časosběr  obsah   rejstřík


Kdo pochová chov?
jedna ze tří složek Guláše, uvařeného redakcí Nového prostoru na stranách 10 a 11 čísla 434:

O podmínkách života předcházejícího proměně kuřat
v křupavá křidélka, propečená stehýnka a další drůbeží pochoutky, se sice moc nemluví, tajemstvím však rozhodně nejsou. Podobné je to s cestou, na jejímž konci se z drůbeží ovulace pečou vaječné omelety čI nadýchané koláče. Stanou-li se už tématem rozhovoru, vtipy o bláznivých ochráncích či vztek směřovaný k viníkům „závratné“ ceny vajec přichází dřív, než se objeví konkrétní obrazy.


Humor i agrese jsou ostatně účinnými obrannými mechanismy, které brání ego před tím, co jej ohrožuje. I letmé setkání s průmyslovým chovem drůbeže je přitom těžké vnímat z odstupu. Po vylíhnutí jsou kuřata, která stejně jako ostatní živí tvorové přicházejí na svět v pohlavním poměru 1 : 1, rozdělena na běžícím pásu na samičky a samečky. Zatímco malí kohoutci putují rovnou do plynu či do mixéru, samičky čeká zhruba roční život v kleci na prostoru o něco menším než je formát papíru A4 a pod stálým umělým osvětlením. V tuzemsku tak žije zhruba šest miliónů slepic.

Pro mnoho svědomitých spotřebitelů se v posledních letech staly nadějí tzv. biochovy. Idylické obrazy spokojených slepic popelících se na zelené trávě však mohou mít ke skutečnosti poměrně daleko. Bioslepice sice žijí o rok déle, musí mít alespoň třikrát větší prostor pro ustájení a alespoň čtyři metry čtvereční výběhu (pokud zrovna neřádí ptačí chřipka a klimatické podmínky to dovolí). Ani v biochovech však není místo pro kouhouty. Těžko si také představit, že slepicím, které přirozeně žijí v malých skupinách s velmi pevnou sociální hierarchií, budou vyhovovat chovy čítající leckdy více než tisíc opeřenců.

Celý článek na webu Nového prostoru.