časosběr  obsah   rejstřík


Pablo Picasso: Guernica
Zvířata ve 3. říši
Recenze Stanislava Komárka (v časopise Týden 49/2003, strana 8) na knihu Borii Saxe „Zvířata ve třetí říši“ (Dokořán, 2003).

Kdybych měl v záloze další život navíc, nepochybně bych se byl zabýval stejným tématem jako americký historik a lingvista Boria Sax. Už před léty bylo lze tušit, že vztah Hitlerova Německa ke zvířatům je neobyčejně výživnou pastvinou pro psychologa, biologa i zájemce o dějiny a celá problematika nechává, daleko za hranicemi akademického zájmu, vyvstávat černé kouty lidských duší i s jejich paradoxy a aspekty, které bychom nečekali.

Upřímně jsem se tudíž zaradoval, když jsem v edičním plánu nakladatelství Dokořán uviděl český překlad Saxovy knihy, vzniklý už tři roky po jejím anglickém vydání. Kniha vznikla propojením několika Saxových esejů k tomuto tématu a je neobyčejně pozoruhodná.

zaplňuje informační mezeru, která v tomto směru doposud zela a jejíž poznání lze každému vzdělanějšímu člověku doporučit. Sax bere celou problematiku velmi „gruntu“, zaobírá se velmi podrobně nejen vztahováním se Němců této éry ke konkrétném zvířatům, domácím i divokým, společníkům člověka i pokusným objektům, ale i dobovou zvířecí symbolikou, zoopsychologií, myšlenkovými kořeny vztahu k živé přírodě a vztahem zvířecích a lidských obětí v různých kulturách. Holocaust chápe, po mém soudu v podstatě správně, jako masové rituální obětování lidí, byť ne vždy na zcela vědomé rovině. Nacistické myšlení věnovalo vztahu k živé přírodě překvapivě mnoho pozornosti a tento aspekt tehdejšího Německa nám zůstává zakryt otřesnými událostmi v mezilidské rovině, které tuto dobu naplňovaly.

Třetí říše: Div organizace

Dnes, kdy už je sotva živ někdo z dospělých pamětníků této éry, je více než načase se nad ní znovu zamyslet a vzít si z ní poučení; celá řada témat, tehdy přetřásaných, dnes v rozmanitých nových rouchách znovu ožívá.

Už povrchnímu pozorovateli je nápadné, jak veliká propast zela v třetí říši mezi relativně velmi dobrým vztahem ke zvířatům, která požívala všemožné zákonné ochrany, a neobyčejně bezohledným vztahem k lidem. Z pohledu nepředpojatého historika se jedná o relativně častý jev: většina kultur vykazuje v některých aspektech rysy neobyčejně kultivované a v jiných neobyčejně barbarské.

Krvavé kulty aztécké říše se podivně vyjímaly na pozadí melancholických básní o květinách, zdvořilosti a dobrého vychování, tradiční Japonsko nebylo o moc jiné. Proti barvité poezii a právní i správní sofistikovanosti klasického Říma stály krvavé lázně při veřejných hrách a aleje křížů po potlačených vzbouřeních.

Okolnost, že nacistické Německo podnes nejvíce ze všech historických epoch děsí, ač Stalin i Mao zničili víc lidských životů než Hitler, je dána zejména tím, že jeho špatnosti se děly s maximální promyšleností a organizační i technickou dokonalostí, jakou kdy svět spatřil. Že třetí říše byla v dobrém a zejména zlém divem organizace, je obecně těžko popřít, a právě spářením tohoto umu s kultem smrti, který vedl Německo nejen k destrukci navenek, ale zejména k destrukci vlastní, vznikla jeho neblahá historická ojedinělost. Sax tyto fenomény velmi zajímavě reflektuje a jeho úvahy o krvavých obětech jsou mimořádně zajímavé.

Nedávno jsem četl zprávu, kterou připravila o zločinech páchaných v rámci koncentračních táborů francouzská komise pro soud v Norimberku. Na tomto věru nepovzbudivém čtení mne zaujal mimo jiné fakt, že všechny popisované špatnosti mají jeden společný jmenovatel: je to aplikace postupů a typů jednání běžných normálně pro zacházení se zvířaty se vší konsekventností také na lidi, ať už to byli Židé, jiné rasově nenáviděné národy či odsouzenci nebo nemocní z vlastních řad. Právě v úplném odbourání všech zábran v tomto směru, jevících se jako „staré náboženské předsudky“, spočívala celá úděsnost této záležitosti: člověk se principiálně biologicky neliší od zvířete, znalci mají právo i povinnost prosazovat přírodní zákony a lidu vlastní cíle všemi jim dostupnými prostředky...

Příkladná legislativa

Z malého nebo žádného rozdílu mezi lidskými a mimolidskými bytostmi naopak vyplývalo tak propracované a v zásadě i v praxi dodržované zákonodárství na ochranu zvířat i přírodních památností, že by je tehdejšímu Německu mohla závidět většina dnešních států. Je příznačné, že zákon, platný v Německu až do roku 1972, byl poté nahrazen mnohem mírnější normou. V knize je podrobný výčet všech dalších navazujících zákonů a vyhlášek, které s ulpívavou právnickou precizností vycházely prakticky až do zhroucení režimu; hlavní zákon byl vydán už na podzim 1933, tedy velmi záhy. Oproti většině podobných zákonných norem přítomné doby se vztahuje i na studenokrevné obratlovce a bezobratlé, zapovídá i opouštění a vyhánění domácích zvířat, štvaní psů na kočky, lišky a další podobné objekty, též držení a nákup zvířat nemocných, slabých či přestárlých za účelem jiným než bezbolestného usmrcení.

Bezbolestnost usmrcování je mnohokrát z různých stran zdůrazňována, byla ovšem chápána čistě účelově, podobně jako „eutanazie“ lidí. Zvláštním způsobem typický je výnos z roku 1942 zabraňující Židům chovat drobná zvířata, údajně proto, že nejsou schopni jim zajistit náležitou péči, zabavené zvířectvo bylo vesměs „bezbolestně usmrceno“. Velmi přísné a v mnohém příkladné byly normy pro transport zvířat na jatky po železnici i v nákladních autech. Čteme-li reporty o dobovém transportování lidí do nejrůznějších lágrů, ať německých nebo sovětských, běhá mráz po zádech (Sovětský svaz se na rozdíl od Německa o zvířata mnoho nestaral, třeba vivisekce jako běžná součást vyučování se tam udržela až do osmdesátých let). Velmi omezeny byly pokusy na zvířatech k medicínským či jiným účelům - ironií osudu byl přísný předpis někdy obcházen používáním lidí.

Výjimky uděloval ředitelům vědeckých institucí říšský ministr vnitra, od roku 1943 tedy sám Heinrich Himmler. Démonická postava se vyznačovala intenzivní láskou ke zvířatům a zejména hlubokým odporem proti lovu, který byl častým zdrojem jeho sporů s maršálem Göringem, náruživým lovcem, ale také iniciátorem velmi propracovaného loveckého zákona z roku 1934, jenž jako první v Evropě chránil některé velké šelmy, například vlka, v mnoha směrech erbovní zvíře nacistů. Himmlerovy inspirace přicházely odjinud, za dob studií na vysoké škole zemědělské si oblíbil zejména drůbežářství a mnohé počiny jím založené „chovatelské“ organizace pro zušlechtění nordické rasy, lebensbornu, nechávají vyvstat spíše myšlenku na plemenné kohouty a slepice. Kupodivu nejsou velkochovy hospodářských zvířat, skvrna na tváři přítomné doby a důvod k zamyšlení pro budoucí historiky, časově předchůdné německým táborům, ale časová souslednost je opačná.

Propastná duše

Argumentace „železnou nutností“, ať už je ekonomická, rasová či třídní, obdobné fenomény v dějinách doprovází jako přehlušovač svědomí vždy. Řada vysokých činovníků nacistické strany, mezi nimi i Hitler, byla vegetariány, Hitler byl velkým milovníkem psů. Celý Saxem popisovaný svět ukazuje, že dobrý vztah ke zvířatům ještě zdaleka nemusí, byť ovšem často může, podmiňovat pozitivní vztah k lidem, alespoň ne ke všem. Himmler byl mimo jiné proslulý tím, že si ve přeplněném denním programu vždy našel hodinu na to, aby pogratuloval všem úřednicím svého obrovitého ministerstva, které měly právě narozeniny, a dal jim kytičku. Dámy od psacích strojů pak nemohly uvěřit, že roztomilý pan ministr byl masový vrah. Málokdo ostatně vydrží dělat svinstva po celý den a vstává ráno s tím, jakou že špatnost to zase dnes provede. Jda z vyhlazovacího tábora, má odpovědný pracovník tendenci kolemjdoucího kocoura spíš pohladit než nakopnout. Lidská duše je propastná a Saxova kniha o tom vyváženě, rozumně a bez emocí referuje tak, že se otřeseme.

Knihu ještě nabízejí třebas Dobré knihy.