časosběr  obsah   rejstřík


Jsme příbuzní V
Úryvek z článku „Cítí jako my?“ (100+1 ZZ 8/1996, strany 40 až 42; podle FOKUS, STERN, PANORAMA).

V učebnicích se ještě stále tvrdí, že vše, co zvířata „od rána do večera“ (a tak pochopitelně i v noci) dělají, slouží výhradně zachování druhu. Nyní je však o emocích zvířat nashromážděn snad již dostatek důkazů.

Zuřivost a strach se u nich považují za samozřejmé, méně lidí si však povšimlo, že disponují i takovými city jako žárlivost a láska.

Tým neurobiologa Norberta Sachsera z Münsterské university zkoumal „stresové hormony“ morčat. Když samečka umístili do cizí ohrádky, stouply hodnoty kortizolu v krvi tamních zvířat (včetně jeho). Když pak byla do této ohrádky vpuštěna i jeho důvěrně známá samička, vyplavování „stresového hormonu“ se u samečka snížilo.

Samce a samici spojuje něco víc než „jenom“ sex a péče o potomstvo. Něžnost a oddanost byla pozorována především u labutí a hus.

A andulky jsou podle etologa Immanuela Birmalina z Freiburgu přímo skvělí milenci: „Párek často sedí pospolu a vzájemně si čechrá peří a cukruje se. Zamilované páry se takto chovají mnohem častěji. Dokonce se občas páří i mimo dobu páření, což nemůže sloužit rozmnožování - zdá se, že ptáci vůči sobě chovají i city, které nejsou dány žádnými biologickými potřebami (láska k nim holt počítána není).“

A mateřská láska? Ta nezřídka sahá až k samému sebeobětování (ač zákon zachování druhu při stavech ohrožení života obecně upřednostňuje přežití dospělých -schopných reprodukce - před mláďaty).

Například Anne Dagová a Bristol Foster ve své knize „Žirafy“ líčí, jak na skupinu šesti žiraf zaútočil lev. Zvířata prchala, ale mládě jim nestačilo. Jakmile to zpozorovala matka, zastavila se, přestože jí nesporně bylo jasné, že lvi dospělé žirafy ulovit dokážou. S odhodlaností hraničící s pohrdáním smrtí zaštítila svého potomka a útočícího lva odrážela předníma nohama. Ten po zhruba hodině planých pokusů lov vzdal.

Schopnost zažívat city umožňuje savcům limbický systém - prstencovitý útvar na spodní části kůry velkého mozku. Svoji roli zde pravděpodobně sehrávají i čelní a spánkové laloky. Ptáci a plazi limbický systém nevlastní, přesto v jejich hlavách působí jakási citová centrála. U všech jmenovaných byla schopnost zažívat city prokázána. Zvířata mohou být veselá a smutná, umějí pocítit radost až štěstí, ale i zklamání, dokáží žárlit i nenávidět, jsou schopna soucitu...

Profesor Frans de Waal ze Střediska pro výzkum primátů v Atlantě tvrdí toto: „Pokud jde o city, nelze vyloučit, že nás zvířata dokonce i o něco předčí.“

Často nám však kvalita těchto citů zůstává neznámá, protože u naprosté většiny živočišných druhů jsou (téměř jistě) zabarveny jinak než u druhu našeho. Ale u mnoha (nejen „savcovitých“) je podobnost víc než zřejmá.

U divokých hus Konrad Lorenz pozoroval, že když jeden z páru uhyne, nese pozůstalý pták ztrátu velmi těžce. Působí nesmírně sklíčeným dojmem: hlavu má svěšenou a oči hluboce zapadají do očních důlků, je pasívní a apatický.

Nejen divoké husy truchlí jako (necyničtí) lidé. Ve společné cirkusové stáji byl držen pár koní. Když však jednoho dne Ackmann zemřel, klisna Alle náhle výrazně změnila své chování. Řehtala a řehtala a nikoho nemínila poslouchat. Odmítala jakoukoli potravu a málo spala. Cirkusáci se ji všemožně snažili uklidnit a ustájili vedle ní nového hřebce. Nic však nepomohlo. Prohlídky zvěrolékaře a léky neměly žádný účinek. Po dvou měsících příšerně vychrtlá Alle následovala Ackmanna.

Žlutý sluneční kotouč pozvolna klesá, až se dotkne obzoru. Zatímco jeho světlo rovnoměrně pohasínalo, zbarvila se obloha výrazně do oranžova, krátce nato do ohnivé červené a posléze se oděla do temného purpuru. Západ slunce nad národním parkem Gombe v Tanzánii. Dva šimpanzi, kteří vylezli na strmý horský hřeben, seděli na bobku a sledovali toto přírodní divadlo na stříbřité hladině jezera Tanganjika. Dlouhé minuty tam obě zvířata v podřepu nehybně zírala na červánky, dokud se nezačalo stmívat. Teprve potom zase sešla do údolí. (Očitým svědkem této scény byl americký antropolog Geza Teleki z Washingtonské univerzity.)

„Ukázali jsme, jak zcela vyčerpaný býk se zlámanýma nohama byl ranami holí nucen, aby povstal,“ doplnil televizní reportér Volker Arzt záběry z dokumentu o mukách, jimž zvířata vystavujeme během transportu na porážku. A pokračoval: „Býk všechno trpně snášel. Ale v jeho očích se zračilo utrpení, které právě prožíval. Byly plné slz a řinuly se z nich proudem.“

Ještě podruhé profesor Frans de Waal: „Jsme konfrontováni s několika sty let takové filozofie a takové psychologie, které hluboko v lidském nitru zakotvily víru v dualismus mezi zvířetem a člověkem a mezi tělem a duší. I když lidé jako já se proti tomu stavíme, bude asi trvat ještě dalších sto let, než se nám podaří většinu lidí o našem názoru přesvědčit.“

René Descartes nebyl rozhodně prvním a už vůbec ne jediným. Příslušníků „člověčího rodu“, kteří způsobili, že otázky jako „Je zvíře citově chladným živočichem? Bezduchým robotem, který je ovládán jen reflexy či instinkty?“ bývají brány vážně, je ještě příliš mnoho, než aby se něco podstatného mohlo změnit.

Všichni, kteří to chtějí vidět právě takto, mají své důvody. Jinak by totiž tito „Homo sapiensové“, považující se za jediné živé tvory, kteří jsou na této planetě vybaveni city, museli radikálně změnit svá hodnocení sebe sama.