časosběr  obsah   rejstřík


Vzpomínka na němé v 1. světové válce
Gustav Jaroš (Gamma), Hlas/1918, Poznámky z oněch dnů, Praha 1919, strany 277 až 284:

Přes čtyři roky píšou tisíceré noviny denně ve všech zemích o utrpení lidí zasažených válkou, ale za celé ty čtyři roky nebylo skoro napsáno slova o utrpení mimolidských bytostí, které donuceny byly stát se pomocníky velikého vraždění lidského.

Zvířata myslím, zejména koně a psy. Arci, tu a tam kmitla se žurnálem také zmínka o zvířeti, ale to novinář chtěl čtenáře tklivě pobavit, a vyprávěl mu, mezi dvěma bitvami, tu dojemnou povídku o opuštěném kanárku, kterého se kdesi v rozbité Belgii ujali šlechetní huláni bavorští (ó! jemná srdce německá!), po druhé zas něžnou idylku o kočičce, zůstavené ve troskách vesnice italské, až ji vzali pod ochranu ušlechtilí střelci tyrolští (ó! jemná srdce německá!)

Ale o utrpení statisíců koní a tisíců psů na bojištích něžnoduchý novinář se zamlčel; a všichni novináři, po celé Evropě, v nespočítaných novinách unisono mlčí o nich, déle než čtyři leta, jako by jich tam vůbec nebylo, nebo jako by nebyli vůbec trpěli, anebo — jako by utrpení takového spůsobu nestála vůbec kulturnímu člověku za pozornost. Lhostejnosti novinářově odpovídá stejná lhostejnost čtenářova, a tak vidět všude, jak zasažený člověk se zabírá jen do své bolesti a nedbá zhola bolesti bytostí mimolidských vedle sebe.

Ale právě tato bolest by mu měla stát za pozornost a za přemýšlení, neboť je to věc, která má velmi těsnou spojitost s utrpením lidským. Kdyby lidé uměli popatřit svobodněji, nepředsudečně na bolest zvířete, vyjasnilo by se jim lecco důležitého též o bolesti vlastní.

Soucit se zvířetem, láska k němu, úcta k jeho životu bývají v zemích evropských (a ovšem i u nás) pokládány za něco nesrovnalého s pokrokem, za slabošskou sentimentálnost, která se zvracívá až v perversnost. Občas dříve mohly být čítány v novinách zprávy s rozhorlenými ostny na zrůdné ženy a podivíny, kteří věnovali své služby a jmění zvířatům, opuštěným psům, zedřeným koním, potulným kočkám, zatím co vedle bylo tolik nevšímané bídy lidské. Rozhořčené zprávičky bývaly hněvivě čítány tisícerými čtenáři a upevňovaly v nich jen tím více tvrdou lhostejnost k nevšímanému utrpení milionů bytostí mimolidských.

Ale i rozhorlenému žurnalistovi i rozhořčeným jeho čtenářům unikala tu právě věc vysoce hodná pozoru: totiž hluboká souvislost mezi lhostejností ke strasti zvířete a lhostejností ke strasti člověkově.

Je velikým omylem, chtít humanitu isolovat toliko na člověka: humanita opravdu plodná a životodárná musí začínat mnohem hloub, daleko před člověkem, jeho bolestí a právem: musí zahrnovat všecko živoucí, mít lásku i úctu ke všem bytostem, ne pouze k lidem. — Ve společnosti, která počíná svou humanitu až nahoře, u člověka, a ke všemu, co na stupnici vývojové stojí pod ním, chová se ukrutně, trpí krutost, dovoluje bezpráví, je všecka humanita chatrným sebeklamem, z něhož vyburcuje ji k poznání skutečného barbarismu, skutečné nehumanity, skutečné neúcty k životu lidskému každou chvíli nějaká pokořující událost. Důkazem nade všecky důkazy je právě tato válka, která ubohý sebeklam obecné Ižihumanity rozbíjí se strašným důrazem.

Úcta ke člověku, má-li doopravdy obstát v tak těžké zkoušce, musí býti postavena na lásku a úctu ke všemu živoucímu. Krutost ke zvířeti nutně, silou vnitřní, vyrůstá ve krutost ke člověku; dokud lidem je snadno zabíjet zvířata, bude jim snadno zabíjet i lidi, a žádná logika světa jich nepřesvědčí, že lidí zabíjet nelze. Lidé přestanou válčit spolu teprve tehdy, až přestanou zabíjet zvířata a živit se masem jejich; krvavá krutá výživa dnešních civilisovaných lidí je v nejtěsnějším spojení s válčením, s ochotou a snahou lidí zabíjet lidi: z jídelen od stolů s masem zvířat vedou dveře přímo na pole bitevní, jatky lidí sousedí s jatkami zvířat.

Rozumný zájem o zvíře je tedy vskutku zájmem o člověka, poněvadž úcta k životu lidskému, smysl pro právo člověkovo, cit pro utrpení jeho ústrojně a spolehlivě vyrůstají jen z úcty ke všemu životu, ze smyslu pro právo všech bytostí, z citu pro kterékoliv a číkoliv utrpení. Nutným stupněm k opravdovému zlidštění, ke skutečné pravé humanitě, k ušlechtilému vztahu člověka ke člověku je tudíž úcta ke zvířeti, úcta ku právu jeho života, cit pro jeho bolest.

Tomu vzpírá se naše lidská povýšenost, náš dosud neopuštěný zastaralý názor, že člověk je účelem a smyslem stvoření, jemuž všichni tvorové ostatní jsou poddáni a vydáni za kořist z vůle boží. Příliš hluboko v nás sedí stará domněnka, že všechno stvoření na světě je tu jen pro nás, a těžce neradi odhodláváme se připustit, že tomu není tak, že miliony bytostí mimolidských bytují zde zrovna tak jako my, pro splnění svého úkolu ve velikém Díle božím, že ony stejně jako my jsou taktéž pomocníky božími, s právem vyžít se po svém, cele a svobodně, plnými, bohatými životy. Popíráme-li tento úkol a toto právo jejich, děje se to jen proto, že sami jsme ještě neprocitli k poznání svého pravého úkolu v kosmickém Díle a sami ještě jsme nepochopili nutnosti vlastního svého bohatého, plného, svobodného vyžití.

Kus viny na křivém našem vztahu ke zvířeti má křesťanství a církev křesťanská. Ona to je, která od počátku vytrvale popírá duši zvířete a prohlašuje zvíře za poddané člověku, stvořené jen pro něj: odtud pak jest jen krok k obecnému popření práva zvířete na život, k popření jeho citu bolesti, k úplné lhostejnosti pro jeho utrpení. Za míru vídali jsme s hrůzou, jakých muk zakoušela zvířata v Italii: souvislost těch hrůz se sídlem papežství, s rozbujením církevním, s přemírou kněžstva byla na bíledni. Nyní však celá křesťanská Evropa proměnila se v jedinou Italii, v ohromnou mučírnu zvířat, která trpí úžasnou měrou na bojištích i krom bojišť, v zázemí; co dnes se děje jen se zvířaty v tisícerých křesťanských rodinách, jakým mukám vydávána je dnes v bezpočetných krabicích, kukaních a bedničkách vedle obydlí křesťanů v městech nešťastná drůbež, obzvlášť husy, je temnou hanbou. Roste to rovnou z učení církve; kdyby měl kněz svědomí, zamyslil by se i nad tímto utrpením, které zaviňuje jeho názor popírající duši zvířete.

Jaké strasti musila protrpět zvířata na bojištích, lze nám jen tušit. Zdá se, že byly strašné, strašnější než utrpení lidí. Jen kusými nápověďmi jich jsou ty zjevy zbědovaných koní, kteří nyní vracejí se s bojišť, se živými ranami, s očima úžasných, nikdy nevídaných pohledů, jež dávají tušit hrůzy přežité; nebo obrazy válečných ilustrátorů, fotografie, nahodilé vypravování vojákův o koních, kteří sešíleli, zprávy o příšerných léčbách v koňských nemocnicích… Trpěla ta zvířata od přítele i nepřítele, miliardy ran bičův, ostruh, projektilů sypaly se na ně v jediném lijáku na strmém bezcestí horském, v bahnech, závějích — o tom všem čtyři leta se už mlčí, a jen občas dojatý žurnalista opráší tklivou idylku o opuštěném kanárkovi a kočičce šťastně zachráněných jemnými srdci německými…

Utrpení zvířat v této válce bylo ethicky horší o to, že ona byla zcela bez viny na ní; tím podstatně liší se jejich utrpení od utrpení lidského. Z nás lidí nikdo nebyl a není zcela prost viny na válce; všichni bez výjimky jsme ji po leta a leta připravovali denním konáním skutků špatných, dychtíce po bohatství, žízníce po penězích, nespravedlivě vykořisťujíce cizí síly, cizí práci, cizí slabost, usilujíce o nepotřebný přepych vždy vykupovaný něčí bídou a bolestí cizí — kdo z nás zůstal zcela čist? Ale právě z těchto milionů pramínků zla, křivd, nezdraví vyšla naposled tato veliká vojna; vybuchla konečně jako dlouho nachystávaná ohromná explose obecné choroby, střádané a kupené řadu let tisícerými drobnými činy a bludy, jež jsme páchali všichni bez výjimky. Logikou těchto našich nesčíslných, nedbaných vin přivalila se konečně bída těchto dnů, naše vlastní činy a viny sřítily se na nás. Ale tato zvířata, která jsme strhli brutální mocí lidské přesily do velikého krvavého víru, ocitla se v utrpení nevinně.

Nemysleme si ve své naduté lidské osobivosti, že tito trpitelé nevinní nepochopují své křivdy! nedávejme se klamat jejich mlčením! To mlčení není němé, ale mluví vážnou řečí, jen kdybychom se odhodlali ji slyšet! V pohledech těch zvířat jsou obžaloby naše: odvažte se popatřit do zcela zvláštních očí těchto bytostí, jež se vracejí s bojišť, aby těžce pracovaly dál až do skonu, a zahlédnete tam přísný soud nad námi lidmi. Nezáleží vám snad na tom soudu, ale mělo by vám záležet, neboť i tyto němé soudy jsou soudy téže ethické povahy a podstaty jako soudy lidské, za nimi mluví týž Duch života, tentýž bůh svobody a spravedlnosti jako za soudy našimi. Je nalehavě třeba dřív porozumět pohledům těchto očí, abyste mohli doopravdy porozumět mluvě trpících očí lidských.

V nový, vyšší, ušlechtilejší vztah člověka ke člověku dostaneme se teprv, když napřed odhodláme se vstoupit v jiný, ušlechtilejší vztah ke zvířeti. To je průprava k humanitě v užším smyslu. Znamená to dvojí požadavek: vyprostit se ze starého, bludného církevního názoru na zvíře, uznat jeho duši a právo na život pro sebe samo, a souhlasně s tím osvobodit svou výživu od masa, výživu krutou a ethicky vadnou ne pouze proto, že spojena je s utrpením zvířete, nýbrž i proto, že v dalším důsledku vede k utrpení lidí.

Chovat zvíře vedle sebe jen proto, aby bylo zabito a snědeno, je nízká forma vztahu člověkova k němu, při níž dostává se člověku vskutku nejméně. Pravý zisk ze zvířete není v jeho mase, v jeho umrtvené hmotě, nýbrž v jeho životě, v tom, jak svojí krásou, moudrostí žití, ušlechtilými vlastnostmi působí na duši člověkovu: pravý užitek vydává zvíře teprv tehdy, když v něm člověk nalézá přítele, radostného důvěrného spolupracovníka, rádce, učitele zdravějšího spůsobu žití. Zvíře není pokrmem tělu, ale duši; přistupuje-li člověk k němu s úctou jako ke kusu krásného díla božího, plnému hlubokých tajemství a úchvatných nápovědí, nalezne v něm pomocníka ochotného i schopného zušlechtit a zkrásnit jeho vlastní bytí lidské. Růst zvířetem k vyššímu lidství, ta možnost je v pravém vztahu člověka k té bytosti mimolidské, která konec koncův, ať církev chce či nechce, je členem téže veliké rodiny pozemské jako člověk.

Po osudech zvířat během obou světových válek pátrá kamarádka Bára: