časosběr  obsah   rejstřík


Středověk
se hovorově běžně užívá coby synonymum zaostalosti či dokonce barbarství.

Oprávněnost takového návyku zpochybňuje už začátek rozhovoru Lucie Jandové s Vlastimilem Vondruškou, osmapadesátiletým historikem a spisovatelem, autorem více než čtyřiceti historických románů, při jejichž psaní důkladně studoval dobové prameny a i díky tomu ožívají známé postavy našich dějin s velkou přesvědčivostí:

Byli lidé ve středověku o hodně jiní, než jsme my? Lišil se jejich životní pocit od našeho?

Lišil. A velice podstatně. To je věc, kterou se snažím co nejlépe pochopit, když studuji dějiny. Abychom rozuměli našim předkům, je nutné vnímat především dikci pramenů. Není přitom podstatné, co přesně říkají, ale jak to říkají. Každý písař vnímal svět způsobem, v němž se odrážejí jeho skutečné názory. Snažím se do oněch lidí vcítit, představuji si podmínky, v jakých vznikalo to, co nám zanechali.

Tahle metoda platí pro urozené i neurozené. Prostí lidé žili neustále pod hrozbou hladomoru, černého moru, války. Klid neměli ani panovníci, i oni se museli strachovat o svůj život. Možná ještě více, protože už středověk znal politické atentáty. Všichni museli cítit všudypřítomnou nejistotu. A přece se lidé dokázali smát, ctili pravdu a měli život rádi. Neskuhrali. Bojovali s nepřízní, protože věřili, že mají s boží pomocí osud ve svých rukách. To je zajímavý rys té doby. Přemýšlel jsem, proč s tím málem, co měli, byli šťastní, zatímco dnes vládne mír a ve srovnání se středověkem neuvěřitelný blahobyt, a přesto slaví výrobci antidepresiv žně.

Máte vysvětlení?

Naši předkové si nemohli dovolit snít. Byli pragmatičtí, nežili s hlavou v oblacích. Nehledali v životě to, co nemohli dostat. Měli jednoduché cíle, kterých dosáhnout mohli. Většina lidí byla spokojená, pokud měla co jíst, ubránila se proti nepřátelům, žena nezemřela při porodu, děti byly zdravé a rodiče udrželi svůj majetek a ten dětem po smrti předali. Ctili elementární lidské hodnoty, kterých se dalo dosáhnout. A protože většina jich dosáhla anebo se tomu blížila, byli spokojení. Naplnili smysl svého života.

Zatímco dnes?

Nedávno jsem se díval na soutěž, kde se hledají talenty. Vystupovala tam dívka, která zpívala ještě hůř než já, a to je co říci! A když ji vyřadili, rozplakala se, protože to považovala za nespravedlivé. Jenže ne každý může být Karel Gott či špičkový sportovec, politik nebo vědec. Naše společnost si vymyslela pohádku o lidské rovnosti. Ale to je opravdu jen iluze.

Někdo má vyšší, jiný nižší IQ. Někdo dostal do vínku krásnou tvář, jiný škaredou, někdo zdědil talent, jiný je v myšlení těžkopádný. To jsou determinanty, které prostě překročit nejde. Ale my si vytváříme mýtus, že všichni jsou si rovni a mají nárok na cokoli, co se jim zamane. To pak vytváří spoustu nešťastných lidí, protože jim slibujeme budoucnost, které nemohou dosáhnout, pokud nejsou k sobě sebekritičtí. To středověk neznal. Naši předkové byli nesrovnatelně šťastnější, protože věděli, že každý má ve světě své místo. Život pak byl opravdovější.

Celý rozhovor na Novinkách.cz