časosběr  obsah   rejstřík


Smysl života a smrt
Úryvek z knihy Irvina Yaloma „Existenciální psychoterapie“, kterou česky vydalo nakladatelství PORTÁL v roce 2006.

Přání zanechat po sobě něco, na čem by záleželo, co by se počítalo, je, tvrdil by Ernest Becker, výrazem úsilí o překonání smrti. Smysl, použitý ve významu, že člověk svým životem zanechal stopu, že něco změnil, že část sebe zanechal pro potomstvo, se zdá odvozený od přání nezaniknout.

Když si Tolstoj stěžoval, že jeho život nemá žádný smysl, který by nebyl zničen nevyhnutelnou smrtí, neříkal, že smrt ničí smysl, ale že neumí najít smysl, který by zničil smrt.

Příliš snadno předpokládáme, že smrt a smysl jsou na sobě zcela závislé. Má-li vše zaniknout, jaký smysl může potom život mít? Má-li být naše sluneční soustava nakonec spálena na popel, proč se o něco snažit?

Přesto, i když smrt dodává smyslu další rozměr, smysl a smrt nesplývají. I kdybychom uměli žít věčně, přesto bychom stále hledali smysl.

Co když prožitky přecházejí do paměti a pak navždy mizí? Jaký význam to má pro smysl? Takový bývá osud prožitku. Jak by tomu mohlo být jinak? Prožitky jsou časové a člověk nemůže existovat mimo čas. Když jsou pryč, tak jsou pryč a nic se s tím nedá dělat. Zanikne minulost? Je pravda, jak řekl Schopenhauer, že „to, co bylo, existuje stejně málo, jako to, co nikdy nebylo“? Copak paměť není „skutečná“?

Emil Frankl tvrdí, že minulost je nejen skutečná, ale i trvalá. Lituje pesimistu, který propadá zoufalství, když vidí, jak se mu každý den s odtrženým listem ztenčuje nástěnný kalendář, a obdivuje člověka, který si každý další list uschová a s radostí vzpomíná na bohatství prožitku ve dnech, které jsou v těch lístcích kalendáře zachyceny. Takový člověk si pomyslí: „Namísto možností mám skutečnosti.“

Zabýváme se zde hodnotovými soudy, nikoli faktickými tvrzeními. V žádném případě není objektivní pravda, že nic není důležité, co netrvá věčně nebo co nakonec nevede k něčemu jinému, co vytrvá věčně.

Určitě existují cíle, které jsou úplné samy o sobě, aniž by potřebovaly nekonečný řetěz důvodů stojících mimo nás. Jak řekl David Hume v osmnáctém století: „Je nemožné, že by mohl existovat pokrok donekonečna a že jedna věc muže být vždy důvodem pro věc jinou. Něco musí být vhodné samo o sobě, kvůli svému okamžitému působení nebo kvůli souladu s lidským cítěním nebo prožíváním“. Kdyby žádné cíle nebyly samy o sobě úplné, kdyby vše muselo být zdůvodněno něčím jiným stojícím mimo, což by dále rovněž muselo být zdůvodněno, pak zde máme nekonečný regres: řetěz příčin, který nikdy neskončí.

Nejen že se úzkost ze smrti často maskuje jako absence smyslu, ale také se úzkost pramenící z vědomí svobody a osamělosti často zaměňuje s úzkostí z absence smyslu.

Považovat existenci za součást nějakého velkolepého plánu, který existuje „tam venku“ a v němž je člověku přidělena nějaká úloha, je způsobem, jak popřít vlastní svobodu a vlastní odpovědnost za plán a stavbu vlastního života a způsobem, jak se vyhnout úzkosti z nezakořeněnosti.

Strach z absolutní osamělosti také člověka nutí, aby hledal ztotožnění s něčím nebo někým. Být součástí větší skupiny nebo angažovat se pro nějaké hnutí nebo věc jsou účinné prostředky jak popřít osamělost.

Knihu lze objednat v éšopu nakladatelství PORTÁL.