časosběr  obsah   rejstřík


Zdravé sobectví III
Altruismus je egoismus s přehledem, míní psychoterapeut David Doležal z Prahy. Zpovídal ho Ivo Bartík (Květy 36/2012, strany 16 a 17).

Do jaké míry je sobectví zdravé a nezbytné pro sebezáchovu osobnosti?

Sobectví - tak ošklivý a zavrženíhodný pojem - je něco, co stojí v základu každého vztahu, odráží se již od uvědomění si sebe jako něčeho jedinečného. Důležitou roli hraje ego, jakýsi osobní strážce našeho zájmu, výsledkem jehož působení je naše chování pro sebezáchovu osobnosti nezbytné. Kvůli společenskému imidž se ale učíme ukazovat spíše odvrácenou stranu sobectví - altruismus, sledující prospěch druhého. Teprve procesem zrání osobnosti dojdeme k prožitku, že těžko milovat druhého bez kladného vztahu k sobě. Napadá mne, že altruista je vlastně jen dobře informovaný egoista.

Žijeme skutečně v době, které vládne odsouzeníhodné sobectví?

Naštěstí často prakticky nemůžeme oddělit prospěch svůj od prospěchu druhých, nemůžeme žít dlouhodobě spokojeni mezi nespokojenými. To funguje jak v ekonomice, tak ve vztazích obecně, mezilidských i partnerských. Jinak se teď, po desetiletích temna, kdy byl jedinec zcela podřízen zájmům celku a ve vztazích zpravidla žena muži, teprve učíme „dávat, abychom mohli dostávat“ a spojovat pocit výhodnosti s radostí ze souměrnosti.

Je sobectví vrozená vlastnost, nebo ho člověk získává vlivem okolí a výchovy?

Obojí - něco si neseme, něco získáváme.

Dá se sobec přeučit na nesobce?

Základní osobnostní charakteristiky se budují ve věku do tří let, pak postupně méně a méně. Každá naučená píseň je částečně měnitelná, dokonce někdy vznikne píseň nová. Je k tomu ale zapotřebí dostatečný motiv. Ve vztahu je tím nejlepším motivem hrozba krachu či dokonaná ztráta vztahu. Ani pak ale zdaleka všichni nejsou schopni potřebných změn. Ze sobce nesobce neuděláme, co ale můžeme, je změnit novými mezemi jeho chování. Časem pak třeba pochopí a přijme, že tak je to pro něj výhodnější.

Setkal jste se s případy, že lidé byli natolik vyhranění nesobci, až to poškozovalo jejich oprávněné zájmy?

Ano, ale často pouze na první pohled - při hlubším zkoumání to bývá úplně jinak. Všichni o sobě občas říkáme, že jsme tak hodní, až jsme blbí. Ti druzí si to ale většinou nemyslí. O čistém altruismu je vždy možno diskutovat.

Je někdy pro lidi profesionální altruismus východiskem z nouze, že by jinak nevěděli, co se životem?

Někdy ano - pro ty, co se neumějí rozhodnout, nikam nepatří a hledají řešení ve společné myšlence, o které však nemusejí příliš přemýšlet. Přijmou ji a stanou se členem „dobrého spolku“. Ten jim dá smysl, pro který žijí a bijí se společně s ostatními. Těch, kdo dojdou potřeby nezištného života filozoficky, není mnoho.

psychoterapeut.cz