časosběr  obsah   rejstřík


Potomci VI
Chvalme, chvalme, chvalme? Většinou ano.

Psycholog Martin Bláha: „Děti potřebují ke svému správnému rozvoji od rodičů odpovídající míru pochvaly.“

Pochvala je důležitou součástí budování dětské osobnosti, ke kterému dochází především ve věku od 5ti do 10ti let. Každý nesprávný krok se krutě vymstí.

Kvůli nechválení v dětství trpí jedinci celoživotním komplexem méněcennosti, který následně předávají dětem svým.

„Já říkám, chvalte a hlaďte svá mláďátka při každé příležitosti,“ usmívá se Martin Bláha. „Napumpujte do nich co nejvíc pocitu úspěšnosti, štěstí, sebehodnotí a sounáležitosti s jejich smečkou. Po celý život pak budou z tohoto rybníku dětské radosti čerpat a budou ho také umět předávat dál. Jeden americký kolega používá hezký výraz - chválené dítě se cítí vyvolené ke štěstí - což už je vlastně polovina cesty ke štěstí skutečnému.“

Takže: chválit, chválit, chválit? To není tak jednoznačné. Rodiče by měli umět najít správnou míru pro každé své dítě, každé je přece jedinečné. Některé vyžaduje péče více, jiné má v sobě od přírody síly na rozdávání.

Základem je hřejivá náruč, pocit lásky a bezpečí v kruhu rodinném. Dítě musí cítit, že je přijímané a milované takové, jaké je. Známky ve škole - to je něco jiného, to je jiný svět, který se rodiny přímo netýká.

„Dospělí cítí přirozenou potřebu přehnaně chválit děti, které jsou nesmělé, zakomplexované,“ říká Eddie Blummelman. „Domnívají se, že jim tak pomohou rychleji se vyrovnat jedincům úspěšnějším. Mýlí se.“

Rodiče musejí instinktivně vycítit, kdy své dítě povzbudit a kdy mu dát štulec. V tom jim žádná rada nepomůže. Snad jen: jsme-li na vážkách, raději pochvalme. Dobrých slov není v životě nikoho z nás příliš.

Úryvky z článku Ivo Bartíka „Chválit nebo nechválit? Tady jde o život!“ (Květy 10/2014, str. 20-22).