časosběr  obsah   rejstřík


Reportáž z praxe na jatkách
Kristýna M., studentka veterinární medicíny popsala své zážitky, pocity a závěry z povinné součásti studia.

Ještě štěstí, že jsem si vzala starou bundu. I když je teprve začátek října a sluníčko svítí, je pěkná zima. Dávám ruce hluboko do kapes a přitom se dívám na přátelský obličej ředitele jatek, který mi vysvětluje, jak to zde chodí: „Všechna nemocná zvířata, která zde dorazí posíláme zpět a to stojí dodavatele citelnou pokutu. Pokud se to někdy stane, tak také poprvé a naposled“. Poslušně přikyvuji a v duchu si říkám: „Jenom vydrž, musíš těchto šest týdnů vydržet a pak bude dobře.“ „Co se stane s nemocnými prasaty?“ „Pro ty jsou speciální jatka.“

V duchu uvažuji o tom, jak probíhají transporty zvířat a že jsou často v rozporu s právem na ochranu zvířat. Mé úvahy se zhmotňují v podobě dvojpatrového chrochtajícího a kvičícího transportéru, který přijíždí k betonové rampě. A k tomu jednotvárnost krajiny, ranní přítmí; toto vše ve mně vytváří něco neskutečného, něco co mi připomíná záběry z televize, kde v dokumentech z druhé světové války ukazují všechny ty nekonečné řady vagónů s těmi bledými tvářemi lidí uvnitř, kteří se krčí a bojí.

A najednou jsem uprostřed toho všeho. Něco takového se zdá lidem v těch nejhorších nočních můrách, ze kterých se budí polití potem: uprostřed řídké mlhy, v chladném ránu a pološeru v tomto zařízení, které mi připadá jako ze špatného snu, okolo mě beton a uvnitř bílé kachličky a toto všechno na okraji lesa; zde se odehrává to, o čem nikdo nechce vědět.

Křik zvířat, to je první, co slyším každé ráno, když sem přijdu, abych zde byla na povinné praxi. Pět roků studia a teď musím být zde. Vše ve mně vře, jen myslím na to, až skončí další den mého utrpení. Jsem z toho zděšená a zhnusená; můžu se jenom dívat a nic nemůžu udělat. Už když vystupuji z autobusu, tak z dálky slyším křik prasat, který mnou projíždí jako nůž. Šest týdnů mně budou křičet do uší, hodinu za hodinou, bez přestávky. Vydržím. Pro mě to za chvíli skončí. Ale pro ta zvířata nikdy.

Prázdné prostranství, přijíždějící transportér s hovězím dobytkem, poloviny prasat na hácích. Vše úzkostlivě čisté. Hledám vchod. Přijíždějí další dva transportéry s dobytkem. Ještě pár schodů a jsem uvnitř. Tady je vše vykachlíčkované.. Ani živáčka. Hledám šatnu pro dámy. Skoro sedm hodin, oblékám se: bílá, bílá, bílá. Vypůjčená helma se mi komicky houpe na hladkých vlasech. Holínky jsou mi velké. Slušně zdravím: „Dobrý den, jsem nová praktikantka“. Ještě se musí vyřídit formality. „Příště si oblečte něco teplého, jděte za ředitelem a dejte mu vaše zdravotní potvrzení. Dr. XX vám řekne, kde začnete“.

Ředitel je dobrosrdečný pán, který mi vypráví o starých dobrých časech, kdy jatka ještě nebyla privatizována. Nakonec se rozhodnul, že mě zde osobně provede. A tak přicházíme nejprve na rampu. „Začínáme v pět hodin ráno,“ říká. Vidím náklaďák plný prasat, který se tady vykládá. Vidím jejich neklidné a zmatené oči. Jedna velká svině vráží nervózně do ostatních prasat. Ředitel ji několikrát udeří do hlavy.

Prasata se vykládají dále. Vidím popoháněče, který jim rozdává silné rány gumovou hadicí. Teď už se nedivím, proč mají prasata na sobě tolik červených šrámů. „Elektrickou tyč pro prasata nepoužíváme“, rozebírá ředitel. Zvířata se potácí nejistě na svých malých nožkách, některá zakopnou, některá se vzpírají a odmítají se pohnout z místa. Popoháněči je koupou a mlátí jako o život. Stojím jako zařezaná, dívám se na toto divadlo a říkám si: „Toto určitě není pravda, já musím snít!“

Zezadu se mi něco otře o nohu. Otočím se a vidím dvě ostražité oči. Mnoho přátel zvířat, které znám, hovoří o oduševnělých pohledech koček a věrných psích očích; nikdo však nemluví o inteligenci a zvědavosti v očích prasat. Tyto oči jsem viděla ještě mnohokrát: plné strachu, bolesti a potom bez života... Mou myslí jako nůž opět projela myšlenka, která se mi častokrát denně ještě bude v příštích týdnech opakovat: Jedení masa je zločin, zločin...

Prohlídka pokračuje dále a končíme v odpočinkové místnosti, kde zaměstnanci mají pauzu. Otevřeným oknem je vidět na posuvný pás, kde se pohybují nekonečné řady rozpůlených a bledých mrtvých prasat. Sedí tam dva zaměstnanci u snídaně. Chleba s klobásou. Jejich bílé pracovní pláště jsou ušpiněné od krve, na holínkách visí kousek masa. Zde ten nelidský řev není tak slyšet, narozdíl od otřesného řevu v hale, který mi projížděl jako jehly tělem. Vracíme se zpět k posuvnému pásu, kde mě vyleká jedna prasečí půlka, která s pleskotem narazí do druhé. To snad není pravda; to je absurdní - nemožné.

A potom začíná opět ten kolotoč. Křik zvířat, hluk strojů, pronikavý zápach krve a horké vody. Blýskající se nože, poloviny zvířecích těl a hlavy zvířat bez očí. Kusy masa, orgány padající do odpadního pásu, ze kterého se line odporný zápach. Lidé v bílém, pracovní zástěry od krve, pod helmami nebo čapkami obličeje, se kterými se člověk potkává v kině, vlaku, supermarketu. Bezděčně by měl člověk čekat surovce, ale je to hezký dědeček od vedle, či mladý muž z ulice, které potkávám. Pan ředitel mi ukazuje dnes rychle ještě prázdná jatka pro hovězí dobytek. „Hovězí dobytek zde bude v úterý...“ a předává mě dámě a říká mi: „Hovězí jatka si můžete v klidu prohlédnout později.“ Doufám, že se k tomu během těchto tří týdnů nedostaneme.

První den je pro mě šibeniční. Sedím v malé místnůstce vedle odpočívárny a stříhám hodinu za hodinou malé kousky masa na zkoušku, které mi pravidelně nějaká krvavá ruka podá z jatek. Každý kousek je jedno zvíře. Potom se provede zkouška na svalovce (parazita v mase). Ještě se tady nikdy tento parazit nenašel, ale je to předpis.

Příští den jsem přidělena k jednomu stroji, kde se odděluje rohovina, či parůžky od hlav. Musím pracovat rychle, je zde velký spěch, pás běží a běží. Vedle mě horlivě pracuje kolega, který rozřezává prasata na polovinu. Ke vší smůle mně krev stříkne až do obličeje. Při této práci není možné zůstat suchý. Se zatnutými zuby sekám dál, musím spěchat. Venku se začíná rozednívat a já si musím dávat pozor na prsty, abych si je nepořezala. Příští den vybírám vnitřnosti ze zabitých zvířat. I když je to nepříjemné, raději nepoužívám rukavice, protože mi v nich zůstávaly kousky vnitřností nebo krve a to je horší, než ruka od krve. Proč se točí horory, když je toto horor sám o sobě?

Opět řežu rohovinu a mám tupý nůž. „Dejte mi ten nůž - nabrousím Vám ho!“ Vlídný děda, ve skutečnosti veterinární kontrolor, se na mě usmívá. Brousí nůž, přichází ke mně a chvíli mi povídá vtipy a zase jde zpět pracovat. Asi jsem se mu líbila, protože mi ukázal malý trik, jak zrychlit práci na běžícím páse. Vidí, že se mi to tady vůbec nelíbí a snaží se mě rozveselit. I ostatní si dělají legraci ze všech praktikantů, kteří zde přicházejí a jsou nejprve šokováni a potom se zatnutými zuby dělají svoji práci. Ale dělají to dobromyslně, žádná šikana. Zjišťuji, že všichni nejsou ukrutní, jsou jednom otupělí touto prací, stejně jako já bych se časem stala otupělou také. Toto je ochrana jich samotných, jinak by to zde nesnesli. Ne, všichni ukrutní lidé jsou ti, kteří toto masové vraždění denně objednávají, zvířata chovají pro peníze a všichni, co vyžadují jejich maso.

Pomalu se stávám kolečkem v tomto velkém kolosu smrti. Dříve se toto vše dělalo ručně, nyní jsou k tomu stroje. Umrtvování zvířat se však dělá ručně. Když jsem třetí den viděla vykrvená prasata sebou ještě cukat, přejel mi mráz po zádech, i když jsem věděla, že jsou to jenom nervové záškuby... Bylo to jako v hororu; všude okolo mě cukající se mrtvoly.

Přijdu domů, padnu do postele a ráno vše opět začíná. Mí noví prozatímní kolegové reagují podrážděně. „Nedívej se tak nepřátelsky. Usměj se. Chceš být přece veterinářkou.“ Veterinářkou, ne řezníkem! Já to asi nevydržím. Tyhle komentáře. Tohle ospravedlňování zabíjení.

Chtěla bych vypravovat o zabíjení hovězího dobytka, o upřímných hnědých očích, které jsou plné paniky. O jejich pokusech utéct, o všem tom mlácení, o tom, když zvíře stojí konečně připravené na umrtvení, o smrtící ráně, o tom, když jsou stahována z kůže a jejich těla rozřezávána a pověšena na háky. Vyprávění o tom, jak kůže děsivě mlaská, když se odděluje od těla, o automatickém noži, který zvíře rozpůlí, o tom, jak se vydělávají z očních důlků zvířat oči, které se hází do odpadu. O žlabu, kde padají všechny vnitřnosti z rozpůlených těl a které jsou až na játra, srdce, svíčkovou a jazyk odvezeny a z kterých se připravuje krmivo pro psy.

Viděla jsem telátka s přivřenýma očima, jak se třásly a bály se smrti. Pro někoho jsou to kraví děti, pro někoho pouze odpad mléčného průmyslu, který se zpracovává na telecí maso. Jedno jsem pohladila po čele a podívalo se na mě svýma velkýma očima a já uviděla, že i zvířata mohou plakat.

Mé ruce, zástěra a holínky jsou potřísněné od krve za tu dobu, co jsem stála u běžícího pásu a řezala srdce, jazyky a játra. „Při zpracování hovězího se vždy člověk totálně zasviní“, jsem připravena odpovědět. O tomto musím napsat zprávu, co se tady děje, i když vím, že mě nikdo stejně nebude poslouchat. Ale hodně známých se mě ptalo: „Tak co, jak je na jatkách?“ Měla jsem chuť vyhodit telefon z okna nebo po nich vhodit mojí zkrvavenou zástěrou či holínkami. A reakce na moje výpovědi? „Jo, je to hrozné, ale já jím maso jenom málokdy...“ Nebo: „Hele, poslyš nekaz mi chuť“. A ještě jedna odpověď, jež mi vždy hnula žlučí: „Ty jsi terorista, každý normální člověk se Ti vysměje!“ Na památku jsem si vzala z jedné zabité krávy úplně malý zárodek telátka, který mám naložený v lihu jako Memento mori. A teď se smějte, vy „normální“ lidé!

Opět stojím u pásu, celá otupělá. Někdy se podívám na anonymní řady rozpůlených prasat sunoucích se po páse halou. Začínám být morbidní a říkám si, jaké by to bylo, kdyby zde viseli lidé. Anatomie prasat a člověka má hodně společného. A opět se zde line křik zvířat, která cítí blízkost smrti. V duchu jim přeji, ať to mají rychle a bez bolesti za sebou.

Právě poslední zastávkou v tomto děsivém kolosu je hala, kde se zabíjí. Pokud by si někdo přál vidět zhmotněný strach a hrůzu, ať jde sem. Ty jejich oči. Oči, které by měl vidět každý, kdo chce maso. Na jejich hlavu se přitisknou kleště a tělem projede elektrický výboj. Potom jsou zavěšena hlavou dolů a ještě s třepajícími se nožkami pokračují dále, kde jim je rozříznut krk, ze kterého se valí krev.

Následuji řadu zvířat, pověšených na hácích, do další místnosti, kterou jsem nazvala „díra“. Je vysoká a tmavá, plná sazí, zápachu a ohně. Zde se zvířata zbavují štětin. A potom následuje ona monotónnost: pověšení, rozřezání, vybrání orgánů, jejich roztřídění a zchlazení.

Pravidelně se obracím k hodinám na stěně. Snad nikde čas neubíhá pomalu tak, jako zde. O pauze honem utíkám do umývárny, kde ze sebe drhnu krev a kousky masa. Nedá se tady jíst; buď jdu ven nadýchat se čerstvého vzduchu, nebo skočím do obchůdku s pekárnou, kde se dá posedět a zahřát u šálku kávy. O dvacet minut později opět na pás. Jedení masa je zločin, zločin. Žádný masožravec nemůže být můj přítel. Nikdy. Nikdy víc. Každého, kdo jí maso, by měli poslat zde, aby si prožil to, co já, aby viděl to, co já; vše od začátku až do konce.

Nejsem zde proto, že se chci stát veterinářkou, ale proto, že si lidé myslí, že musí jíst maso. A nejen to: protože jsou zbabělí. Sterilně zabalený řízek, salám, či maso v supermarketu, které si kupují, nemá totiž žádné oči, nemůže vypovídat o tom, co se stalo, nekřičí strachy. A co na to řeknou ti, jež se živí těmito znesvěcenými mrtvolami? „Neblázni, každý normální člověk jí maso!“

Jednoho dne přišel rolník s masem na zkoušku ohledně parazita svalovce. Doprovázel ho malý chlapec, mohl mít tak deset nebo dvanáct roků. Je hrozně zvědavý, dívá se na pracovní desku a já si říkám, že kdyby tyto děti viděly tu hrůzu a utrpení, snad by existovala naděje. Ze zamyšlení mě vytrhne jeho nadšené volání na otce: „Tati, podívej se! Paráda! To je ale veliká pila!“ Kdyby jenom tušil, k čemu slouží - k řezání hlav hovězího dobytka...

Večer v televizi vidím ve zprávách, že bylo zavražděno a rozčtvrceno mladé děvče a jeho tělo bylo nalezeno na několika různých místech. „Něco podobného jsem viděla tento týden tisíckrát“, prohodím. Tak, teď už jsem nejen teroristka, ale také padlá na hlavu. Padlá na hlavu, protože srovnávám jednu vraždu člověka v televizi a tisíce zavražděných zvířat za jeden týden jenom na těchto jatkách.

Být člověkem, prý pánem a ochráncem všeho tvorstva, a přitom objednávat masové vraždění - pro kus masa? Není to ironií? Zvláštní svět. Zvláštní svět, kde umírají telátka v těle krávy, ještě dříve než se narodí, když jsou vyříznuta z dělohy. Opravdu jedinečná vizitka člověka.

Tyto dny děsu však pomalu končí. Naposledy odcházím, dveře se za mnou zavírají a doprovází mě listopadové sluníčko na autobusovou zastávku. Když překračuji ulici, vidím transportér plný hovězího dobytka, který jede na jatka. Jdu dále a už se neotáčím, tuhle část mám již za sebou a teď musím zkusit na všechno zapomenout a žít dál. Každý z nás se od těchto hrůz však může oprostit. Stačí si říct ne, ne a ještě jednou ne, nebudu jíst maso!