časosběr  obsah   rejstřík


Tiché tsunami
Následky (zejména) dotování potravin na celé lidstvo popsal Milan Vodička (článek „Hlad“, MF DNES z 23. června 2008, strana 10). Převzato s laskavým svolením vydavatele. Zkráceno.

Návod na to, jak pochopit zvýšení cen ve vašem supermarketu: je to součást největší světové krize dneška. A trest za dlouhé roky, v nichž jídlo bylo příliš levné.

Na obzoru zatím nejsou obvyklé záběry dětí s vypouklými bříšky a prázdnýma očima posetýma mouchami. Hlad teď přichází jinak.

Počítejte s Imránovými, průměrnou bangladéšskou rodinou. Na den mají v přepočtu asi osmdesát korun. Z toho ještě vloni utratili za skrovné jídlo - rýži, placky a čaj - asi čtyřicet korun. Za pár měsíců však cena potravin poskočila o polovinu, a tak už za jídlo zaplatí šedesát korun. „To si ale nemůžeme dovolit,“ říká otec Alok Imrán. „Na to nemáme. Tak budeme muset jíst míň.“

Třiačtyřicetiletá vdova Maníta Souová v Mauritánii žije za osm korun denně. Donedávna to nějak šlo. Jenže za poslední rok se cena pšenice na místním trhu zvedla o šedesát procent, a tak se rozhodla: Nebudeme jíst chleba. Čirok byl podstatně levnější. Jenže i ten podražil. A tak vdova a její dvě děti zrušily snídaně, čaj a zmenšily večeře. „Ale jak dlouho můžeme takhle žít?“

Pro bohaté země je zvýšení cen jen nepříjemná zpráva: někdo oželí moře, někdo nový přehrávač. Pro sto milionů obyvatel planety to může znamenat polibek smrti. Nejchudší obyvatelé Salvadoru si nyní mohou dovolit sníst jen polovinu toho, co dříve. A třeba Afghánci utratí za jídlo polovinu svých příjmů, zatímco před rokem to byla jen desetina. V lepším případě to znamená ztrátu budoucnosti pro celou jednu generaci. Lidé sice nezemřou hlady, ale nebudou už mít na to, aby posílali děti do škol nebo k lékaři. Bude z nich ztracená, nezdravá generace. V komunistické Severní Koreji, kde podvýživa a hladomory jsou běžnou věcí, měří mladí lidé podle statistik o osmnáct centimetrů méně než jejich vrstevníci v Jižní Koreji. Hlad vrací hodiny o desítky let dozadu.

Myslíte, že vás se to netýká, protože patříte k tomu bohatému světu? Pravdu máte jen částečně. Podívejte se na účet z hypermarketu. Stejně položek jako před rokem, ale platíte víc. Éra levných potravin totiž končí. Ale proč se to stalo tak náhle? Právě proto, že jsme si jedli tak levně.

Na tuhle katastrofu si svět zadělával dlouho. To, že o sobě dala vědět zrovna teď, způsobila jen souhra okolností: zdražila ropa, která pohání traktory a vyrábějí se z ní hnojiva, v Austrálii i jinde zničilo úrodu sucho, v jihovýchodní Asii zase cyklony a potopy. Úvěrovou krizí deptaní investoři se chtěli zahojit na trhu s potravinami a jejich spekulace velmi rychle nakoply ceny do nebetyčných výšin. Kromě toho nezanedbatelná část úrodné půdy padla na výrobu etanolu pro motory aut. Západ, v tomto případě hlavně Amerika, navykl hladové krky na svou kukuřici a pšenici a teď jim oznámil, že místo ní pěstuje biopaliva.

Část polí a políček se mění v parcely pro vznikající střední vrstvy v rozvojových zemích. Kde dřív kuli obdělával rýži, stojí dneska vilka, v níž bydlí jeho syn. Už si to může dovolit. Jenže to pořád není to hlavní. Jídla je náhle prostě málo. Kulimu dříve stačila miska rýže, jeho syn zbohatl a rád by si dal nášup. Číňané a Indové se posunují po potravním řetězci výše, chtějí více jídla - a chtějí maso. Průměrný Číňan nyní jí o třetinu více masa než před lety. Budiž mu přáno. Ale odborníci vám řeknou, že pole, na nichž roste krmivo pro tyhle všechny nově snědené krávy, prasata či kuřata, by bez problémů uživila třeba dvě miliardy lidí. Zvířata toho spotřebují mnohem víc než my. A tak poptávka najednou stoupá. Jako když nečekaně praskne hráz.

Na tohle svět nebyl připraven, protože od 70. let si užíval stav blažené iluze. Poté, co se díky „zelené revoluci“ podařilo zvýšit produkci, kdekdo věřil, že nikdy už nebude hlad. Zdálo se, že hojnost bude trvat věčně. Miliardy lidí jedly celkem levně. Ještě nedávno byla většina potravin dokonce levnější než počátkem 70. let, samozřejmě po přepočtu na hodnotu tehdejší měny. Bylo to tím, že v 70. letech ceny začaly klesat, jak zemědělci byli schopni vyrábět stále více potravin. Výnosy se zvýšily třikrát. Potravin byl nadbytek, ale to nevadilo: vlády v Evropě a USA farmáře hezky dotovaly a přebytky se vyvážely do rozvojových zemí, kde šly na dračku, protože tam mohly být kvůli dotacím mnohem levnější. Farmáři vydělávali a Afričané či Asijci najednou jedli levně jako nikdy. Všichni byli spokojeni. Vlastně všichni ne.

Farmy v rozvojových zemích zanikaly, vlády to nezajímalo - kdo by také rozvíjel zemědělství, když Západ díky dotacím dodával všechno tak fantasticky levně. Také Západ snižoval podporu zemědělců v chudých zemích. Proč, když je uživí do značné míry sám. Zdálo se, že roh hojnosti je perpetuum mobile. A taky nikdo nevytvářel zásoby, protože globalizovaný svět se zdánlivě scvrknul díky lepší dopravě a komunikaci, která urychluje oběh informací i zboží, jež bylo levné a nadosah: starý zvyk připravit zásoby na špatné časy byl nepraktický a vypadal skoro komicky.

Dnes má svět zásoby pšenice jen na dva měsíce. Teď přišel trest. Najednou je potravin málo a ukázalo se, že ceny byly sice nízké, ale byly stlačovány uměle tím, že zboží bylo dotováno vládami. Ceny vyskočily někde za den víc, než to dokázaly za celá desetiletí. Trh to nakonec nějak srovná, ale bude to trvat. Ceny se však posunou do jiné výškové kategorie. Éra levných potravin je už jen hezkou vzpomínkou. A kdy se prach zase usadí? Když se nedávno zeptali zástupce ředitele světové Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) Alexandera Millera, zda „tiché tsunami“, jak se říká potravinové krizi, už dostoupilo vrcholu, odpověděl: „Jsme teprve na začátku.“