časosběr  obsah   rejstřík


Paní herečka Brenda Blethyn ve skvělém britském dramatu „Tajnosti a lži“ (1996).
Muška jenom zlatá
Když o sobě někdo řekne, že je či není v životě šťastný, většinou se za tím skrývají mezilidské vztahy. Ke spokojenosti v životě potřebujeme ještě spoustu dalších věcí, hmotné zajištění, naplnění v práci, ale bez vztahů být šťastní nemůžeme. Ještě jednou Olga Kunertová, vedoucí Psychoterapeutického centra Gaudia.

Mnozí z nás ale podléhají dojmu, že štěstí a tedy i to, jak se nám vede ve vztazích, je otázkou nějaké vyšší moci nebo náhody. Z takových slovních spojení jako „Potkalo mě štěstí“ nebo „Když se štěstí unaví, i na vola sedne…“ a podobně je to zřejmé. Většina lidí nemá dojem, že by pro své štěstí v tomto ohledu mohla něco udělat. Záleží na tom, jakým rodičům jsme se narodili, na koho v životě natrefíme, jak se nám vyvedou děti...

Tedy, alespoň u nás samých. Je zajímavé, že když mluvíme o druhých, je tomu trochu jinak. Například jsme klidně schopni říct, že ten či onen „by si měl už někoho najít…“ Ale tady to tak nějak končí. Najít si toho pravého a vše je vyřešeno.

Na to, jak jsou pro nás vztahy s druhými důležité, se k nim chováme pohříchu macešsky. Jakoby druzí byli nějaké spotřební zboží, které si můžeme vybrat podle svého vkusu, požadovat jeho inzerovanou kvalitu a po čase třeba reklamovat.

Když někoho potkáme, vytváříme si o něm obvykle spoustu předpokladů. Třebas: „Člověk, který se takhle mile chová k cizímu dítěti, má určitě děti rád a bude tedy chtít mít děti vlastní…“ nebo „Ten, kdo odsuzuje druhého za to, že mi nechtěl pomoci, mi sám jistě bude pomáhat…“. Z jednoho takového chování hned usuzujeme na to, jak se bude dotyčný chovat jindy a v jiné situaci a už to moc neověřujeme. Přitom to bereme skoro jako slib a máme pak dotyčnému za zlé, když se náš předpoklad ukáže jako mylný. K tomu se pak přidávají morální a jiná zažitá pravidla, která prostě platí, protože to „říkala babička nebo to psali v novinách“ a neštěstí je hotovo. Našemu protějšku se může dít něco podobného a odtud už je jenom krůček k tomu, abychom se dostali do těžko řešitelných sporů.

Mnoho takových nešťastníků pak přichází do poraden se stížnostmi jako: „Nedá si říct…“, „nechápe mě…“, „je divnej či divná“ (má asi nějakou diagnózu). Pod takovými stesky se většinou skrývá snaha dostat druhého do normálu, tzn. přimět ho, aby se choval podle představ stěžujícího si. Stává se také, že přijde stěžovatelů víc, často s představou, že terapeut může rozsoudit, kdo ze zúčastněných má pravdu.

Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji verzi. Oba se cítí být v právu. Mají pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak, než jako útok. On sám se jen brání. Z pohledu obou stran začal ten druhý a na něm tedy je, aby toho nechal. Protistrany se snaží domoci svého domnělého práva prostřednictvím kritizování, obviňování a výčitek, doporučováním či dobře míněnými radami, za kterými se zpravidla rovněž skrývá výčitka, přikazováním nebo dokonce výhružkami. Asi si dokážete představit, co takové snahy v příjemci vyvolávají. Ochota vyhovět to asi nebude.

Mít harmonické vztahy je skutečně štěstí, ale to neznamená, že na jejich utváření nemáme žádný vliv.