časosběr  obsah   rejstřík


Voda hučí
V ČR za posledních bezmála 20 let ztratilo přirozenou schopnost zadržovat vodu zhruba 620 000 hektarů (= 6 200 km čtverečních) tzv. orné půdy.

Vyplývá to z analýzy, kterou 10. 6. zveřejnila na tiskové konferenci Agrární komora (AK). Výrazně se podle ní snížila plocha, na níž se pěstují pícniny, luskoviny a len, tedy plodiny s vysokou retenční schopností.

Podle AK v důsledku změny poměru mezi „rostlinnou a živočišnou výrobou“ dříve tradiční plodiny opustily česká pole, na nichž naopak přibylo obilí, řepky či kukuřice. Schopnost krajiny zadržovat vodu tím klesá, což je jednou z příčin opakujících se povodní.

„Pícniny se pěstovaly v intenzivních úrodných oblastech. Proto je teď tolik obilí a tolik řepky a kukuřice,“ uvedl prezident AK, Jan Veleba. Změna osevních postupů je dle něj způsobena především poklesem stavů zvířat, pro něž jsou pícniny krmivem.

V ČR navíc denně, především v důsledku zastavování, ubývá v průměru sedm hektarů orné půdy, což při srážkách o intenzitě 100 milimetrů čtverečních představuje ztrátu retenční schopnosti pro 700 krychlových metrů vody. V letech 2000 až 2010 bylo zastavěno přes 24 000 hektarů orné půdy. Přibývá také ladem ležící půdy. V roce 1993 obdělávali zemědělci 3,2 miliónů hektarů půdy, loni to bylo 2,5 miliónů hektarů.

Zatímco v roce 1993 zabíraly pícniny 960 000 hektarů, loni to bylo 420 000. Plocha luskovin klesla ve stejném období takřka čtyřikrát z 94 000 na 22 000 ha. Pole se lnem se snížily z 10 000 na 2000 ha.

„Je třeba se vrátit k chovu dobytka a návratu zelených pícnin na ornou půdu,“ míní Veleba (*). Funkční zemědělství s vyváženou rostlinnou a živočišnou výrobou a tomu odpovídajícími stavy hospodářských zvířat mají podle něj nenahraditelný vliv na hydrologické poměry v krajině.

S přechodem k méně intenzivnímu zemědělství se naopak od 90. let v Česku rozšířily trvalé travní porosty (louky + pastviny). Podle předsedy Svazu marginálních oblastí Milana Boleslava zadrží trvalé travní porosty 40x větší objem vody než kukuřičné pole a 30x více vody než pole osázené bramborami.

Veleba odhaduje, že ze 670 000 hektarů tuzemských luk se dnes seká pouze polovina. „Louky jsou přírodní vodní pumpy. Na vyprodukování jedné tuny trávy louka potřebuje 600 litrů vody,“ uvedl. V případě, že se louka neseká, potřeba vody a její schopnost zadržet vodu klesá.

Mírně upravený článek „AK: Schopnost zadržovat vodu ztratilo za 20 let 620 000 ha půdy“ z ekonomického serveru ČTK Finanční Noviny.

P. S. Návrat (*), zmíněný Velebou, je ekonomicky nepravděpodobný a eticky diskutabilní (zejména z pohledu postupné emancipace - zde osvobození zvířat od lidí). Při upřímné snaze všech dotčených subjektů by se určitě našly jiné (a také uskutečnitelnější) možnosti, jak stav zlepšit. Ani Veleba, ani Boleslav se například nezmínili o polních cestách (s keři i alejemi ovocných stromů) a zejména o travnatých mezích (s keři i stromy), které by (zvláště po vrstevnicích) mohly opět křižovat dnešní (od násilné komunistické kolektivizace trvající) široširé lány. Nezmínili se ani o mnoha dalších, z hlediska zadržování vody v krajině velmi významných, skutečnostech (napřimování vodních toků + jejich betonování či zarourování, meliorace, odlesňování + změna skladby i rozmístění porostů a způsobů hospodaření s nimi, …).