časosběr  obsah   rejstřík


Jak se domluvit
doporučuje Olga Kunertová, vedoucí Psychoterapeutického centra Gaudia.

Komunikace je dovednost, díky níž máme šanci sdílet naše zkušenosti s druhými lidmi, říct si o to, co potřebujeme, ale i vyjádřit svůj nesouhlas a taky hledat řešení, uspokojivější pohledy na situaci apod. Všichni komunikujeme, a přesto se tak často stává, že si nerozumíme, že člověk, se kterým mluvíme, nepochopí, co jsme měli na mysli, a odpovídá na něco jiného, nebo nám dokonce podsouvá něco, co jsme neřekli, úmysly, které jsme neměli.

Většina lidí neumí skutečně poslouchat, tzn. snažit se pochopit, co mi druhý chce sdělit, ne přemýšlet o tom, co mu na to chci říct já. Neumíme to dopřát ani našim blízkým. Místo abychom byli zvědaví na to, co nám ten druhý sděluje a proč, vymýšlíme řešení, v horším případě můžeme podlehnout dojmu, že v tom, co druhý říká je skryta výčitka nebo že to říká, aby nás k něčemu dotlačil, a pak už jednáme, jako by to byla pravda, neptáme se, neověřujeme, jdeme rovnou do útoku.

Představte si, že přijdete po dlouhé a vyčerpávající práci domů, kde na vás čeká vaše milovaná manželka s dětmi. Těšíte se domů, ze všeho nejvíc na chvíli, kdy se na chvíli natáhnete na kanape, počtete si dnešní noviny a dáte si trochu piva. Pozdravíte se se svou milovanou, políbíte všechny děti a zamíříte bezmyšlenkovitě k ledničce, kde se ovšem žádné pivo nenachází a tak logicky následuje otázka „Miláčku, ty jsi nekoupila pivo?“ a co následuje? Rozpoutá se peklo. („Sotva přijdeš domů, hned prudíš…“ „Pivo, to je jediný, co tě zajímá…“ „Jednou bys taky mohl nakoupit ty, ubohou ženskou necháš vláčet se s flaškama…“). Vy se snažíte, vyděláváte, dřete, s láskou se vracíte domů, zasloužil byste si jistě trochu vděku a uznání a přitom...

Z pohledu vaší ženy to však vypadá poněkud odlišně. Má pocit, že je na všechno sama. Do školky, ze školky, pak honem domů, cestou ale ještě nakoupit, Radečkovi se chce čurat, Andulku málem pokousal ten otravný sousedovic pes, a soused na ni byl ještě hrubý. Odpoledne úklid, prádlo, vaření, domácí úkoly… A když konečně manžel přijde večer domů, očekává, že převezme na chvíli štafetu, umyje aspoň nádobí, nebo vysvětlí Radečkovi matematiku a on se místo toho hrne rovnou k ledničce a když tam nenajde, co hledá, dělá dusno.

Těžko soudit, kdo ze zúčastněných má pravdu. Konflikt se vyznačuje právě tím, že každý má svoji pravdu. Oba se cítí být v právu. Mají pocit, že je to ten druhý, kdo si pořád začíná. Každý z dvojice se cítí být nedoceněn a zraňován, což mu brání se na věc podívat z nadhledu, chápat chování toho druhého jinak, než jako útok.

Přitom komunikace by měla a mohla sloužit k něčemu zcela jinému, ke sblížení, k pomoci druhému, ke společnému hledání oboustranně výhodných variant řešení popisované situace.

Aby to tak mohlo být, je dobré se vyhnout některým reakcím, které nefungují, nikdy nefungovaly a z logiky věci ani fungovat nemohly, přesto jsou mezi lidmi často používány.

Je to například kritizování, obviňování a výčitky, doporučování či dobře míněné rady, za kterými se zpravidla rovněž skrývá výčitka „Kdybys dělal, co ti říkám, neměl bys teď problém.“

Dalším problematickou interakcí je přikazování. Jsou samozřejmě situace, např. v zaměstnání, kdy je na místě zadávání úkolů, ale i to se dá dělat jinak než nepříjemným: „Prostě to udělej a nediskutuj“. Kdo nechce diskutovat, nic se nedozví, ani důvody, proč podřízený nakonec nevykonal, co se po něm chtělo, nebo to vykonal po svém. A zvláště agresivní způsob, jak se domoci svého, jsou výhružky. Může se to i krátkodobě povést, ale s komunikací ve smyslu domlouvání to samozřejmě nemá nic společného.

Napomínání a moralizování je taky velmi nerespektující projev, jímž dáváme najevo, že nás druhý vlastně nezajímá, jen chceme, aby se choval dle našich představ a hodně častým nešvarem je taky diagnostikování. Jakmile jsme v úzkých, stávají se z nás najednou odborníci na lidské povahy, někdy i amatérští psychiatři. Říkáme takové věci jako „Když ty jsi taková citlivá.“ nebo „On je prostě psychopat.“ Přitom se stačí jen trochu zamyslet, co asi takové řeči v příjemci vyvolávají, abychom poznali, že snaze domluvit se to jistě nepřidá.

Podobně ani v případě vysmívání se a zahanbování druhého asi nemusíme dlouze vysvětlovat, proč to není pro úspěšnou domluvu vhodná strategie. Ale ani plané sliby nebo utěšování nic moc neřeší.

Stejně jako vysmívání se je spíš obranou mluvčího, prozrazuje víc o něm samém než o tom, o čem si myslí, že hovoří.

Utěšováním bereme druhému právo na vlastní pocity, bagatelizujeme situaci, která ho třeba rozplakala. K takovým reakcím nás vede zpravidla bezmoc, pomáháme tím víc sobě.

Tyto neblahé strategie doporučuji nahradit úsilím o přiblížení se co nejvíce k tomu, co ten druhý vlastně prožívá, naslouchání spojené s doptáváním se na jeho potřeby a aktivním hledáním toho, jaké zájmy máme společné. Cesty k jejich naplnění mohou být řešením situace, z něhož mohou mít radost a užitek obě strany, přestože zpočátku to vypadalo, že stojí proti sobě. Je to víc než kompromis, je to výhra pro všechny.