časosběr  obsah   rejstřík


Potomci X
Dítě může být, a je, šťastné, jsou-li šťastni jeho rodiče. Zejména tehdy, když svou radost a štěstí sdílejí - když je dítě radostí a štěstím rodičů a rodiče jsou radostí a štěstím dítěte. Je to zdánlivě prosté a jednoduché.

U zcela malého - ale i staršího - dítěte jeho šťastný život ovlivňuje především to, zda se v jednotlivých každodenních situacích cítí bezpečně a dobře. Že se necítí ohrožené, zmatené, nejisté. Má-li se dítě zdravě a zdárně vyvíjet, musí vyrůstat v prostředí stálém, emočně vřelém a dítěti srozumitelném.

Dítě musí vyrůstat mezi svými lidmi, kteří dovedou citlivě a vřele odpovědět na jeho pláč či křik, kteří dovedou odstranit nejistotu a nepohodlí, jsou k dispozici vždy, když je malé dítě potřebuje, stávají se jeho oporami v orientaci v neznámém a stále se rozšiřujícím světě. Vzbuzují důvěru. Tam, kde jednou na pláč dítěte zareagujeme klidně a účinně, ale jindy s křikem, výhrůžkami a bez účinné pomoci, popřípadě nezareagujeme vůbec, tam se svět stává nevyzpytatelným a ohrožujícím. Spolehlivé opory v něm chybí.

Každé dítě potřebuje dotykovou stimulaci. Ta nám všem - nejen dítěti - dělá dobře mj. proto, že kůže a nervový systém pocházejí z jednoho zárodečného listu - z ektodermu - a hmatové podněty tak podněcují a podporují zrání nervového systému, a tím i všeho toho, co na fungování nervového systému závisí. Ne nadarmo se vžilo přísloví: „Když nás nikdo nehladí, začíná nám vysychat mícha.“ To, co se dítě touto cestou učí, je to nejpodstatnější, nač navazuje veškeré učení a poznávání další. Učí se orientovat v sociálních a emočních vztazích, učí se buď základní důvěře ve svět (anebo, je-li svět ohrožující, základní nedůvěře). A tak již velmi brzy opírá své vztahy k autoritě buď o zmíněnou důvěru, anebo - v opačném případě - o strach, obavy a úzkost.

Naší nejčastější chybou je, že si plně neuvědomujeme svůj význam a nezastupitelnost v životě dítěte. Další chybou je nedostatek trpělivosti, později důraz na dobrý výkon či výsledek, bez dostatečného ocenění snahy - tedy nadměrná náročnost.

Snad nejrozšířenější je ale nedostatek času, a (hlavně) neochota si čas udělat. Snad všichni jsme už někdy (a ptejme se, jak často) řekli dítěti: „Počkej, teď nemám čas, později.“ Jenže většinou žádné později nebylo.

Dítě se povětšinou necítí dobře, když mu není věnován dostatek pozornosti, když si není jisté, zda ho rodiče mají rádi - popřípadě má pocit, že je mají rádi jen podmínečně, tedy tehdy, když se bude dobře chovat, nebude rušit dospělé, ihned udělá to, co se mu řekne, bez ohledu, zda tomu dobře rozumí, či nikoliv.

Stojí za to si uvědomit, že nejvíce vychováváme tehdy, když si myslíme, že vůbec nevychováváme. Tehdy, když jednáme spontánně, autenticky, když žijeme svůj běžný život. Zda a jak přitom bereme v úvahu dítě, je pro ně kritériem toho, jak moc, nebo málo je milujeme.

Naším problémem není to, že své děti nemilujeme. Téměř každý rodič miluje své dítě. Naším problémem je, že to svým dětem nedovedeme dát najevo tak, aby nám rozuměly. Potřebují jasné a hmatatelné důkazy naší lásky. Dokážeme si na ně udělat čas? Dokážeme jim věnovat soustředěnou pozornost? Dáváme jim i tělesně najevo, že je milujeme - pohlazením či poplácáním po zádech? Opravdovým, ne stereotypně neautentickým zájmem o to, co dělají? Drobným (ne nutně častým) dárkem jen tak pro radost? Upřímným prominutím něčeho, čím se provinily nebo udělaly špatně?

Tam, kde se dítěti zájmu nedostává, stává se často vlezlým, vnucuje se, provokuje, zlobí anebo se uzavře, přestává komunikovat, obrátí se do svého světa a zanevře na lidi. Málo se směje, častěji brečí, křičí, nadává a zlobí se...

Úryvky z rozhovoru Renáty Holčákové-Masto s psychologem Jiřím Kovaříkem.
Celý rozhovor na webu Katolického týdeníku.