časosběr  obsah  rejstřík



Pojídání zvířat
Jonathan Safran Foer

Nejsem ten typ člověka, co se uprostřed noci ocitne na cizí farmě

Stojím v černém uprostřed noci uprostřed země nikoho. Přes boty na jedno použití mám nemocniční návleky, na třesoucích se rukou latexové rukavice. Pohmatem se už popáté ujišťuji, že mám všechno: baterku s červeným filtrem, průkaz totožnosti s fotografií, čtyřicet dolarů v hotovosti, videokameru, text paragrafu 597e kalifornského trestního zákoníku, lahev s vodou (ne pro sebe), ztišený mobil a klakson. Vypneme motor a dojedeme potichu posledních třicet metrů na místo, které jsme vybrali dřív při půltuctu průjezdů kolem objektu. A tohle ještě není ta nejděsivější část.

Doprovází mě dnes obhájkyně zvířecích práv, aktivistka C. Až když jsem ji vyzvedával, došlo mi, že jsem si v duchu představoval člověka vzbuzujícího důvěru. C je malá a hubená. Má tmavé brýle, žabky a rovnátka.

„Máš hodně aut,“ podotkl jsem, když vyjíždíme od jejího domu.

„Bydlím zatím u rodičů.“

Při jízdě po dálnici, které místní kvůli frekvenci nehod a kvůli tomu, kolik náklaďáků tudy převáží zvířata na jatka, přezdívají Krvák, mi C vysvětlila, že k „proniknutí dovnitř někdy stačí projít otevřenou branou, i když tenhle případ je vzhledem k obavám o biologickou bezpečnost a strachu z „provokací“ stále vzácnější. Dnes je obvykle nutné přelézat ploty. Občas se rozzáří světlomety a spustí sirény. Sem tam se vyskytnou psi, sem tam nejsou na vodítku. Jednou natrefila na býka, kterého nechali pobíhat mezi bloky, připraveného nabodnout očumující vegetariány.

„Býk,“ pronesl jsem napůl v odezvě a napůl s otázkou, ale bez zjevné formulační intence.

„Samec od krávy,“ opáčila briskně a prohrabávala se přitom taškou plnou - jak se zdálo - zubařských instrumentů.

„A kdybychom my dva dnes narazili na býka?“

„To se nestane.“

Agresívní předjíždějící mě donutil zařadit se za náklaďák nacpaný až po střechu kuřaty převáženými na jatka.

„Hypoteticky řečeno.“

„Nehýbej se,“ poradila mi C. „Myslím, že nevnímají nehybné předměty.“

Pokud otázka zní: Už se to někdy během C-iných nočních návštěv ošklivě zvrtlo?, Tak odpověď je kladná. Jednou spadla do hnojiště, pod jedním i druhým podpažím mrtvého králíka, a ocitla se (doslova) po krk v (doslovných) sračkách. Jednou byla nucena strávit noc v papundeklové temnotě ve společnosti dvaceti tisíc ztýraných zvířat a jejich výparů, protože se v objektu nedopatřením zamkla. A jednou jeden spolubojovník při chytání kuřete chytl kampylobakteriózu, která ho skoro zabila.

Na předním skle se mi kupilo peří. Zapnul jsem stěrače a zeptal se: „Co to máš v té tašce?“

„Pro případ, že bychom museli zachraňovat.“

Neměl jsem tuchy, o čem mluví, a nějak se mi to nezamlouvalo.

„Tys říkala: Myslím, že býci nevnímají nehybné předměty. Není to ale jedna z těch věcí, které člověk potřebuje naprosto spolehlivě vědět? Nechci to přehnaně rozvádět, ale...“ - ale do čeho jsem se to zapletl? Nejsem novinář, aktivista, veterinář, právník ani filozof - jako byli (nakolik vím) ti ostatní, kteří kdy podnikli podobnou výpravu. K ničemu se nechystám. A nejsem ani ten typ, který dokáže před strážným býkem nehybně stát.

Se zaskřípáním štěrku jsme dojeli na zamýšlené místo a počkali, až nám sladěné hodinky oznámí dohodnutou dobu, přesně 3:00. Psa, kterého jsme tu předtím zahlédli, teď není slyšet, i když to je nevalná útěcha. Vytahuju z kapsy ten kus papíru a naposledy čtu:

Pokud je jakékoliv domácí zvíře kdykoli zanecháno v uzavřeném prostoru bez nezbytné stravy a vody déle než dvanáct následujících hodin, může libovolná osoba, kdykoli to bude považováno za nezbytné, vstoupit do jakéhokoliv prostoru, v němž je zvíře uzavřeno, a zaopatřit je nezbytnou stravou a vodou po dobu, kdy zůstává takto uzavřeno. Takováto osoba není za proniknutí do uzavřeného prostoru nijak postižitelná…

Sice to je zákon našeho státu, ale vlévá mi to asi tolik klidu jako mlčení psa baskervillského. Už si představuju, jak nějaký farmář, probuzený z hlubokého spánku a dobře vyzbrojený, přistihne mne, který rozezná leda tak rukolu od rohlíčků rugelach, při inspekci existenčních podmínek svých krocanů. Odjistí dvouhlavňovku, mně povolí svěrač a pak co? Vytasím se na něj s paragrafem 597e kalifornského trestního zákoníku? Co na to jeho prst na spoušti? Zarazí se, anebo spíš natěšeně rozechvěje?

Je čas.

S pomocí série dramatických gest si sdělíme, co by snadno zvládlo zašeptání - ale slíbili jsme si mlčet - ani slovo, dokud nebudeme v bezpečí na cestě domů. Zakroužení olatexovaným ukazováčkem znamená: Tak jedem.

„Ty napřed,“ vyhrkne na mě.

No a teď tu strašidelnou část.

Probíhající zvážení

Koncernu Tyson Foods, osobě věcně příslušné:

Navazuji na svou předchozí korespondenci z 10. ledna, 27. února, 15. března, 20. dubna, 15. května a 7. června. Opakuji, že jsem čerstvým otcem a ve snaze informovaně rozhodnout o stravování svého syna bych se rád dozvěděl co nejvíce o zpracování masa. Jelikož je Váš podnik hlavním zpracovatelem a velkododavatelem kuřecího, hovězího i vepřového masa, nabízejí se Vaše závody jako východisko. Rád bych navštívil několik Vašich farem a pohovořil si se zástupci podniku o všem možném - od otázek každodenního provozu Vašich farem až po problematiku práv zvířat a ochrany životního prostředí. Pokud možno bych si také rád promluvil s některými Vašimi farmáři. Jsem k dispozici skoro kdykoli, mohu dorazit poměrně rychle a dopravím se na jakékoli určené místo.

Vzhledem k Vaší „filozofii s důrazem na rodinu“ a na nedávnou reklamní kampaň pod heslem „Vaše rodina si to zaslouží“ předpokládám, že mou touhu na vlastní oči vidět, odkud přicházejí potraviny pro mého syna, oceníte.

Velice Vám děkuji za probíhající zvážení mé žádosti.

S pozdravy
Jonathan Safran Foer

Všechna bída provozu

Zaparkovali jsme pár set metrů od farmy, protože C si na satelitním snímku všimla, že se k chovům dá dojít, zatímco budeme kryti sousedícím meruňkovým sadem. Jdeme mlčky, naše těla ohýbají větve. V Brooklynu je teď šest ráno, což znamená, že se můj syn brzo probudí. Pár minut bude šustit v ohrádce, pak zakřičí - protože vstal a neví, jak se znovu dostat dolů - a moje žena ho vezme do náručí, na houpací křeslo, přitiskne si ho k tělu a nakrmí. Tohle všechno - cesta do Kalifornie, slova, která ťukám do počítače v New Yorku, farmy, které jsem poznal v Iowě, Kansasu a Pugetově zálivu - na mě doléhá způsobem, na který bych zapomenul nebo ho pustil z hlavy snadněji, kdybych nebyl otec, syn či vnuk: kdybych na rozdíl od všech, co kdy žili, jedl sám.

Asi po dvaceti minutách se C zastaví a zahne v pravém úhlu. Nechápu, jak může vědět, že se má zastavit přesně tady, u stromu, který je k nerozeznání od stovek ostatních, kolem nichž jsme prošli. Ujdeme dalších deset metrů naprosto stejnou stromovou mřížkou a jako kajakáři skrz vodopád dorazíme k cíli. Přes poslední vrstvy listů jen asi deset metrů od nás vidím oplocení z ostnatého drátu a za ním chovný komplex.

Areál se skládá ze sedmi hangárových kurníků, každý měří asi patnáct na sto padesát metrů a každý obsahuje přibližně 25 000 ptáků - i když tato fakta v dané chvíli ještě nevím.

Vedle hangárů stojí velká obilnice, která by spíš než do seriálu Domek na prérii zapadla do Blade Runneru. Vnější stěny budov jsou omotány kovovými trubkami, čouhají z nich a řinčí ohromné větráky a reflektory tu rozlévají podivně rozsekané kusy dne. Každý si nějak v duchu představujeme farmu a u většiny z nás tato představa nejspíš zahrnuje lány polí, stodoly, traktory a zemědělská zvířata anebo alespoň jeden z uvedených prvků. Pochybuji, že na celém světě žije jediný člověk, který se neživí zemědělstvím a jemuž by se v duchu vynořilo to, na co právě hledím. A přitom přede mnou stojí typ farmy, jaké zpracovávají přibližně 99 % všech v Americe pojídaných zvířat.

C pomocí svých kosmonautických rukavic roztáhne pruhy ostnatého drátu dostatečně na to, abych se jimi protáhl. Ostny se mi zachytí za kalhoty a natrhnou je, ale to je jedno, jsou pořízeny jen pro tuto příležitost.

C mi podá rukavice a já roztáhnu dráty pro ni.

Povrch tu je jak na Měsíci. S každým krokem mi nohy zapadají do kompostu exkrementů, špíny a nevím čeho ještě, rozlitého kolem hangárů. Musím v botách nakrčit prsty, aby mi obuv nezůstala trčet v lepkavém bahně. Jdu v podřepu, abych byl co nejméně vidět, a kapsy si přidržuji dlaněmi, aby jejich obsah necinkal. Hbitě a tiše se přesuneme přes prázdný prostor mezi řady hangárů, v jejichž stínu se můžeme pohybovat volněji. Střídavě se zapínají a vypínají ohromné větrací agregáty, asi tak deset větráků, každý s průměrem asi metr a čtvrt. Dojdeme k prvnímu hangáru. Zpod vrat proniká světlo. To je dobrá i špatná zpráva. Dobrá, protože nebudeme muset svítit baterkami, což - jak mi C vysvětlila - zvířata děsí a v horším případě může rozkejchat a rozrušit celé hejno, ale špatná, protože kdyby někdo při nahodilé kontrole otevřel vrata, nebudeme se mít kam schovat. Uvažuji: proč by mělo být v hangáru plném ptáků uprostřed noci zářivě rozsvíceno?

Zevnitř slyším pohyby - hukot strojů se prolíná se zvukem, který zní trochu jako šepot v obecenstvu nebo jako prodejna křišťálových lustrů za mírného zemětřesení. C zalomcuje vraty a pak posunkem naznačí, že se přesuneme k dalšímu hangáru.

Takto strávíme několik minut hledáním odemčených vrat. Další proč: Proč by farmář zamykal vrata od krocaního chovu?

Důvodem nemohou být obavy, že mu někdo ukradne vybavení nebo zvířata. Žádné vybavení, které by se dalo ukrást v kurnících není a zvířata nestojí za to herkulovské úsilí, jehož by bylo zapotřebí k tajnému převozu většího počtu. Farmář nezamyká ani z obav, že mu zvířata utečou. Krocani neumějí otočit klikou. A navzdory cedulím okolo objektu to není ani s ohledem na biobezpečnost. K zadržení pouhých zvědavců stačí ostnatý drát. Tak proč tedy? Za ty tři roky, jež strávím pohlcen tématem živočišné výroby, mě nic nevyvede z míry tak jako zamykání. Nic tak dobře nezachycuje bídu provozu průmyslového chovu. A nic mi nevštípí tak silné přesvědčení, že tuhle knihu musím napsat.

Jak se ukáže, zamykání vrat tu je pouhý začátek. Z Tysonu ani z žádného jiného koncernu, kam jsem napsal, se mi nikdy neozvali. Záporná odpověď dává jedno sdělení. Žádná odpověď dává jiné. Dokonce i výzkumné organizace s placeným personálem běžně narážejí na bariéru průmyslového utajení. Když se prestižní a finančně zajištěná Pewova komise rozhodla financovat dvouletou studii dopadů průmyslového chovu, vynořily se - jak se uvádí ve zprávě - závažné překážky, jež komisi bránily dokončit průzkum a schválit konsensuální doporučení. Zatímco jedni představitelé zemědělského průmyslu doporučovali personálu komise možné autory odborných zpráv, jiní reprezentanti zemědělského průmyslu tytéž autory varovali před spoluprací s námi pod hrozbou ukončení finanční podpory výzkumu na jejich koleji či univerzitě. Zcela zásadní vliv tohoto výrobního odvětví se projevoval ve všech oblastech: v akademickém výzkumu, ve formulaci zemědělské politiky, ve státní regulaci i v prosazování sankcí.

Lobbisté průmyslového zemědělství vědí, že celý jejich výrobní model závisí na tom, aby spotřebitelé z jejich činnosti nic neviděli (ani neslyšeli).

Záchrana

Z obilnice k nám doléhají mužské hlasy. Proč se tu pracuje v půl čtvrté ráno? Stroje jsou zapnuté. Jaké stroje? Je hluboká noc a něco se děje. Co se děje?

„Jedny mám,“ zašeptá C. Odsune těžká dřevěná vrata, čímž vypustí ven kosočtverec světla a vejde dovnitř. Následuji ji a vrata za sebou zavřu. První, co upoutá mou pozornost, je řada plynových masek na stěně. K čemu je třeba mít v zemědělském chovu plynové masky?

Prolezeme dovnitř. Kolem jsou desetitisíce krůtích kuřátek, velkých jako pěst, s peřím v barvě pilin, takže na podlaze pokryté pilinami skoro nejsou vidět. Choulí se ve skupinkách a spí pod výhřevnými lampami, jež tu jsou namontovány jako náhrada za teplo, které by jim jinak sezením poskytly matky. Kde jsou matky?

Jejich hustota je uspořádána s matematickou přesností. Na okamžik od ptáků odtrhnu zrak a prohlédnu si budovu: světla, krmiče, ventilátory a výhřevné lampy rovnoměrně rozmístěné v dokonale kalibrovaném umělém dni. Kromě zvířat tu není ani náznak ničeho dalšího, co by se dalo označit za „přirozené“. Ani kousek půdy či jediné okno, jímž by pronikalo světlo měsíce. Jsem překvapený, jak je snadné zapomenout na anonymní život všude kolem a prostě jen obdivovat technickou symfonii, která tak precizně řídí tento malý uzavřený svět, spatřit mistrovskou výkonnost stroje a ptáky pak chápat jen jako jeho koncová ramena či kolečka v něm: ne bytosti, ale součástky. Vidět věc jakkoli jinak vyžaduje úsilí.

Sleduji jedno kuře, jak se snaží proniknout z vnější strany houfu k výhřevné lampě uprostřed. A pak další, přímo pod lampou, zdánlivě spokojené jako pes na sluníčku. A pak další, které se vůbec nehýbe, dokonce ani záchvěvy dechu ne.

Zprvu situace nevypadá tak špatně. Je tu sice přeplněno, ale kuřata vypadají spokojeně. (A lidské děti se přece taky shromažďují v nacpaných zavřených jeslích.) A jsou roztomilá. Povznesen faktem, že vidím, kvůli čemu jsem přišel, a před sebou mám všechna tahle mláďátka, se cítím vcelku příjemně.

C nalévá vodu nějakým zdecimovaně vyhlížejícím ptáčatům v jiné části hangáru, a tak ťapu o kus dál, abych se porozhlédl, a zanechávám v pilinách rozmazané otisky návleků. Začínám se s krocany lépe seznamovat, nevadí mi přistoupit k nim blíž, i když je neberu do ruky. (C-ino první přikázání znělo: Nikdy se jich nedotýkej.) Čím víc se k nim přibližuji, tím víc vidím. Konečky zobáčků jsou začernalé, konce drápků na nohou také. Některá mláďata mají na vršku hlavy červenou skvrnku.

Jelikož je mláďat tolik, trvá mi několik minut, než pochopím, kolik je jich mrtvých. Některá jsou potřísněna zaschlou krví, jiná jsou pokryta boláky. Některá vypadají poklovaně, jiná jsou vyschlá a smetená k sobě jako hromádky seschlého listí. Některá jsou deformovaná. Mrtvoly jsou výjimkami, ale je tu málo míst, kde bych neviděl aspoň jednu.

Přistoupím k C: Uplynulo deset minut a nechci pokoušet štěstí. Nad něčím klečí. Jdu blíž a pokleknu vedle ní. Kuře leží na boku a třese se, nohy roztažené, oči potažené mázdrou. Z ostrůvků neopeřené kůže trčí boláky svrabu. Má pootevřený zobák a třese hlavou sem a tam. Jak je staré? Týden? Dva? Vypadalo takhle po celý svůj život, nebo se mu něco stalo? Co se mu mohlo stát?

C bude vědět, co udělat, prolétne mi hlavou. A mám pravdu. Otevře tašku a vytáhne nůž. Hlavu kuřete přiklopí dlaní - přidržuje je v klidu, nebo mu zakrývá oči? - a přetne mu hrdlo, čímž je vysvobodí.

Jsem ten typ člověka, co se uprostřed noci ocitne na cizí farmě

To kuře usmrcené z milosti, to bylo těžké. Jeden čas před lety jsem byla zaměstnaná v drůbežárně. Zálohovala jsem zabíjení, což znamenalo, že jsem měla za úkol podříznout krky kuřatům, která přežila průchod automatickým řezákem. Takhle jsem zabila tisíce ptáků. Možná desetitisíce. Možná statisíce. V tomhle prostředí ztratíš o všem přehled - kde jsi, co děláš, jak dlouho už to děláš, co vlastně jsou ta zvířata, co vlastně jsi ty. Je to mechanismus přežití, abys nezešílel. Ale to samo je šílené.

V důsledku téhle práce zabíječky znám anatomii krku a věděla jsem, jak to kuře okamžitě usmrtit. A do poslední částečky jsem věděla, že je správné vysvobodit jej z bolesti. Ale to bylo těžké, protože se to kuře nenacházelo v sérii tisíců ptáků určených k zabití. Byl to jedinec. Všechno je tady těžké.

Já nejsem radikál. Skoro ve všech ohledech jsem kompromisní typ. Nemám žádný piercing. Nemám střelený účes. Nejedu v drogách. Politicky jsem v některých otázkách levicová a v jiných konzervativní. Ale zemědělský průmysl není kompromisní záležitost: Je to věc, na níž by se většina rozumných lidí shodla, kdyby měla přístup k faktům.

Vyrůstala jsem ve Wisconsinu v Texasu. Naše rodina byla typická. Táta rád lovil (a dodnes loví) s puškou, všichni moji strýčkové lovili do ok a rybařili. Máma každé pondělí večer připravovala pečeni, každé úterý kuře a tak dál. Brácha dělal dva sporty v mládežnické lize.

S problémy zemědělství jsem se setkala poprvé, když mi kamarád pustil nějaké filmy o jatečném zabíjení krav. Byli jsme teenageři a byl to prostě jen vizuální hnus, jako ta videa „Tváře smrti“. On nebyl vegetarián - nikdo nebyl vegetarián - a nesnažil se ze mě vegetariána udělat. Pustil to pro zábavu.

Večer jsme měli k jídlu kuřecí stehna a já to svoje nedokázala sníst. Když jsem v ruce držela kost, nevnímala jsem v tom kuřecí, ale kuře, jedno kuře. Vždycky jsem asi věděla, že jím jednotlivce, ale nikdy mi to takhle nedošlo. Táta se zeptal, co se děje, a já mu řekla o tom videu. V daném věku jsem brala všechno, co mi říkal, za pravdu a spoléhala jsem na to, že mi dokáže všechno vysvětlit. Ale jediné, s čím přišel, bylo něco na způsob: „Jo, je to nepříjemný pohled.“ Kdyby řekl jen to, asi bychom spolu teď nemluvili. Ale on o tom pak zavtipkoval. Tak jako to dělají všichni. Slyšela jsem to od té doby milionkrát. Dělal, že je plačící zvíře. Otevřelo mi to oči a naštvalo mě to. V tu chvíli jsem se pevně rozhodla, že nechci být člověkem, který vtipkuje o věcech, které neumí vysvětlit.

Chtěla jsem zjistit, jestli to video představuje výjimku. Asi jsem chtěla najít nějaké východisko, jak nechat svůj život beze změny. A tak jsem napsala dopisy všem velkým zemědělským korporacím a požádala je o prohlídku. Opravdu mě ani náznakem nenapadlo, že by mi to odmítly nebo mi neodpověděly. Když to nezabralo, sedla jsem za volant a ptala se farmářů, na které jsem natrefila, jestli bych se mohla podívat k nim do chovu. Každý měl nějaký důvod, proč to odmítnout. Vzhledem k tomu, co dělají, jim nevyčítám, že nechtějí, aby to lidé viděli. Ale pokud něco tak důležitého uchovávají v tajnosti, jak mi někdo může vyčítat, že jsem si musela najít vlastní postupy?

První firma, na kterou jsem pronikla, byla slepičárna s nějakým miliónem nosnic. Byly zavřené do klecí naskládaných několik pater nad sebou. Ještě pár dní poté mě pálilo v očích a plicích. Bylo to míň násilnické a krvavé, než jsem viděla v tom filmu, ale zapůsobilo to na mě ještě silněji. Hluboce mě to změnilo, když jsem pochopila, že život plný trýzně je horší než trýznivá smrt.

Ta farma byla příšerná a předpokládala jsem, že taky musí jít o výjimku. Asi jsem nedokázal uvěřit, že by lidé dovolili, aby se něco takového dělo ve velkém. A tak jsem pronikla na další farmu, do chovu krocanů. Náhodou jsem tam byla pár dnů před porážkou, takže krocani byli plně vzrostlí a nacpaní jeden vedle druhého. Nebylo kolem nich vidět na zem. Úplně šíleli: plácali křídly, vřeštěli, útočili na sebe. Všude leželi mrtví a polomrtví ptáci. Bylo to k pláči. Já je tam nedala, ale cítila jsem se zahanbeně už jen proto, že jsem člověk. Usoudila jsem, že to musí být výjimka. A tak jsem pronikla na další farmu. A pak na další. A další.

V hloubi duše jsem v tom možná pokračovala proto, že jsem odmítala ty spatřené výjevy považovat za reprezentativní. Ale kdokoli se o tyhle věci zajímá, ví, že kromě průmyslových chovů v podstatě nic jiného neexistuje. Většina lidí tyhle chovy nemůže spatřit na vlastní oči, ale mohou je vidět mýma očima. Nahrála jsem na video podmínky ve slepičárnách a nosných chovech, v chovech krocanů, v několika prasečácích (do těch se už dnes v podstatě nelze dostat), na králičích farmách, v chovech dojnic na sucho a ve výkrmné ohradě, na dražbách dobytka a v transportních náklaďácích. Byla jsem zaměstnaná na několika jatkách. Čas od času nahrávky proniknou až do zpráv nebo do novin. Několikrát byly využity při soudních procesech kvůli týrání zvířat.

Proto jsem souhlasila, že ti pomůžu. Neznáme se. Nevím, jakou knihu napíšeš. Ale pokud aspoň zčásti předvede vnějšímu světu, co se děje uvnitř chovů, tak je to dobře. Pravda je v tomto případě tak mocná, že ani nezáleží, jaké sám zaujmeš stanovisko.

Každopádně jsem chtěla, aby to z tvé knihy nevypadalo, že běžně zabíjím zvířata. Udělala jsem to čtyřikrát a jen když nebylo vyhnutí. Obvykle beru nejhůř postižené jedince k veterináři. To kuře ale bylo tak nemocné, že se nedalo převážet, a příliš trpělo na to, abych je tam mohla nechat. Já ctím hodnotu života. Věřím v Boha a věřím, že je nebe a peklo. Ale k utrpení žádnou úctu nechovám.

Provozovatelé chovů si propočítají, jak blízko smrti mohou ta zvířata držet, aniž by je zabili. V tom tkví obchodní model téhle branže. Jak rychle lze zvířata vykrmit, jak těsně je nacpat na sebe, jak moc nebo jak málo toho sní, jak moc můžou onemocnět, aby ještě neumřela.

Tohle nejsou experimenty se zvířaty, kdy si člověk jako protipól navozeného utrpení může představovat nějaké úměrné dobro. Tohle chceme k jídlu. Řekni mi jednu věc: Proč by měla být chuť, ten nejnižší z našich smyslů, oproštěna od etických pravidel, jimž podléhají ostatní smysly? Když se nad tím zamyslíš, je to šílené. Proč nemá nadržený jedinec stejně silné právo znásilnit zvíře, jako má člověk, který cítí hlad, právo zvíře zabít a sníst? Tu otázku lze snadno smést ze stolu, ale zodpovědět ji je těžké. A jak bys soudil člověka, který v galerii mrzačí zvířata, protože je to vizuálně úchvatné? Jak moc vzrušující by musel být zvuk týraného zvířete, abys dostatečně silně toužil jej slyšet? Zkus si představit jakýkoli jiný cíl vyjma chuti, kvůli němuž by bylo to, co pácháme na zvířatech v chovech, oprávněné.

Když ilegálně využiji nějaké firemní logo, mohla bych skončit ve vězení; pokud firma vykořisťuje miliardu ptáků, zákon nechrání ptáky, ale právo firmy dělat, co se jí zachce. Přesně takhle to vypadá, když zvířatům upřeš práva. Je to šílené, že myšlenka zvířecích práv někomu připadá šílená. Žijeme ve světě, ve kterém zacházet se zvířetem jako se zvířetem je extremistické.

Před přijetím zákonů o zaměstnávání dětí existovaly podniky, které s desetiletými zaměstnanci zacházely slušně. Důvodem, proč společnost zakázala zaměstnávání dětí, nebyla neschopnost představit si, jak pracují ve slušném prostředí; důvod tkvěl v tom, že když podnikatelům dáte takovou moc nad bezmocnými jedinci, tak je to korumpuje. Když přijmeme názor, že naše právo zvíře sníst je větší než právo toho zvířete na život bez utrpení, tak nás to korumpuje. Tohle není spekulace. To je dnešní realita. Podívej se na průmyslové zemědělství. Podívej se, čeho jsme se jakožto společnost na zvířatech dopustili, jakmile nám k tomu technika dala moc. Podívej se, co reálně děláme ve jménu „péče o zvířata“ a „lidskosti“. A pak se rozhodni, jestli dál považuješ za přijatelné jíst maso.

Jsem průmyslový chovatel

Když se mě lidi zeptají na zaměstnání, říkám, že jsem farmář na odpočinku. Dojit krávy jsem začal v šesti letech. Bydleli jsme ve Wisconsinu. Táta měl malé stádo - kolem padesáti kusů -, jak to tehdy bylo typické. Až do odchodu od rodičů jsem se o ně staral každodenně, a byla to tvrdá práce. Tehdy jsem toho už měl dost a říkal jsem si, že přece musí existovat nějaká lepší metoda.

Po střední škole jsem vystudoval zootechniku a nastoupil do drůbežářské firmy. Podílel jsem se na údržbě, řízení a konstrukci krocaních pěstitelských chovů. Pak jsem vystřídal několik podniků integrovaného zemědělství. Řídil jsem velkochovy, milión ptáků. Dělal jsem zdravotní správu, populační správu. Řešil jsem problémy, jak se vyskytly. V živočišném zemědělství hodně záleží na plynulém řešení problémů. V současnosti se specializuju na výživu a zdravotní stav kuřat. Dělám v agrikultuře. Průmyslové zemědělství, řekl by někdo, ale já tu nálepku nemám rád.

Je to jiný svět, než v jakém jsem vyrůstal. Za posledních třicet let ceny potravin nevzrostly. Oproti všem ostatním nákladům zůstala cena bílkovin fixní. Aby zemědělec přežil - a tím nemíním, aby zbohatl, tím míním, aby zajistil rodině obživu, mohl poslat děti do školy, měl na nové auto, když ho potřebuje -, musí vyrábět víc a víc. Je to jednoduchá matematika. Můj táta měl, jak jsem říkal, padesát krav. Dnešní standardní model finančně průchozího chovu dojnic je dvanáct set krav. To je minimum, aby se podnik mohl udržet. Ale dvanáct set krav nemůže podojit jedna rodina, takže musíš najmout čtyři pět zaměstnanců a každému přidělíš specializovanou práci: dojení, léčení, krmiva. Ano, je to efektivní a dá se z toho jakžtakž vyžít, ale spousta lidí jde do zemědělství kvůli rozmanitosti farmářského stylu života. A ten zmizel.

Další reakcí na ekonomický tlak je, že musíš opatřit zvíře, které za nižší náklady vyrábí víc. A tak pěstitel usiluje o rychlejší růst a lepší zpracování krmiva. Dokud trvá stav, že jsou potraviny v porovnání se vším ostatním levnější a levnější, nemá zemědělec jinou možnost než vyrábět potraviny s nižšími výrobními náklady, a genetickým šlechtěním se posouvá ke zvířeti, které tento úkol plní, i když to může škodit kvalitě jeho života. Ztráta je integrální součástí systému. Pokud máš v kurníku padesát tisíc brojlerů, předpokládá se, že během prvních týdnů jich několik tisíc pojde. Táta si nemohl dovolit ztratit jediný kus. Dneska se vychází z předpokladu, že hned na úvod ztratíš 4 %.

Popsal jsem ti negativa, protože se snažím být upřímný. Ale fakt je, že současný systém je skvělý. Je dokonalý? To ne. Žádný systém není dokonalý. A pokud ti někdo říká, že má dokonalý způsob, jak nakrmit miliardy a miliardy lidí, měl by ses na ten jeho plán podívat hodně skepticky. Povídá se o vejcích z volného chovu a o dobytku z pastvin, a to je všechno dobré. Myslím, že to je dobrý směr, kudy jít. Ale svět tím nenakrmíš. Nikdy. Miliardy lidí prostě nenakrmíš vejci z volného chovu. A když lidi vykládají, jak nám mají být drobná hospodářství ekonomickým vzorem, říkám tomu syndrom Marie Antoinetty: Jestli nemají na chleba, tak ať jedí koláče. Zemědělství s maximalizací výnosu zajistilo jídlo všem. Jenom si to vem. Když se ho vzdáme, možná to zvýší kvalitu života zvířat a možná to bude lepší i pro životní prostředí, ale já se nechci vracet do Číny roku 1918. Lidé umírající hladem, o tom je tu řeč.

Jasně, můžeš namítnout, že by lidé prostě měli jíst míň masa. Ale mám pro tebe novinku: Lidé nechtějí jíst míň masa. Můžeš se jako americký Spolek proti týrání zvířat tvářit, že svět se zítra probere a lidi pochopí, že mají zvířata rádi a už je nechtějí jíst, ale dějiny prokázaly, že lidem vůbec nečiní problém mít zvířata rád a současně je jíst. Je dětinské - a skoro bych řekl nemorální - fantazírovat o vegetariánském světě, když je pro nás tak těžké zajistit fungování současného světa.

Americký zemědělec nakrmil svět. Chtělo se to po něm po druhé světové válce a on to udělal. Nikdy v dějinách neměli lidé možnost stravovat se tak jako teď. Bílkovinná strava nikdy nebyla tak dostupná. Moje zvířata jsou chráněna před nepřízní živlů, dostanou dosyta najíst a dobře rostou. Některá onemocní, některá zemřou. Ale co si myslíš, že se děje se zvířaty v přírodě? Myslíš si, že umírají stářím? Myslíš si, že jsou usmrcována v bezvědomí? Zvířata ve volné přírodě hynou hladem anebo je rozsápou jiná zvířata. Takhle umírají.

Lidé už vůbec netuší, odkud se jídlo bere. Potraviny nejsou syntetické, nevyrábějí se v laboratoři, je potřeba nechat je vyrůst. Nesnáším, když se spotřebitelé tváří, jako kdyby všechny tyhle věci chtěli chovatelé, když přitom spotřebitelé chovatelům přikazují, co mají chovat. Chtějí lacino jíst, my jsme jim to vypěstovali. Jestli chtějí vajíčka, která nepocházejí z klecového chovu, musí za ně zaplatit podstatně víc. Tečka. Vyrobit vajíčko v ohromném hangáru s nosnicemi v klecích je lacinější. Je to efektivnější, což znamená, že to je udržitelnější postup. Ano, já tvrdím, že zemědělská velkovýroba může být udržitelnější, i když to slovo často používají její kritikové. Od Číny přes Indii až po Brazílii poptávka po živočišných produktech roste - a pěkně rychle. Myslíš si, že rodinná hospodářství zajistí obživu pro deset miliard lidí?

Jeden můj známý zažil před lety nepříjemnou věc. Přišli za ním dva mladíci s prosbou, jestli by si mohli něco natočit pro dokument o životě na farmách. Působili sympaticky, tak jim vyhověl. Ale oni to pak sestříhali a výsledek vypadal, že tam dochází k týrání ptáků. Tvrdili, že se tam na krocanech páchají znásilnění. Já tu farmu znám. Mnohokrát jsem ji navštívil a prostě vím, že je tam o krocany postaráno přesně tak, jak je zapotřebí, aby přežili a byli produktivní. Věci je snadné vytrhnout z kontextu. A nováčci někdy nevědí, co vlastně mají před očima. V téhle branži to často není pěkné, ale zaměňovat nepříjemné věci za zločin proti mravnosti je hrubý omyl. Kdejaké děcko s videokamerou se dnes považuje za veterináře a myslí si, že od narození ví to, co se člověk ve skutečnosti musí dlouhá léta učit. Vím, že kdo chce lidi k něčemu motivovat, potřebuje vyvolat senzaci. Ale já dávám přednost pravdě.

V osmdesátých letech se vedení podniků snažilo se skupinami ochránců zvířat komunikovat a ošklivě jsme se při tom popálili. Krocaní výrobci se proto rozhodli, že s tímhle je konec. Postavili jsme zeď a dost. S nikým nemluvíme, nikoho na farmy nepustíme. Standardní provozní procedura. Spolek proti týrání zvířat nechce diskutovat o zemědělství. Chtějí živočišné zemědělství zlikvidovat. Absolutně nemají představu, jak svět doopravdy funguje. Kdo ví, možná právě teď mluvím s nepřítelem.

Ale já v to, co ti tady říkám, věřím. A je to důležitý příběh, který je potřeba vypovědět, je to sdělení překřičené hulákáním extremistů. Požádal jsem tě, abys nezveřejňoval moje jméno, ale nemám se za co stydět. Vůbec za nic. Musíš jenom pochopit, že tu jsou širší souvislosti. A že mám svoje nadřízené. I já musím uživit rodinu.
 

Z anglického originálu Eating Animals (Little, Brown and Company, 2009) vybral Ondřej Kavalír a přeložil Martin Pokorný. Ukázka z knihy byla otištěna v LABYRINT REVUE 33-34 na stranách 19 až 24 (odkud jsem ji opsal s vědomím, že jistě porušuji nějaká autorská práva - za což se aspoň omlouvám; dle mého přesvědčení by si text výše mělo mít možnost přečíst rozhodně více lidí, než kolika se do rukou dostane uvedené dvojčíslí časopisu).


Časopis k zakoupení a kniha k zakoupení.