časosběr  obsah   rejstřík


Jsme příbuzní
Různě s různými živočišnými druhy. Pohled na to, v čem jsme stejní a v čem jiní, se neustále upřesňuje.

Bradový výběžek (pro artikulovanou řeč) je znak, kterým se honosí pouze Homo s. s., tedy člověk moudrý (zda právě řeč je znakem moudrosti, je otázka - důležitější je spíše, co kdo řekne, ač je toho třeba méně).

Člověk si odedávna kladl otázku, v čem se liší od ostatních obratlovců. U člověka se jen dovršily určité změny započaté u jeho předků. Platí to i u mozku, i když se ještě někdy houževnatě udržuje snaha určit jako hranici mezi člověkem a jeho „zvířecími“ předky kapacitu mozkovny. Objevily se návrhy, aby za tuto hranici byl považován objem 750 cm3. Když se však ukázalo, že někteří nepochybní fosilní příslušníci rodu Homo (tedy člověka) měli kapacitu mozkovny jen asi 660 cm3, rychle se od tohoto kritéria upustilo.

(Poznámka přepisovatele: Obdobně se uvažovalo i o velikosti či hmotnosti mozku v poměru k velikosti či hmotnosti těla. V Alternativě Dětí Země leden-únor 1997 Karel Růžek píše: „Průměrný lidský mozek tvoří 2,3 % hmotnosti lidského těla a donedávna se usuzovalo, že tím člověk překonává všechny ostatní živočichy. Švédský biolog Goran Nilson z Uppsalské univerzity však objevil rybu z čeledi Mormyridae, jejíž mozek tvoří 3,1 % hmotnosti těla. Ryba měří okolo 25 cm a na svoji mozkovou činnost vynakládá 60 % veškeré energie, zatímco člověk necelých 20 %.“)

Hledala se tudíž kritéria psychických schopností, v nichž se odráží evoluce mozku. Pro tento účel byla navržena právě artikulovaná řeč jako odraz schopnosti komunikace mezi jedinci. Ale i zde se ukázalo, že už na „primitivnějších úrovních“ jsou možnosti komunikace výrazné. Byly prováděny pokusy s lidoopy, kteří jsou schopni osvojit si poměrně složitý komunikační systém - jediným problémem je, že jejich hlasový aparát není pro své anatomické odlišnosti schopen vytvořit odpovídající škálu zvuků.

Jakmile však použijeme např. posunkovou řeč, jsme překvapeni, že třeba šimpanzi se mohou naučit stovkám různých výrazů. Proto jako další kritérium byla navržena schopnost abstraktního myšlení. Záhy i tady některé vědce postihlo zklamání. Přišlo se totiž na to, že šimpanzi jsou schopni hrát si s ošetřovatelem na schovávanou a mají z toho evidentní radost - pro nás je to důkazem, že jsou schopni představit si situaci, která teprve nastane.

Abstraktní myšlení v souvislosti s představami u nás kdysi vedlo k počátkům něčeho, k čemu nyní s nadějí upínají svoji pozornost vědci „posedlí touhou“ objevit nějakou naši výsadní schopnost, kritérium lidské výjimečnosti. Teď se tedy domnívají, že člověk je jediným z (nám známých) obratlovců, který o sobě začal přemýšlet, který je schopen výprav za hranici jednoduchých emocionálních projevů, jako je radost, zloba, „oko za oko, zub za zub“ - který si zkrátka vytvořil (proměnlivý) systém určitých etických pravidel. Příslušníky našeho živočišného druhu považují za jediné, kteří si jsou schopni uvědomit, že, byť je jejich existence coby jednotlivců (i druhu) jen dočasná, jsou součástí mohutnějšího proudu, jehož prostřednictvím život přetrvává do budoucna. A že tím také každý z nás nese za budoucnost určitý díl spoluzodpovědnosti. Můžeme si jen přát, aby si to co nejdříve uvědomil každý, kdo se za člověka považuje.

Upravená část příspěvku Doc. RNDr. Zbyňka Ročeka do rozhlasového seriálu METEOR - stanice Praha, soboty od 8:00.