časosběr  obsah   rejstřík


A co rostliny? Jak vede se jim?
Mimóza nebo také citlivka je lechtivá, áron mívá horečnaté stavy, obilí reaguje na jedy tak jako živočich. Některé rostliny mají dokonce „svaly“.

O vzájemných sympatiích a antipatiích rostlin psal již otec botaniky Theofrastos. Jejich hmatové schopnosti udivovaly už Darwina, jejich čichovým a chuťovým reakcím se ty naše nemohou rovnat. Rostliny navíc slyší ultrazvuk, vnímají sebemenší odchylky magnetického pole, jsou schopny předpovědět déšť (třebas kaly 60 hodin předem), s obrovským předstihem také signalizují změny atmosférického tlaku (brambory 48 hodin předem).

Přibývá vědců, kteří za složitě organizované jedince nepokládají jen sebe, ale také rostliny. Přinejmenším od doby, kdy byl objeven fusikokcin, v pořadí již sedmý hormon rostlin, lze mluvit o systému analogickém systému člověka, živočicha. I rostliny mají hormonální systém, regulační systém, který u živočichů zajišťuje (spolu s nervovým systémem) funkci organismu jako jednotného celku. Fusikokcin a tři dříve objevené fytohormony mají chemickou strukturu velmi blízkou struktuře steroidů, živočišných látek, které (i nám) zajišťují pokračování rodu či odolnost vůči choroboplodným zárodkům.

Má-li vše, co se můžeme dozvědět o životě rostlin, objem ledovce, nemáme ještě prozkoumánu ani část čnící nad hladinou. Přesto náš snobský nadřazený vztah k živé přírodě získává značné trhliny (zákonitě skončí jako Titanic).

Otázek, na něž vědci nyní hledají odpovědi, je spousta. Jak to, že si kořen, reagující na padesátku různých mechanických, chemických a biologických faktorů, vybere vždy ten optimální program pro růst rostliny? Jednou nás nové poznatky přimějí překročit rámec našich běžných představ.

Kdybychom neměli nos, nevěděli bychom, co to je přivonět si. A naopak některé projevy rostlin patrně vůbec přesahují vše, co je nám pochopitelné a známé. (Kozma Prutkov: „Mnohé věci jsou nám nepochopitelné ne proto, že naše představy jsou nedostatečné, ale proto, že se tyto věci vymykají okruhu našich představ.“) Toho si musíme být vědomi i u intelektu - vždyť i ten může mít zásadně odlišné formy.

Jevgenija Albacová, z článku „Zelení človíčkové“ ve 100+1 ZZ, 1987 (přesněji to už žel nevím).