časosběr  obsah   rejstřík


Žádné hrdinství
Nepotřebujeme nic riskovat, abychom dosáhli zásadních změn k lepšímu. Pro druhé a tak i sebe.

Kolikrát jsme, nejen od starších, slyšeli…

Vždy bude nerovnost a nespravedlnost.
Jsi idealista.
Nic se nezmění.
Za nesplněný sen dáváš v šanc svůj život.
To už tady bylo.
Nestojí to za to.
Je čas vyrůst.

Mnoho lidí ospravedlňuje svou nečinnost tím, že sami o sobě jsou přesvědčení, že se nedá nic dělat. Ale pokud by byli upřímní, přiznali by, že i kdyby bylo možné něco udělat, přesto by to nestálo za to nasazovat krk. Zvláště, pokud výsledky nejsou zaručené. Pro odvážné jednání a následné (možné, či spíše velmi pravděpodobné) selhání, nemá cenu riskovat ztrátu současné úrovně pohodlí a bezpečnosti.

Mám ztratit svobodu nebo dokonce život, má rodina trpět za mé ideály? Navíc pro tu nepatrnou šanci na změnu něčeho?

Nebýt mnoha lidí, kteří si v minulosti řekli „mám, musím“, by stále bylo legálním otroctví lidí, bezpodmínečná podřízenost manželek svým mužům, dětská práce. To vše bylo a naštěstí (až na výjimky) už není (a doufejme, že nebude - že se to nevrátí).

Dnes si maso příliš nespojujeme s mrtvým zvířetem. Živočišnými potravinami nás bezohledně zásobují velkochovy, které místo zvířat vidí výrobní stroje, ekonomické jednotky.

Málokdo navštívil jatka a dokáže si představit, jaké to tam je. Nestojíme o kruté výjevy, ale tušíme, co se tam se zvířaty děje. Přesto odmítáme přijmout fakta a umučenými tvory se nadále krmíme.

Většina z nás tvrdí, že má zvířata ráda… ale, co je to za lásku, když dopouští, aby kvůli ní umíraly tisíce jedinců, objektů jejího ušlechtilého citu?

Někteří ten rozpor „řešíme“ tím, že láskou zahrnujeme své domácí mazlíčky - psy, kočky a některé další vyvolené, ale už se nestaráme, odkud pochází naše (i jejich) potrava.

A copak vyloučení masa (a posléze nejlépe i mléka a vajec) z našeho jídelníčku je nějakým hrdinským činem? Dáváme vůbec něco v šanc?

Smísil jsem a poupravil úryvky z (překladu) článku „Chtěl být volný“ Stephanie McMillan s odstavcem z letáku „Jsme to, co jíme…“ Společnosti pro zvířata (z roku 2001).