časosběr  obsah   rejstřík


Meze růstu
Kniha s tímto názvem vyšla před 40 lety. Přes noc se stala bestsellerem a změnila postoj světa k životnímu prostředí. Citovali z ní státníci a na vysokých školách byla povinnou četbou. Vydal a proslavil ji „Římský klub“.

Na začátku byli Aurelio Peccei, italský průmyslník, prognostik, futurolog, manažer firem Olivetti a Fiat, a skotský vědec Alexandr King, generální ředitel Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

V 60. letech minulého století je natolik trápil osud lidstva, že se rozhodli začít globální problémy řešit. Ke spolupráci pozvali důležité podnikatele, vědce, politiky a vojáky. Tak v dubnu 1968 vznikl a začal působit Římský klub.

Kybernetické varování

První schůzka zhruba 30 učených hlav proběhla v Accademia dei Lincei (Akademie rysů; ostrozraký rys je její symbol) v Římě (podle internetu se sešli v Rockefellerově vile v Bellagiu), brzy však počet členů přesáhl 70.

Základní myšlenka, kterou elitní mozky rozvíjely, byla, že neexistuje žádná další alternativa k budoucímu přežití lidstva než nové globální společenství v rámci jediné vlády.

Do teorií, jak se vyhnout budoucí krizi, významně zasáhl také americký vědec a kybernetik Jay Forrester. Tento specialista využíval počítače k modelování korporací i měst, tak proč by nepomohl najít řešení rýsující se ekonomické a ekologické krize?

Římský klub ho pozval na jednání a Forrester slíbil pomoc. S týmem systémových teoretiků Massachusettského technologického institutu vytvořil počítačový model světa, který fungoval jako ohromný kybernetický systém.

Po „nakrmení“ všemi dostupnými informacemi o průmyslu, zemědělství, zdrojích surovin, růstu populace, přírodě i ekologii „vyplivl“ varování – světu hrozí v blízké budoucnosti kolaps!

Lidstvo je rakovina Země?

Chmurné údaje počítačových simulací posloužily jako základ autorům knihy Meze růstu (Limits to Growth) vydané Římským klubem v roce 1972.

Dílo vzbudilo všeobecnou pozornost, přestože vyšlo v časech rychlého průmyslového rozvoje, neomezeného využívání přírodních zdrojů a téměř neexistující kontroly dopadů produkce na životní prostředí.

Autoři tvrdili, že ve světě, kde tak strmě stoupá počet obyvatel a k dispozici jsou jen omezené zásoby surovin, není možný nekonečný růst. Například uvedli, že zinek dojde v roce 1990, ropa v roce 1992, zemní plyn o rok později a další podstatné přírodní zdroje budou vyčerpány během 21. století, což bude znamenat pokles ekonomik a nucenou regulaci počtu obyvatel.

V publikaci Druhá zpráva Římského klubu (1974) už se na rovinu píše: „Země má rakovinu a tou rakovinou je lidstvo.“ Zabránit světovému kolapsu může prý pouze jakási nepolitická světová vláda, která zamezí nekonečnému růstu a nastolí stabilní rovnováhu.

V roce 1973 Římský klub zveřejnil svou představu o rozdělení světa do 10 politicko-ekonomických oblastí spravovaných světovou vládou: šlo by o Severní Ameriku, západní Evropu, Japonsko, Austrálii + Jižní Afriku, východní Evropu, Latinskou Ameriku, severní Afriku + Střední východ, zbytek Afriky, jižní + jihovýchodní Asi a Střední Asii.

To už se začaly ozývat první polemické hlasy: není model na omezení růstu navrhován nikoli proto, aby byl svět zachráněn, nýbrž aby byl ovládnut? Nepřináší Římský klub záměrně katastrofické scénáře, jež lidstvo vyděsí tak, že lépe stráví myšlenku na zavedení celosvětové vlády? Nejsou jeho závěry silně zjednodušené a schematické? Zásahy podvazující ekonomický růst v zájmu ochrany životního prostředí by se přece mohly změnit v cestu do trvalé chudoby...

Dobro lze vnutit násilím?

Spoluzakladatel Římského klubu Aurelio Peccei zemřel roku 1984, ale projekt pokračoval a výrazně se „odkopal“ v roce 1991 v knize První globální revoluce: „Může to znít rouhavě, ale demokracie už nestačí na řešení úkolů, které jsou před námi. Složitost a technická povaha dnešních problémů znamená, že volení zástupci leckdy nedokážou včas přijmout potřebná rozhodnutí…

Když nevíte co s domácí politikou, odveďte pozornost k hrozbám z vnějšku. Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému... Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, nás napadlo, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně… Skutečným nepřítelem je však lidstvo jako takové…“

Klub už se netajil představou zavést totalitní zřízení, zredukovat počet obyvatel na Zemi ve jménu strachu z globálního oteplování a nedostatku ropy, potravin a vody. Vnutit lidem „dobro“ násilím.

Několik spřízněných duší se našlo i v nejvyšších patrech americké politiky. Ministr zahraničí USA Cyrus Vance připravil v roce 1980 pro prezidenta Jimmyho Cartera studii s návrhy na řešení globálních ekonomických trendů pro příští dvě desetiletí.

Materiál zdůrazňuje, že na Zemi není dostatek zdrojů k uspokojení potřeb dramatického nárůstu světové populace. Dokument upozorňuje na to, že by se počet obyvatel USA měl snížit o 100 milionů lidí do roku 2050 (v této souvislosti se o půl roku později dokonce objevil plán zahrnující antikoncepci, potraty a sterilizaci). Tyto myšlenky naštěstí nepadly na úrodnou půdu.

Malá skupina lidí, která je stále přesvědčena, že zeměkouli by prospěla silná redukce lidského pokolení, a to i v západní civilizaci, stále existuje.

Je v ní také dnešní poradce prezidenta Baracka Obamy John Holdren, jenž propagoval přidávání chemikálií do pitné vody v USA za účelem kontroly porodnosti… Mimochodem, zastánce řízené kontroly populace je také miliardář David Rockefeller, přestože není členem Římského klubu.

Jednu pravdu Meze růstu měly

Letos na jaře přišla pozoruhodná zpráva: australský přírodovědec Graham Turner pečlivě analyzoval počítačové modely vytvořené v roce 1972 a tvrdí, že hlavní závěry knihy Meze růstu dosavadní vývoj potvrzuje!

Nemá na mysli odhady, kdy dojdou suroviny, ale souhlasí s varováním, že současný rozvoj lidské civilizace je neudržitelný a že kolem roku 2030 zamíří k hluboké krizi, jak bylo předpovězeno.

Od vydání publikace právě uběhlo 40 let. Pro řadu ekonomů i politiky bylo výročí důvodem k posměškům – v předpovědích to autoři skutečně přestřelili. Ale jednu zásadní pravdu kniha má: základní příčina environmentální devastace je hospodářský růst v podobě, jakou poznamenal celé 20. století.

Ekonomická aktiva negativně zasáhla všechny oblastí životního prostředí. Debata a opatření, kterou kniha rozpoutala nad otázkami, co všechno Země musí či nemusí vydržet, stále pokračují.

A Římský klub? Jeho vliv je v současnosti téměř nezřetelný, ovšem členové se scházejí dál a možná stále sní svůj sen o ovládnutí světa.

Ivo Podskalský, časopis Květy. Článek (s dalšími údaji ve sloupcích: „Významní členové klubu“, „Naši Římané“ a „Nejsou přesvědčivé důkazy“) na webu Květů.