidem musely dávat smysl. Po smyslu opačných případů - kdy pachatelem byl člověk a zvíře bylo obětí - se lidé asi zrovna nepídili (a stále dost nepídí).

Co děláme dnes se zvířaty, která způsobila zranění až smrt někoho z nás?

Zpravidla je „utratíme“. Což je v duchu zmíněných procesů („spravedlnosti bylo učiněno zadost“).

Jak se na to ale dívá zákon? „Důvodem k usmrcení zvířete je (za cé) bezprostřední ohrožení člověka zvířetem.“ O trestu za napadení v minulosti zde nic nestojí (čili usmrtit zvíře proto, že napadlo člověka, není v souladu se stávajícím zákonem).

Stručně vývoj postavení zvířat ve společnosti a právu

Římské právo: zvíře je věc v právním smyslu (týká se hlavně práva majetkového); toto pojetí se během posledních desetiletích naštěstí mění.

René Descartes: zvíře jako automat, nemá žádný intelekt, duši, pocity, vědomí, jedná jako stroj a tudíž nemůže trpět, nic ho nebolí (tím se zaštiťovali pokusníci při vivisekcích).

Darwinova evoluční teorie: podnět ke změně vztahu člověka ke zvířatům - člověk společníkem zvířat, sdílíme řadu rysů, tvoříme jednu velkou rodinu. Zvířata coby cítící a vnímající bytosti.

Podobně jako (malé) dítě, ani zvíře není subjektem práva, takže nemůže být pachatelem deliktu. Není trestněprávně ani jinak odpovědné, nemůže být trestáno a vězněno (nemá schopnost spojovat svůj čin a následek).

Preambule českého zákona na ochranu zvířat: „Zvířata jsou stejně jako my živými tvory, schopnými na různém stupni pociťovat bolest a utrpení, a zasluhují si proto pozornost, péči a ochranu ze strany člověka“

Přestože v pojetí zvířete z hlediska práva stále převládá (tak jako v pojetí obecném) antropocentrismus, získává zvířatům příznivější tóny: Právní ochrana zvířat se stává novodobým fenoménem, všechny „civilizované“ země mají (nějaké) zákony na ochranu zvířat (u nás za týrání zvířete až 3 roky „natvrdo“, za zanedbání péče až 6 měsíců).

Nový občanský zákoník: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze“

Upravil jsem poznámky kamarádky Báry (viz její web "We´ll be kind") z přednášky JUDr. Hany Müllerové, Ph.D. (z Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i.) „Zvířata na lavici obžalovaných aneb Dobrodružství právní historie“.

Zajímavé počtení na toto téma nabízí též web veganka.cz pod názvem „Chvála zvířecím zločincům“ (I až III).