časosběr  obsah   rejstřík


Zelená svatozář
Kapitoly z ekologické etiky. Erazim Kohák. Učebnice. SocioLOgické Nakladatelství (SLON), Praha 1998. Úryvky ze čtvrté kapitoly první části.

Od dob francouzské revoluce nabývá evropské vegetariánské hnutí výrazně radikálního nádechu. Opírá se o morální odpor k zabíjení, vytváří představu zlatého věku nevinnosti. Výsledkem radikalismu není dosud změna chování. Zatímco méně radikální Indie je z 80% vegetariánská, v Evropě vegetariánství dodnes nepředstavuje rozšířené hnutí. Přesto má svůj význam. Nenechá nás zabíjet s čistým svědomím. Zachovává v našem povědomí základní lidskou touhu nepodílet se na zlu, která by jinak sotva přežila nástup konzumní společnosti.

Snad také proto vyvolává vegetariánství tak podrážděnou reakci. Proč nám tak vadí lidé, kteří dávají přednost bylinné stravě před masitou? Jistě, někdy vadí necitlivost a provokativní nadřazenost, se kterou se setkáme mezi vegetariány stejně jako mezi ostatními lidmi. Vadí také odlišnost: čím méně si je člověk jistý sám sebou, tím obtížněji snáší odlišnost. Takže bychom přece jen pochybovali o našich „rudých návycích“?

Na obvyklé námitky vůči vegetariánství není obtížné najít odpovědi. Nejběžnějším argumentem bývá tvrzení, že já sám nic nezměním, když všichni jsou proti. Tím argumentem běžně ospravedlňujeme svůj podíl na všem, co se příčí svědomí. Třeba jet autem do zamořeného města v inverzi. Prý není nic platné, když já nepojedu, pojedou prý druzí. Podobně prý není nic platné, když si sám odřeknu tlačenku, když si ji všichni objednají.

Jenže ono všichni sestává ze samých já sám. Když se já sám odmítnu podílet na krutosti, má to trojí následek. Jeden je praktický: je o jeden zlomek, byť sebemenší, méně utrpení. Je prostě o jednoho míň, kdo přispívá k fondu krutosti. Nejen to, také přispívám ke změně postoje. Tím, že si místo řízku dám bramborák, zpochybňuji samozřejmost masité stravy. Lidé se zamyslí. Třeba si řeknou, že jsem blázen, avšak nebudou se již bezmyšlenkovitě podílet na krutosti - a právě nevšímavá lhostejnost nejvíc umožňuje nelidské praktiky.

Třetí následek je osobní: nežiji v rozpolcení mezi soucitem se zvířaty a svou stravou. To všechno není málo - a i kdyby bylo, stále platí, že nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic jen proto, že může udělat jen málo.

Pak je tu druhá běžná námitka, že něco jíst musím, a když nepřispívám k týrání zvířat, přispívám k hromadné vraždě květáků a zelných hlávek. I na to je odpověď: ano, něco jíst musím, podobně jako se něčím musím odívat a něčím ohřívat. Jenže naše svoboda znamená, že můžeme volit - a nemusíme volit tak, abychom způsobovali co nejvíc bolesti a utrpení. Něco jíst musím, avšak to neopravňuje třeba kanibalismus. Je veliký rozdíl mezi lidským masem, masem z hromadných chovů, masem volně žijících živočichů, masem z domácího chovu a porážky, masem z živočichů bez ústřední nervové soustavy, mezi masem a vejci a vejci z chovu a z volného výběhu, mezi vejci a mléčnými výrobky, a ostatně také mezi rostlinami a plody rostlin jako je zrno, ovoce nebo houby. Ano, něco jíst musím, avšak mohu vybírat svou stravu nejen sobecky, nýbrž také s ohledem na druhé.

O dokonalost nejde. Jde o snahu ubližovat co nejméně. Jde o praktickou úlevu a pomoc trpícím. Snad nakonec vrcholem vegetariánství není dokonalost, nýbrž posun středu zájmu z vlastní dokonalosti na dobro mých bližních.

Web SLONa.