časosběr  obsah   rejstřík


Smlouva se zvířaty?
Jaroslav Lančík nastolil otázku: „Proč jsou zvířata chována na maso, zatímco lidé nikoliv?"

Jak Jaroslav Lančík naznačuje, vyšší inteligence lidí je v běžné diskusi poměrně častým vysvětlením, avšak nikoliv ospravedlněním, konzumace masa. Chtěla bych dodat, že se i mnozí filozofové domnívají, že řádnými členy morální říše mohou být jen inteligentní bytosti, které jsou schopny reciprocity. Podle této interpretace si náš ohled zasluhují jen ti, kdo jsou sami obdobného ohledu schopni. Tato představa vychází z chápání morálky jako jevu založeného na společenské smlouvě. Jde o jakýsi obchod, v němž smluvní strany uzavřou na dobu neurčitou příměří, ze kterého všichni účastníci těží. Předmětem dohody může být právě závazek nepojídat se navzájem. Zvířata prý nejsou schopna takovou oboustranně výhodnou dohodu uzavřít, protože k tomu postrádají potřebnou inteligenci. Lidé zase podle zastánců společenské smlouvy nejsou schopni přistoupit na závazek, který se jim zároveň nějak nevyplatí.

PROČ BY ZVÍŘATA MĚLA BÝT CHOVÁNA NA MASO, ZATÍMCO LIDÉ NIKOLIV?
Dalo by se říci, že omluva lidského vykořisťování zvířat absencí smlouvy mezi lidmi a zvířaty podceňuje lidi i zvířata. Copak lidé nejsou schopni nezištně soucítit s živým tvorem bez kupčení? A copak pes neobětoval svůj přirozený sklon lovit naši drůbež, když vstoupil do lidské smečky? Pokud obětoval, zdá se, že si výměnou za svou oběť také něco zasluhuje.

Peter Singer, současný populární filozof, který se proslavil především obhajobou vegetariánství z etických důvodů, připouští, že společenská smlouva může skutečně být vysvětlením původu lidské morálky. Původ etiky však nevypovídá nic o tom, kam až etika může vést. Ať už jsou počátky etického myšlení sebevíc sobecké, když už jsme jednou eticky uvažovat začali, jsme najednou hnáni dál, neboť zjišťujeme, že bychom si počínali nekonzistentně, kdybychom se zastavili. Tak jako úspěšný a civilizovaný businessman začne často po určité době přispívat na dobročinné účely, člověk vázaný společenskou smlouvou může později začít pomáhat i těm mimo ni. Singer navíc varuje, že přijmeme-li za platný požadavek reciprocity, nemusíme pak brát ohled nejen na zvířata, ale ani na příští generace, obyvatele vzdálených chudých částí světa a těžce mentálně postižené, kteří nám rovněž naši případnou ohleduplnost nemohou oplatit. Etika se pak stává čímsi vypočítavým a podmíněným.

Pokud chceme tvrdit, že bychom měli brát ohled i na tvory mimo společenskou smlouvu (pokud v ní vůbec věříme), můžeme zkusit ukázat, že se nějakým relevantním způsobem členům naší již existující morální říše podobají. Zvířata se podobají všem lidem přinejmenším v tom, že pociťují bolest, radost a strach, že dávají poměrně jasně najevo svou nespokojenost, když s nimi špatně zacházíme a nerespektujeme jejich zájmy. Nedostatek inteligence pro prosazování vlastních zájmů u zvířat sice vysvětluje jejich situaci, ale neospravedlňuje ji.

V jistém smyslu by se přesto dalo říci, že nižší inteligence tvora znamená, že jeho zabitím či uvězněním jsme zodpovědní za frustraci méně komplexních a hodnotných zájmů než v případě ušlechtilejší lidské bytosti. Sám Singer si například uvědomuje, že život osoby má větší hodnotu než život tvora, který nemá žádné do budoucnosti namířené touhy (mezi osoby řadí většinu dospělých savců, nikoliv však mláďata a lidské novorozence nebo ryby). To, že mají méně složité a krátkodobé zájmy menší hodnotu než zájmy komplexní a složité, však neznamená, že nemají hodnotu žádnou. Bezprostřední zájem ryby plavat v rybníce je sice možná méně komplexní než lidský zájem vychovat dítě, ale rozhodně není zcela bezvýznamný.

Hranice mezi člověkem a zvířetem vůbec není tak ostrá. Již J. Bentham (utilitaristický filozof z 18. a 19. století), který je s oblibou citován vegetariány, upozorňoval na to, že je dospělý kůň mnohem inteligentnější než nemluvně. Sám však zdůrazňoval, že inteligence je na rozdíl od schopnosti trpět pro diskusi o právech zcela nerelevantní. Benthamovi kritici správně upozorňují na skutečnost, že má nemluvně mnohem větší potenciál inteligence než (zatím inteligentnější) pes nebo kůň. Navíc je přirozené a žádoucí, aby lidské matky chránily své děti víc než psy či jiná zvířata, i když v jejich objektivní inteligenci nemusí být významný rozdíl. Možná máme určité speciální povinnosti nejen ke svým dětem, ale i k vlastnímu živočišnému druhu.

PROČ NEJÍME IMBECILY?
Nejzřetelnější podobnost se zvířaty vyvstává ve srovnání s těžce mentálně postiženými lidmi. Singerovým kritikům ani jiným zastáncům konzumace masa se nedaří ukázat, v čem se imbecilové liší od zvířat, aby si zasloužili lepší zacházení než zvířata. Michael Fox tvrdí, že bychom měli mentálně postižené lidi hodnotit podle vlastností typických pro druh homo sapiens, i když je postrádají. Singer upozorňuje na to, že bychom měli jedince posuzovat dle jeho vlastních charakteristik a nikoliv dle vlastností obvyklých pro jeho druh (podobně neuznáváme, že kdyby se ukázalo, že mají příslušníci určité rasy v průměru vyšší IQ, měli bychom každého příslušníka této rasy přednostně přijmout na vysokou školu, ať už jsou jeho osobní výsledky jakékoliv. Je obtížné vysvětlit, proč bychom v případě druhové příslušnosti měli podobně neopodstatněné výsady připouštět.) Fox v diskusi se Singerem nakonec neochotně přiznává, že se mu nedaří status mentálně postižených dětí obhájit. Jiní autoři hovoří o citech rozumných lidí vůči mentálně postiženým lidem, které opravňují výsadní postavení imbecilů oproti zvířatům, to však obvykle hovoří za sebe a nikoliv za lidstvo všeobecně. Mnozí lidé totiž naopak pohlížejí s větším citovým pohnutím na roztomilého králíčka než na slintající retardovanou lidskou bytost. Pokud ani vlastní rodiče k mentálně postiženému dítěti nic necítí (což se bohužel občas stane), je velice obtížné jeho nárok na štěstí a na život obhájit, aniž bychom zároveň hájili podobný nárok u mentálně vybavenějšího zvířete.

Tom Regan (další slavný vegetariánský filozof), je přesvědčen, že není z filozofického hlediska možné hájit myšlenku, že by byl masný chov imbecilů za všech okolností špatný, pokud iracionálním lidem nepřiznáme práva. Pokud jim je však přiznáme, musíme je podle něj přiznat všem cítícím tvorům, neboť jediným rozumným a nevyvratitelným důvodem pro takové uznání je schopnost radosti a utrpení, kterou mají i zvířata. Pokud přiznáme práva všem lidem a žádným zvířatům, jsme specieisté.

Myslím si, že rozdíly v inteligenci a specieismus vysvětlují, proč jsou zvířata chována na maso, zatímco lidé nikoliv. Toto vysvětlení však není ospravedlněním. Specieismus se skutečně v principu neliší od rasismu.

PROČ NEJÍME ZLÉ LIDI?
Úvahy o důležitosti inteligence v otázkách života a smrti nám mohou připadat scestné. Třeba Adolf Hitler byl v mnoha ohledech poměrně chytrý člověk. Přesto mi připadá, že by jeho včasné zařazení do masného chovu (jakkoliv je tato představa nechutná a neestetická) bylo mnohem méně problematické z etického hlediska než podobné nakládání s dobytkem či s mentálně postiženými dětmi. Nezáleží totiž jen na tom, jak komplexní zájmy určitý tvor má, ale také na tom, nakolik jsou jeho zájmy dobré a v souladu se zájmy ostatních. Zájem slepeckého psa může být jen primitivní, krátkodobý a jednoduchý ve srovnání s komplexními a do budoucnosti namířenými zájmy vychytralých politiků, ale vyznačuje se jednoznačně vykazatelným dobrem. Práva člověka nejsou odvozena jen z jeho schopnosti vstoupit racionálně do jakési imaginární společenské smlouvy, ale také z jeho ochoty tuto smlouvu s nepsanými morálními pravidly dodržovat. Někdo by se proto mohl dál ptát: „Proč tedy nejíme zlé lidi?“ Protože prostě nejsou k sežrání.

Možná je nepřesné nazývat soucit bez nároku na vlastní výhody „smlouvou“, možná jde spíše o jednostranný závazek. To však nesnižuje jeho morální váhu.

Kateřina Šestáková Novotná, 1. 10. 2010 (kráceno, celé na jejím blogu)

Převzato s laskavým souhlasem autorky.