časosběr  obsah   rejstřík


Naslouchání
Zkrácený a upravený článek „Aktivní naslouchání“ z webu greenaction.cz, kde je coby původní zdroj uvedeno: "Seeds for Change".

Aktivní naslouchání je o pozastavení svých vlastních myšlenek a vytváření vědomého úsilí pochopit cíle a rozpoložení druhého. Užitím vlastního jazyka, těla, očního spojení a, je-li to vhodné, mluvených náznaků (otázek či komentářů), můžeme pomoci hovořící osobě tvořit její myšlenky a ujišťovat ji, že jí nasloucháme. Liší se to od navyklého „naslouchání“, kdy druhého často posloucháme „jen jedním uchem“ a pokračujeme přemýšlením nad tím, co chceme následně říci.

Proč aktivně naslouchat

Protože tak můžeme slyšet to, co nám druhý právě říká, nikoli to, co chceme slyšet. Běžně je naše pochopení rozhovoru podbarveno našimi vlastními výklady, zkušenostmi a úhly pohledu. Naše pochopení toho, co jsme slyšeli, se může výrazně lišit od toho, co druhý chtěl, abychom pochopili.

Protože dáváme druhému najevo, že uznáváme a hodnotíme jeho i to, co nám říká.

Protože nám umožňuje soustředit se na „jádro pudla“ ve sdělení druhého a následně jej i lépe pochopit.

Jak aktivně naslouchat

Předpokládá to:

  • Vytvořit důvěryhodné ovzduší pro hovořící osobu. Naleznout vyhovující prostor a vypořádat se se všemi rozptylujícími podněty (vypnout mobil, televizi, počítač a podobně).
  • Ukázat, že nasloucháme. Přestaňme mluvit a sledovat svůj „jazyk těla“ (známky naslouchání: naklonění se ke druhému, zaujatý výraz v obličeji a udržování očního spojení; také výrazy obličeje a drobné pohyby, jako je přikyvování hlavou, mohou ukázat zájem a podporu; vyvarujme se známek netrpělivosti, jako je sledování hodinek).
  • Nepřemýšlet o tom, co bychom rádi řekli, ale zaměřit se na hovořícího.
  • Využívat podnětných připomínek, třeba: „Jak ses u toho cítil? Pověz mi o tom více“.
  • Shrnout a zopakovat, co bylo řečeno. Je velmi důležité druhému ukázat, že jsme jej poctivě vyslechli a jak jsme si vyložili jeho sdělení - tím, že svými slovy (zcela nevhodné je pouhé „papouškování“) shrneme základní myšlenky, které se nám snažil vyložit. Je žádoucí neopomenout i náš rozbor pocitů druhého (můžeme říci něco jako: „znělo mi to, jako bys byl tím stavem velmi znechucen“ nebo „ale to muselo být vzrušující!“). Je potřeba dát druhému příležitost, aby naše závěry mohl opravit.
  • Ošetřit, aby meze naší okamžité schopnosti naslouchat byly zjevné od samého počátku (tzn., máme-li pouze omezený čas, řekněme to; očekáváme-li telefonní hovor, měli bychom se s předstihem omluvit atp.).
  • Trénink, praxi. Čím častěji to děláme, tím lépe to budeme schopni dělat.

Jednání ve skupině - co s rušivým chováním

Někdy může chování některého z účastníků narušovat průběh jednání ve skupině. Účastník si přitom nemusí být svého neblahého vlivu vědom.

Účastník opakuje svoji připomínku: důvodem může být účastníkův pocit, že jeho názor nebyl dostatečně uznán - pak by mělo stačit zkusmé přeformulování jeho připomínky, aby se cítil vyslyšen a ohodnocen.

Účastník mluví nesouvisle: každý nedokáže být stručný a věcný; někdo užívá mluvení k vytváření vlastních myšlenek; jiní postrádají dostatek sebedůvěry pro jasné předložení myšlenky - opět by mělo stačit zkusmé přeformulování jeho připomínky, tentokrát však proto, aby se příspěvek stal zřetelným pro zbytek skupiny (včetně toho, kdo s ním přišel).