časosběr  obsah   rejstřík


Reportáž z praxe na jatkách II
Tentokrát z tzv. nucené porážky. Sem vozíme zvířata ve stavu, v jakém sebe do nemocnice.

V době mé praxe, během let 2000 až 2003, jsem byl svědkem úmyslného kopání a ponižování zvířat, přivezených na nucenou porážku.

Zvířata zesláblá v důsledku zranění či nemoci, často i obojího, se nemohla dostatečně hýbat, proto je poháněli kopáním do břicha a zadku. Pokud se jedinec bránil, schytal to mnohem víc; dokonce nastal případ, kdy neomráčenou a nevykrvenou prasnici uvázali za nohu a zaživa ji ponořili do pařící nádoby. To jen za to, že když se jí nechtělo na její cestu smrti, otřela se o řezníka, kterému při tom spadla čepice.

Nebylo slitování ani nad koněm, kterého přivezli z dostihových závodů. Jelikož si zlomil nohu, stal se pro své „pány“ bezcenným a přivezli ho k porážce. Byl tedy uvázán řetězem za nohu a navijákem vyvlečen z auta až na místo porážky. To, že se cestou různě otáčel a dřel svým tělem o všechny ostré hrany v autě, nikoho nezajímalo. Šel na smrt, tak proč by s ním měl někdo mít slitování!?

Všechny vnitřnosti se vyhazovaly ven do přistaveného kontejneru. Jednoho dne do kontejneru skočila hladová kočka, kterou přilákala „vůně“ obsahu. „Za trest“ byla umlácena lopatou. Nezapomenu na její výraz v očích, když umírala.

Bylo toho mnohem víc. Ale nedokážu si ani představit, jaké to muselo být, když tam ještě byla běžná porážka zvířat. V těch počtech, které „masný průmysl“ musel vykazovat, se určitě nehledělo na „správné porážení“ zvířat.

Petr Richtár
(Z blogu „Pro hospodářská zvířata“ Michaely a Zuzany.)