časosběr  obsah   rejstřík


Vegánské gurmánské
večery. Prozatím v Olomouci, Brně, Jihlavě, Zlíně, Praze, Liberci, Orlové, Mostě; na Slovensku v Bratislavě, Trnavě a Košicích. Místa, časy a další podrobnosti o večerech v jednotlivých městech udává web veganodaktyl (po kliknutí na město). Následující článek je reportáží z jedné večeře v Olomouci, vyšel v časopisu SEDMÁ GENERACE 5/2012.

Každá poslední středa v měsíci je v hanácké metropoli vyhrazena příznivcům veganského gurmánství, kteří se setkávají v Galerii U Mloka. O půl sedmé postává či posedává před domem na Lafayettově ulici hlouček mladých lidí. Oficiální začátek akce totiž pravidelně osciluje mezi půl a sedmou. V příjemném suterénním prostoru již mezitím probíhají poslední přípravy hodovní tabule a též úprava pokrmů. Platí, že jídlo musí především lahodit oku, vše je třeba esteticky naaranžovat, dorty dozdobit šlehačkou. Pak už jen stačí posadit se k velkému stolu a čekat, kolik lidí na dnešní večeři vlastně přijde a jaké dobroty s sebou přinesou.

Velká část kouzla těchto neformálních setkání se skrývá právě v překvapení. Na komunitní večeři může bez předchozího ohlášení přijít kdokoli (s výjimkou lidí pod vlivem alkoholu či drog, kteří zde nejsou vítaní), počet ani skladba strávníků se tak nedá předvídat. Večeře také nemají žádného oficiálního organizátora - nemůže tedy nastat situace, že po případném odchodu jediného organizátora by se celý „večírek“ rozpadl - „starost“ o zábavu a hladký průběh akce spočívá na samotných účastnících, kteří se tím samovolně přesouvají z pozice pasivního příjemce na místo aktivního moderátora či scénáristy daného večera.

Sdílet (veganské) jídlo

Jedním ze zakladatelů olomouckých setkání je Vašek, usměvavý mladý vegan, neúnavný propagátor bezživočišného stravování, stále připravený odpovídat na všetečné otázky „jedlíků“ a „jedlic“. Historie olomouckých komunitních večeří sahá do prosince roku 2010. „Pokud si správně pamatuju, první večeře v tomto duchu se uskutečnila před dvěma lety jako předvánoční setkání,“ vzpomíná Vašek. Hned první akce přilákala tolik hodovníků, že vznikl nápad zahájit tradici pravidelných večeří. „Inspirací nám byl organizační model Critical Mass (pravidelné cyklojízdy v různých městech světa konající se vždy ve stejný den a čas; olomoucká cyklojízda kupříkladu probíhá každý poslední čtvrtek v měsíci v 18:00 - pozn. red.), čímž nám odpadla nutnost vyrábět každý měsíc leták s pozvánkou,“ vysvětluje Vašek a mlsně se poohlíží po bramboráčcích. Od února 2011 se tak olomoučtí vege-filové setkávají pravidelně každý měsíc ve stejnou dobu. Nespornou výhodou pro návštěvníky je právě snadná zapamatovatelnost dne, hodiny i místa konání - v diářích si mohou snadno vyhradit prostor a počítat s účastí na měsíce dopředu.

Jak už jsem naznačila, leitmotivem komunitních večeří je bezmasé stravování - téměř sto procent přineseného jídla je vyrobeno bez živočišných produktů (včetně medu) a zakladatelé akce takový přístup účastníků preferují. „Přinesené vegetariánské jídlo by vegani nejedli, což by byl opak našeho cíle, sdílet jídlo mezi všemi,“ vysvětluje Vašek. Většina jídla na hodovním stole na první pohled sestává ze sezonních potravin - často přímo ze zahrádek kuchařů, což večeři dodává i druhý rozměr v podobě lokálnosti surovin. Banánové ozdoby na dortech a část použité zeleniny jsou freeganského původu.

Hlad, radost, étos

Ke stolu se pomalu začínají usazovat další spolustolovníci, většina z nich přináší v plastové krabičce, na plechu či v hrnci nějaký vlastnoručně vyrobený pokrm. Slaná jídla se na tabuli vkusně doplňují se sladkými, celé kompozici vévodí několik dortů. Někteří svá kulinářská díla evidentně chystali několik hodin, jiní přinesli pár „mňamek“ a ti, kteří nestihli nic uvařit či upéct, alespoň koupili něco k zakousnutí v obchodě. Vítaní jsou však i lidé, kteří vůbec nevaří, respektive neumí vařit vegansky nebo s sebou prostě nic nepřinesou.

„Chodím sem každý měsíc, mám z večeří velkou radost, přicházím tu do styku s lidmi stejné krevní skupiny,“ svěřuje se se svou zkušeností Američanka Jessica. Většina spolustolovníků se hrdě hlásí k veganství či vegetariánství, večeře ale (pro někoho možná překvapivě) nejsou o přesvědčování přesvědčených, jak by se mohlo na první poslech zdát. Důležitým aspektem je zde sdílení, spolupráce, podpora, díky které pak mohou snáze přenášet informace k lidem stravujícím se konvenčně. „Někteří vegani zde chtějí například potkávat lidi stejného smýšlení a životních návyků, čímž si mohou ulehčit život, někteří se chtějí potkávat s kamarády u společného jídla, jiní mají třeba jen hlad. Každý to vnímá jinak,“ vypočítává Vašek důvody. „Já osobně se chci potkávat s kamarády a ochutnat dobroty, které ještě neznám.“

Večer veganského gurmánství však v sobě skrývá vedle oku, jazyku a trávicímu systému lahodící podívané i silnou etickou a environmentální vrstvu. Jakkoli mohou mnozí s tímto názorem polemizovat, v době nebývalého konzumu, nadbytku a následného vyhazování potravy v západním světě je praktikovaný velkochov hospodářských zvířat a jejich zabíjení amorální, hrůzný a navíc zbytečný; konzumace masa zvířat nadopovaných hormony a antibiotiky má též prokazatelný negativní vliv na lidské zdraví. Z environmentálního hlediska jsou velkochovy zvířat, vypouštějící do atmosféry metan, mocný skleníkový plyn, též velmi nepříznivé pro klima Země.

Malý velký prostor pro pokrok

Okolo osmé hodiny je zábava v plném proudu. Počáteční „upejpání“ se přeměnilo v živou výměnu pokrmů mezi oběma konci stolu. Chce-li člověk ochutnat od všeho trochu, je ovšem dobré nepřehnat to s velikostí porcí. Kolem stolu sedí přibližně pětadvacet průběžně odcházejících a přicházejících lidí, hovor se roztříštil do malých skupinek. Větší část pravidelných návštěvníků se již navzájem zná, přesto však vznikají i nové, spontánní konverzace vzájemně se neznalých spolustolovníků.

Počáteční seznamovací fáze se pomalu mění v diskuze o vegetariánské a veganské stravě a způsobech přípravy pojídaných dobrot. Sama se pouštím do hovoru s vedle mě sedící Renatou, která velmi ráda vaří (jablečný pudink je jejím výtvorem) a na večeře chodí vesměs pravidelně. Celé setkání má zvláštní, v dnešní době už jakoby neobvyklý nádech poznávání neznámého: jedení pokrmu máme většinou spojeno (samozřejmě s výjimkou obchodních schůzek v restauraci či rychlého oběda v menze nebo kantýně) s příjemným společenským setkáním s blízkými lidmi, obzvláště pokud jsme jídlo připravili sami a s láskou.

Pocity vzájemnosti i určitého bezpečí se očividně rozlévají i v hlavách a žaludcích účastníků komunitních večeří, radostná hra barev všech pokrmů a také místo konání - sklepní prostora s cihlovými stěnami - dodává večeři atmosféru nevšedního zážitku. V našinci může vyvolat letní vzpomínku, třeba na jihoevropský způsob stolování, kdy se sejdou blízcí, vzdálení i dosud neznámí přátelé a v dobrém rozpoložení spolu hodují… třeba jako tenkrát v malé přímořské obci pod Římem, kdy se 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie setkávají sousedé z bytových domů, na střecho-terase připraví stůl, přichystají lahodné lasagne s brokolicovou omáčkou, salát z čerstvých rajčat s olivami nebo tiramisu řezy, povídají si a diskutují až do večera, kdy na oslavu tohoto významného katolického svátku rozsvítí lampiony…

Podobná setkání se konají také v jiných zemích. „V Americe se modelu olomouckých večeří podobají setkání kvakerů, na kterých je k dispozici převážně veganské jídlo, nejčastěji z fazolí a rýže,“ říká Jessica a dodává: „Americká společnost obecně více respektuje, když někdo něco nejí, ať už z náboženských, zdravotních či etických důvodů. V České republice žiju již 19 let a myslím, že v tomto směru je tu ještě velký prostor pro pokrok.“

Komunitní večeře samozřejmě nejsou samy o sobě cestou, jak „zachránit svět“ a přinutit společnost přemýšlet nad důsledky jejího konání - a to nejen v otázkách stravování. Jejich významný pozitivní přínos však spočívá v samotné kreativní aktivitě účastníků. Místo pouhého stěžování si na aktuální světové poměry a věčného teoretizování přistoupí každý měsíc hrstka lidí (bez ohledu na genderové stereotypy) ke sporáku či plotně a uvaří úžasnou „baštu“, kterou nezištně nabídne jiným lidem. Což není v dnešní stále více individualizované společnosti zas tak málo.

Text i foto Barbora Božková, 11. října 2012.
Kráceno. Celý článek na webu SEDMé GENERACE. Převzato s laskavým svolením redakce.

sedmagenerace.cz