časosběr  obsah   rejstřík


Hokusy II
Úryvek z knihy Otakara Štěrby „Máme rádi zvířata?“ (Prodos, Olomouc 1996).

Věda, umění a sport, tři velká privilegia člověka, vyžadují úsilí a zanícenost, ba přímo vášeň. Ve vědecké práci je potom nepochybně skryt i kousek vášně lovecké. Jenomže zoologové se k tomu neradi přiznávají a schovávají se za heslo „věda vyžaduje oběti“. Vědou je vše posvěceno. Zabijeme-li zvíře ve službách vědy, není to špatný čin.

Většina zoologů se chová ke zvířatům ohleduplně, někdy až přecitlivěle. Ale jsou i výjimky. Jeden můj blízký kolega naplnil půl sudu těly vzácných horských čolků, aby je údajně později zkoumal. Moc jsme mu to ale nevěřili. Za usmrcení těch nebohých živočichů by dnes zaplatil pokutu ve výši svého desetiletého platu.

Při vědecké práci jsou na tom zvířata často skutečně špatně, to musíme přiznat. Stačí připomenout pokusy s živými zvířaty. Kočky, psy, králíky, myši, opice i mnoho dalších zvířat používají vědci k pokusům, z nichž mnohé jsou drastické. Obnažený mozek se zabudovanými čidly, špatně transplantované orgány, smrtelné infekce, tvorové umírající při zkouškách toxicity, to vše jsou běžné záležitosti. Kdo nesnáší pohled na trápené zvíře, ať na určitá vědecká pracoviště nikdy nechodí. Ani já tam nechodím, nikdy si na to nezvyknu.

Vivisekce upoutávala zájem veřejnosti už dávno. Dnes je řízena zákony, někde mírnějšími, v jiných zemích naopak velmi přísnými. Někteří lidé, zejména v poslední době, ji bezmezně odsuzují, a kdyby mohli, obětovali by další pokrok lékařských věd, jen aby tomuto trápení zabránili.

Úžasné snažení vědy vede v podstatě k hlavnímu cíli, to jest k oddálení smrti člověka. Blahobyt, přepych, požitky, pohodlí, to vše jsou cíle podružné nebo doprovodné. Abychom smrt co nejvíce pozdrželi, jsou vědci někdy pověřováni k vivisekci, k zabíjení pokusných zvířat. Je to cesta lemovaná neznámými obětmi. Netvrdím, že je to správné nebo omluvitelné. Vím jenom, že tomu tak je, a připomínám to proto, že většina lidí si tyto souvislosti nikdy neuvědomuje.