časosběr  obsah   rejstřík


Vegetarián Jan Burian
„... mám mizernou náladu a ztrácím trpělivost“ je nadepsána jeho zpověď v Pražském deníku z 25. června 2007. Převzato s laskavým svolením redakce.

Přestože totiž maso nejím už tolik let a považuji to za velké vítězství svého života, nikoho se mi za tu dobu nepodařilo přesvědčit, že by to mohlo být dobré i pro něho. Nikoho! Ani vlastní rodinu, příbuzné a známé, ani čtenáře knížek, televizní diváky či návštěvníky koncertů. Než aby akceptovali tuhle levnou a důležitou radu, raději si ode mne koupí drahou knihu nebo desku a dají si k tomu salám.

I po všech těch letech začíná každá návštěva restaurace s přáteli diskusí o mém vegetariánství. Stále jsem pro ně podivín, ne-li rovnou úchyl. V lepším případě mě považují za nešťastníka, který jen sám sebe nepochopitelně ochuzuje o takové dobroty, jako je grilované sele...

Vážím si producenta Petra Vachlera. Ten své vegetariánství propaguje, jak se dá, a nekompromisně deptá filmovou smetánku bezmasými rauty. Když nedávno vydělal větší sumu peněz, nekoupil si poslední model džípu, ale pronajal si billboardy a na ně nechal napsat: Nedělejte si z žaludku hřbitov! V rozhovoru potom kdesi uvedl, že kdyby tím přesvědčil jediného člověka, stálo mu to za to. Já jsem mu rozuměl a záviděl jsem, že se mu to třeba podařilo. Mně tedy ne. Všichni kamarádi, které jsem svým přístupem k pojídání zvěře kdy zaujal, mě chvíli zkoušeli napodobovat, ale zakrátko se s ulehčením vrátili k řízkům a gulášovkám. Vrcholným projevem tolerance mých příbuzných a přátel je, že už mi neládují na talíř drůbeží nohy a jen málokdy se mě někdo z nich jako dřív konverzačním tónem zeptá: „Ještě jsi ten vegetarián?“

Víc jsem za ta léta nedokázal, a tak si žvýkám svůj salát a připadám si zbytečný a neúspěšný.

Možná jsem byl jen málo razantní a důsledný. Nechtěl jsem nikomu nic vnucovat, vždycky jsem si myslel, že přece každému soudnému člověku musí dojít, že by neměl požírat své bratry a sestry, když tu je dostatek jiných lahůdek. Jak je příjemné necpat do sebe chemicky dokrmovaná těla nevinných bytostí a jak je uklidňující nemuset si zdůvodňovat, že štěňátko bych nepozřel, ale králíčka bych si dal…

Nepřestávám se divit, že lidem nestačilo k prozření šílené krmení krav kostní moučkou nebo záběry z drůbežáren a jatek; že si pak neřekli, že by konečně měli začít žít jinak. Ale na druhé straně mi bylo stejně úzko, když mi kamarád po návratu z Bombaje vyprávěl o tamních militantních vegetariánech a jejich chování k masožroutským menšinám. Připadalo mi to stejně trapné, jako když mě u nás nějaký přemýšlivý spolustolovník s pusou umaštěnou od vepřového poučuje, že zelenina má taky duši...

Kdyby se aspoň lidstvo za svou krvelačnost začalo trochu stydět, i to by byl pokrok. Ale toho já se asi nedožiju, říkám si, když míjím v Břevnově dřevěnou tabuli před masnou. Bílou křídou jsou na ní krasopisně vypsány stejné položky jako v nějaké pitevní zprávě: prsa, stehna, žebra, žaludky, mozeček, játra...