časosběr  obsah   rejstřík

Dvojjedinost
Následující jest záznamem jednoho z příspěvků pro odborný seminář „Ochrana zvířat a welfare“ (konaný 5. října 1994 v Brně, uspořádaný Fakultou veterinární hygieny a ekologie VŠVF Brno a Ústřední komisí pro ochranu zvířat). JUDr. Zuzana Bílková svůj referát nazvala „Komunikace v tak zvané ochraně zvířat“, její úvahy však jdou mnohem dál, a proto jej přejmenovávám na, třeba, ZA DVOJJEDINOST LÁSKY A ROZUMU.

Někdy se stává, že se odborníci a ochranáři shodnou, jindy se stává, že se neshodnou. To je prostá věta, se kterou budeme patrně všichni souhlasit. Kdybychom ji však vzali doslova, museli bychom tento seminář zrušit. Ta věta totiž od sebe odděluje odborníky a ochranáře, tak jak se to v běžné praxi děje, přičemž téma semináře je „Ochrana zvířat a welfare“ - podle významu užitých slov by tedy mělo jít o odborný seminář pro ochranáře. Na tuto dělenou terminologii odborník - ochranář jsme si zvykli tak neobyčejně, že ani nevíme, jak pro obě strany znamená něco jiného: pro ochranáře obvykle vyjadřuje předsudek, že odbornost ve věci zvířat znamená diskvalifikaci v jejich ochraně, pro odborníky dělená terminologie nejčastěji znamená pravý opak: diskvalifikaci ochranářů, protože jenom odbornost tady zaručuje dostatečně racionální posouzení. To znamená, že obě strany vycházejí z předpokladu oprávněné a výlučné sebeautorizace k ochraně zvířat, že tato výlučná sebeautorizace je i výchozím předpokladem komunikace mezi oběma subjekty zúčastněnými v ochraně zvířat, a konečně, že toto pochmurné zadání bude i předpokladem nejen dalšího vývoje pojmu „ochrana zvířat“, ale hlavně i toho, jak se tu těm chráněným bude s námi dařit. Je namístě si uvědomit, jaký je vlastní smysl komunikace: konečným smyslem komunikace je dorozumění. Na jeho naplnění jsou v ochraně zvířat závislé dvě věci: 1. jak dopadne lidská spolupráce, která může nastat jen skrze dorozumění, 2. jak dopadnou zvířata i život na Zemi jako takový, který je nedostatkem lidské spolupráce ohrožený, a to na konci 20. století již bezprostředně, přičemž tato bezprostřednost představuje kvalitativní rozdíl od dob náhle rychle minulých. Hlavním důsledkem nedostatečnosti lidské komunikace je bezprostřední ohrožení života.

Kde tedy hledat záchytný bod, abychom se vůbec dorozuměli? Mnozí se dovolávají soudnosti. „Každému soudnému člověku musí být jasné...“ Jenže ono nemusí. Pokud jde totiž o soudnost, trpíme jí všichni stejně a všichni stejně přitom zapomínáme, že i ti druzí jsou těmi nejsoudnějšími. Ostatní jsou soudní vždy o něco méně - o tolik, o kolik se liší od našeho názoru. Soudnost uplatňujeme v diskuzi, ale formou komunikace je také úsměv nebo válka anebo dálnice.

Z tohoto mylného předpokladu obecné soudnosti vyplývá i další naše komunikační nesnáz: jaksi tiše předpokládáme, že těm druhým je v podstatě jasné, co chceme, proč to chceme, a že je to tak správné - oni nám jen ze zlé vůle či z tajemného podivínství házejí klacky pod nohy. A jsme u dalšího mylného komunikačního předpokladu, tj. u předpokladu záměrného házení klacků. Vychází ze vzájemné hluchoty: u partnera nepředpokládáme relevantní vlastní názor a oponuje-li nám, není naším komunikačním partnerem, ale stává se nepřítelem.

A tak jsou tu důsledky našich mylných předpokladů. Pokud vycházíme z předpokladu obecné, tj. naší soudnosti, vycházíme vlastně ze svého komplexu nadřazenosti. Naše arogance pak způsobí, že stanovisko, které není v souladu s naším, přestaneme vnímat jako relevantní, pak je přestaneme vnímat vůbec, a konečně přestaneme vnímat i jeho autora. Komunikace zanikla, změnila se v monolog. Vycházíme-li z předpokladu záměrného házení klacků, pak zjišťujeme, že jsme svého partnera v komunikaci opět přestali vnímat, avšak tentokrát se nám změnil v protivníka, nepřítele - a toho je přece třeba zlikvidovat. Komunikace zanikla, změnila se v boj. V praxi se to ovšem míchá, a tak se dorozumíváme jakousi omáčkou z komunikačního monologu a komunikačního boje. Zúčastněné netřeba škatulkovat, zda patří tam či tam, komunikační invalidita není o nic ochuzena ani uvnitř meditujících a bojujících skupin, které samy nejsou nikterak ohraničené a členství mnohých je (naštěstí!) obojí. Pokud tedy používám výrazů „odborník“ a „ochranář“, pak s vědomím nepřesnosti a absencí hodnotícího významu. Používám je jako pomůcku převzatou z praxe, neboť naše komunikační kanonáda se vyznačuje ještě také tím, že nemáme ani všem přístupný dorozumívací jazyk.

Úkol dobrat se podstaty naší dorozumívací nemohoucnosti jsem si předsevzala na základě jedné zdánlivě drobné historky. Účastnila jsem se kdysi rozhlasové besedy o ochraně zvířat. Ke skupince nás asi deseti shromážděných v budově Rozhlasu přiběhl odborník ve věci samé, přehlédl nás pohledem a rozčileně zvolal, že s takto emotivními lidmi on besedovat nemůže, a že se účastní, až tam budou lidé racionální, s nimiž se lze dorozumět. Ani si už nepamatuji, zda nakonec zůstal či odešel, soustředila jsem se na něco jiného: věděla jsem, že náš "protivník" nás napadá neprávem, že emotivní je tu právě on sám, ale také jsem viděla naprostou upřímnost jeho rozhořčení. Snažila jsem se tedy přijít věci na kloub, chtěla jsem najít poctivou odpověď, proč si myslím, že "pravdu mám" já. Počet přítomných 10:1 nebyl rozhodující, pravdu mohl mít ten jeden. Vzala jsem tedy za základ argument, že jsme skupina příliš emotivních, neracionálních lidí, s nimiž nelze jednat rozumně. Byli jsme jednotlivě velmi různorodí, profesně i povahově - např. i emocionalitou. Přesto právě ta měla být naším skupinovým pojítkem. Čím to bylo způsobené, nota bene když náš „odpůrce“ vystupoval sám velmi emotivně?

Pomoc v mém hledání mi přinesli některé články na téma "pokusných" zvířat. Profesor filozofie Erazim Kohák zaujal v týdeníku Mosty stanovisko, že vůči cítícím bytostem, které máme ve své moci, bychom se měli snažit zákonodárstvím co nejvíce omezit krutost a stanovit "základní práva pohybu, přirozené stravy, cyklu světla a tmy, společenství stejného druhu a svobody od zbytečné bolesti" a zvážit možnost omezení pokusů na nezbytné případy. Na tento názor odpověděla MUDr. Alena Machová z VÚFB v Praze: „Pokusem jim působíme nanejvýš discomfort. Kdyby dlouhodobě pozorovaná zvířata uměla mluvit, řekla by, že je to vlastně příjemné vytržení z nudy. Smrt, třebaže poněkud předčasná, byla rychlá a bezbolestná - takové štěstí jako člověk mít pravděpodobně nebudu ...nenaříkejte nad osudem pokusných zvířat! Věnujte svůj soucit nemocným ...“ Tady jsem poprvé uslyšela slovo štěstí v souvislosti s usmrcením „laboratorního“ zvířete. Dosud byla řeč o minimalizaci utrpení - štěstí jako argument smrti je tady novum. Dále mě zarazilo "nenaříkejte" nad zvířaty a „věnujte soucit“ lidem... Ale vždyť to je rozdíl! Věnuji-li někomu soucit, neznamená to, že naříkám, ba právě naopak: pouhý nářek je nic neřešící útěk od odpovědnosti, nářek je jenom můj. Soucítění už vyjadřuje vazbu k druhému, je to první krok k pomoci. Pokud nesoucítím, pak pomáhám jen velmi těžko - pouze jednám, jak mi to nařizuje například zákon nebo zaměstnavatel, tedy jednám spíš jako stroj - a podle toho „pomoc“, potažmo „ochrana“ v takovém případě dopadá. Jde mi tu o m o j e výsledky, ne o výsledky pro toho, kdo pomoc potřebuje.

Článek „Pokusná zvířata - podněty, výhledy, varování“ ve Sborníku lékařském UK 1993 je od MUDr. Ivo Kunštýře, působícího na Vysoké lékařské škole v Hannoveru. Dr.Kunštýř tu ve věci „pokusných“ zvířat varuje před iracionálně podloženým posunem společenského vědomí vyvolávaným tzv. ochránci zvířat. Uvádí, že mu jde o sdělení zkušeností z boje s nimi:"Rád bych napomohl výstavbě barikád ze správných argumentů proti této iracionální vlně." Jeden argument proti iracionální vlně autor ihned nabízí. Je jím americký plakát holčičky s atropinovýma očima obklopené plyšovými zvířátky s nápisem „To zvířata, která nevidíte, jí skutečně pomohla k uzdravení.“ Pod fotografií plakátu je napsáno: „Zkušenosti ukazují, že jedině emocionalizovaná témata, jako na tomto americkém plakátu, mohou ovlivnit názor širokého laického publika týkající se smyslu pokusů na zvířatech.“ V závěru článku Dr. Kunštýř říká, že popularizace výzkumu s použitím pokusných zvířat „je nejenom v zájmu, ale je přímo životním příkazem každého výzkumníka odkázaného na pokusná zvířata.“ To je naléhavá výzva, a tak považuji za potřebné upřesnit: čím je výzkumník odkázaným na „pokusná“ zvířata? Svou profesí, a tedy i finančními zájmy, nebo svým životem? Odpovíme-li životem, pak je to až v dalším smyslu vzájemné podmíněnosti všeho života - pak ano. Ale bezprostředně z hlediska pokusů je výzkumník odkázán na zvířata svým profesním zájmem, ne životně. Životní příkaz je to nejzazší, o víc už jít nemůže. To je důvod, proč nemohou existovat zájmové či profesní životní příkazy. Domnívám se, že právě téma pokusů na zvířatech je tu jednou z nejcitlivějších oblastí. Bylo by více než kýžené, aby se v této oblasti započala skutečně seriózní obsažná diskuze bez bojových prostředků. K těm ovšem patří vedle stavění barikád výzkumníky také např. okupace chovných zařízení a chaotické vypouštění zvířat jejich ochránci do ulic velkoměsta.

Na druhé straně by ovšem bylo nepřiměřené spoléhat, že zbavení se otevřených bojových prostředků automaticky přinese seriózní komunikaci. Ani nastolení mírových prostředků komunikace není zárukou její serióznosti. Existují totiž prostředky studené války, zde tedy studené, resp. zmražené komunikace. Zmražené nikoliv proto, že by se nemluvilo, ale proto, že se mluví tak, aby dorozumění zůstalo zablokované. Zmražená mírová komunikace nastoluje zdánlivou obsahovou serióznost a formální kultivovanost při zachování faktické obsahové bezvýchodnosti a formální vulgárnosti komunikace bojové. V oblasti komunikace je přitom studená forma (v užším smyslu - tedy nemluvíme-li o válce) tou horší, protože její bezvýchodnost je tu zastřenější a nebezpečí, že nesmyslnosti výsledků si vůbec nepovšimneme, strmě stoupá. Nepovšimnutí si nesmyslnosti výsledků komunikace znamená, že žijeme v bludu zdánlivého dorozumění, ačkoli jsme se vůbec nedorozuměli. Jde o bodré poplácávání se po zádech v procesu zániku života.

Nástroji mírové bezvýchodné komunikace jsou pseudoargumenty. Jako jejich typického představitele lze uvést rozšířené konstatování, že bez pokusů na zvířatech by nebylo pokroku. To je tvrzení dokonce do značné míry oprávněné, ovšem shodneme-li se na předpokladu a priori nehnutelném, tedy vlastně na dogmatu, že pokrok je to, co je výsledkem vědy. Podle toho je věda jediným rozumným opodstatněním našeho směřování, rozum stojí apriorně nejvýš a cítění či soucítění nemá v nejzávažnějších otázkách bytí srovnatelnou relevanci. Takové povýšení rozumu je v oblasti atributů člověka vlastně diskriminací, je tím, čím je ve společenském měřítku „Židi do plynu“. To je umožněné tím, že tuto hierarchii stanovil právě rozum, který přitom abstrahoval od etiky, a tak v člověku diskriminoval srdce. V tomto nerovnovážném stavu srdce a rozumu nemůže už "postmoderní" člověk (tj. člověk bezprostředního ohrožení) zaslechnout slovo láska, aby byl schopen kladné reakce. To slovo ho dráždí a vyvolává v něm zlobu. Tak lidský rozum přerostl člověka.

A to je právě klíčový okamžik, vysvětlující všechna ta zvolání o emocích, iracionalitě či hysterii: je krutým omylem domnívat se, že cítění či soucítění, solidarita, nebo dokonce oběť jako nejvyšší forma dobrovolného lidského výkonu vůbec - že toto vše jsou emoce. Vždyť to jsou přece formy lásky! A co jiného je etika, než její přijetí lidským rozumem: etika je aplikací lásky. A přijmeme-li srdce za metaforu pro její příbytek, pak z něho nepramení emoce, ty pramení spíš z různých nadledvinek a podledvinek (smích, pláč, dojetí, vztek, ...), ale ze srdce pramení láska sama. Lidský rozum pak, podle toho, zda ji přijímá či zda ji odstraňuje z cesty, jedná buď eticky, nebo cynicky. Rozum sám o sobě, odhlédající od lásky, bez tohoto svého partnera a bez této své reflexe ničím nebržděný chápe sám sebe jako výlučný smysl a jako výlučný nástroj moci. Jen takto se pak může trh - s čímkoli, tedy i s životem - stát výlučným krédem, důvodem i cílem. Účel tu rozumu světí prostředky, a ten se tedy bez zábran v argumentacích uchyluje ke lži, brzy jí sám začíná věřit. Zastírá nejprve významy slov, později význam a hodnotu všeho, až postupně zastírá i sám sebe: tak spustil mechanismus lidského sebeklamu. Člověk přestává sám sebe vnímat jako nedílnou součást všeho života a označuje se za víc. Přestává o život pečovat a začíná se ho zmocňovat. V komplexu nadřazenosti je rozum stále zastřenější, stále méně schopný přijímat etiku. Plíživé a postupné zastírání nejprve obsahu pojmů a posléze všeho se stává nejprve preferovanou a posléze jedinou žádoucí společenskou normou. Plíživými cestičkami lidského sebeklamu tak nejvyššího společenského uznání dosáhl cynismus, to jest používání čistého rozumu bez etiky. Nestalo se tak ovšem pod jeho vlastním pojmenováním, ale pod různým slovním zastřením a obestřením zvaným nejčastěji pragmatismus, realismus, či nejrafinovaněji - odbornost. Aby mi bylo dobře rozuměno: Chvála odbornosti! Jen jí nepřekrývejme cynismus.

Rozumným jednáním lze označit jen etické jednání rozumu, tedy jednání láskyplné.

Jednání rozumu od etiky oproštěného je jednání v komplexu nadřazenosti, tedy zamindrákované, postupně sebe zastírající až likvidující. Je to jednání cynické, výlučně smrtonosné.

Jednání emotivní je více či méně rozumu prosté, tedy též etiky prosté, protože ta se sama neprosadí. Proto taky emoce jsou záležitostí zabezpečující rovnováhu po výtce fyziologickou, rychle opadají a rozum znovu musí volit své ano či své ne.

Na příkladu „štěstí smrti laboratorního zvířete“ vidíme dobře, jak dopadne rozum, když odhlédne od etiky: vždyť štěstí lze pouze procítit, nelze ho stanovit rozumem, a ještě k tomu někomu jinému. Proto je to scestné. Stejně zneužívané jsou pojmy pravdy a morálky, když největší podvodníci jimi pentlí své proslovy. Znám člověka, který téměř vždy, když mluví, lže. A téměř vždy, když lže, vyjmenovává morálku a pravdu, jako by to byly děvečky, které mu mohou posloužit, kdykoli potřebuje zabíjet, nebo alespoň znásilňovat. Zde si dovoluji upozornit, že násilí a lež nejdou na konto pravdy nebo lásky, ač se o to snažíme po tisíciletí. Nemůžeme se stát vítězi, jakkoli si to ve své pýše namlouváme. Přijmeme-li jako princip boj, můžeme jenom prohrát. A už prohráváme "life" neboli naživo. Což může být i slovní hříčka: zatímco svět angličtiny ví, že prohráváme život, u nás je to jen naživo - skoro jako naoko.

Když pochopíme, s jakou náruživostí zastíráme pojmy a vedeme svůj komunikační monolog a boj, pak zjistíme, že se vlastně ocitáme v komunikační bezradnosti, v džungli zastřených významů slov, kdy dorozumět se je už jen z tohoto důvodu téměř vyloučeno. A protože si to nechceme přiznat, nechceme si jen stále jako děcko cucat palec (monolog) nebo křičet (boj), vymysleli jsme si na sebe ve své zastřené vychytralosti ono šidítko: pseudoargumenty, pod jejichž náporem to dlouho může vypadat spořádaně. Uvedu některé základní, které se mi podařilo objevit.

Za největší svůj nález na tomto minovém poli považuji pseudoargument emocionální etiky. Jde v něm o to, co jsem uvedla výše: etika může být rozumem přijímána či nikoliv, nelze ji však vybavit emocemi. Což znamená, že etické jednání nemůže být emocemi doprovázeno - z hlediska etiky samé jsou však irelevantní. Jasným cílem snahy zaměnit či zastřít etiku emocemi je její znevážení, zesměšnění, potupa. Publicista Vladimír Just říká: "...brát něco vážně je v dnešní postmoderní době tou nejjistější cestou, jak se zesměšnit." Zde bych ráda připomněla dvě dámy české komunikace (v ochraně zvířat, ale i bez): paní Štroblovou a paní Kubišovou. Jelikož s důstojenstvím sobě vlastním se po desítky let vymykají průměru našeho dorozumívání, jsou zejména posledních pět let přirozeným terčem čistého, tedy zakomplexovaného rozumu. Nalézají se v trochu jinak frekvenčním poli, kde se snadno dorozumívají se zvířaty a se světovými osobnostmi, pokud však jde o domácí průměr - oč méně se mu daří vstoupit do frekvence slušnosti, o to menší zábrany má jeho palba po etickém rozumu. A není-li kdo právě cynikem v aktivní službě, není nic snazšího než ocejchovat ho za emotivního, pod čímž si ovšem vybavíme nemístné zvyšování hlasu, slzy, či naopak propukání v hurónský smích. Jak daleko je pak už k scestné představě jakéhokoliv ochranářského úsilí jako starší přepudrované dámy, jejímuž macínkovi zrovna šlápli na ocásek? Je to pseudoargumentace atropinové holčičky na plakátě, jen s opačným znaménkem - nejde tu o přemlouvání k zlému, jde tu o varování před dobrým.

Není bez zajímavosti, že snahou uměle emocionalizovat, hysterizovat etické jednání je současně odváděna pozornost z míst, kde se masivní společenská hysterie odehrává skutečně. Ještě nikdy jsem neslyšela o iracionálních, hysterických ochráncích a dobyvatelích peněz. Drásavost výrazů jako „ničení“, „drancování“, „plenění“ přičítá zastřený rozum pravidelně na konto hysterie těch, kdo na ně poukazují, nikdy na konto dobyvatelů Země. Tito dobyvatelé prosazují v poslední době velmi brutální tendence zavádět u nás netradiční chovy volně žijících živočichů jako je farmový chov jelenů, daňků, zubrů, antilopy losí, pštrosa či skokana volského. Jde o zábor volně žijících druhů okupací a následné vynucování její legalizace. Kterého Biľaka za to budeme chtít jednou odpravit? Máme plnou svobodu rozhodování a neseme za ně plnou odpovědnost. Z hlediska těchto nám před očima probíhajících dějů je třeba si jasně uvědomit, že za situace, kdy na planetě vymírá cca 100 živočišných druhů   d e n n ě , neexistují u nás ani de facto ani de lege volně žijící živočichové - s výjimkou živočichů zvláště chráněných - protože je mohu v kterémkoli okamžiku přeměnit ve zvířata „hospodářská“, a to pouhou jejich okupací, tedy tím, že půjdu do lesa a vezmu si je. Takto jsme si například přivlastnili už Cikány a nyní jsme neobyčejně překvapeni jejich adaptibilitou: udivuje nás, když teď si přivlastňují oni nás. Namísto poučení pro sebe zvolili jsme monolog a boj proti nim. A - ovšem - pseudoargumenty. Co nalinkujeme celé přírodě jako způsob přizpůsobení našemu zastřenému rozumu? Přivedeme i spanilého jelena na jatka, po té, co jsme ho zařadili do stáda a uřízli mu jeho pýchu a hormonální rovnováhu? Má nám jako argument stačit jeho přemnožení? Co potom s námi? Na sebe chystáme ta největší jatka, jen si to připustit. Jeleny prý už dnes nekrademe z přírody, to jsme udělali, vlastně „oni“ udělali už za socialismu, teď už jelen evropský pochází z experimentálního chovu. A na Západě to dělají taky, tak proč ne my.

Jedinou legální planetární záchranou přeměny zvláště nechráněných volně žijících živočichů v „hospodářská“ zvířata může být v českých podmínkách veterinář. Ten však ve své naprosté většině žádné zábrany neklade, a tak můžeme směle říci: pokud socialistická revoluce u nás znamenala zavedení otřesného způsobu nakládání se zvířaty v tradičních hospodářských chovech, pak současná revoluce kapitalistická znamená zavádění otřesných způsobů nakládání s další dosud relativně (velmi relativně) nepostiženou přírodou - v tomto případě jde o zmocňování se okupací volně žijících zvířat a jejich umisťování do oněch otřesných chovů zavedených již revolucí předchozí. Máme-li tedy dnes plnou pusu kritiky „socialistické výroby masa“, měli bychom se včas zarazit před „kapitalistickou výrobou hospodářských zvířat“, jejímž prostřednictvím socialistická výroba masa přikročila k poptávce na volném trhu, to jest v lese. David Attenborough v knize „Planeta žije“ říká: „Je zarážející, že i když už víme o řetězci příčin a následků, stále ještě panuje naivní názor, že tam daleko za civilizovanou krajinou průmyslově vyspělých zemí existuje nezměrný svět divoké přírody, jenž veškeré to drancování přežije a je tak odolný, že se vzpamatuje z jakéhokoli poškození.“

Jedním z typických pseudoargumentů je tu prosté denní konstatování „No tak hrozné to zase být nemůže“. To je nejvyšší varování, že zastírající se rozum ztrácí i pud vlastní sebezáchovy, přestává identifikovat zánik života (100 druhů denně) jako nebezpečí, a sám sobě tak usnadňuje cestu k smrti. Americký viceprezident Al Gore ve své knize "Earth in the Balance", u nás vydané pod názvem „Země na misce vah“, říká: „Čeká nás závod s časem. Dříve nebo později se díky prudkému sklonu svahu a rostoucímu zrychlení dostaneme za hranici, odkud není návratu. S tím, jak roste sklon svahu a rychlost přibližování ke katastrofě, se ale výrazně zvětšuje i naše schopnost pochopit, k čemu se řítíme. Tato šance se bude dramaticky zvětšovat, jak se budeme blížit k okraji dějin - k bodu, z něhož už je vidět do samého srdce černé díry.“ Bude-li nám tedy skutečně ještě dána zdánlivě paradoxní šance nahlédnout do černé díry, v jejímž gravitačním poli či předpolí bychom dokázali odestřít své zastření, pak to ale vůbec neznamená, že to dokážeme působením jakési dějinné nutnosti. Právě naopak. Má-li mít tato šance smysl, pak z ní musíme vyvodit trvale udržitelnou lidskou praxi, jíž je pouze praxe etického rozumu. Jenom ona vede k praktickému naplnění požadavku odpovědnosti - to jest k jejímu skutečnému přijetí. Všimněte si, že říkáme-li někomu, aby si vzal něco k srdci, vůbec jej tím nežádáme, aby se do toho zamiloval, ale aby to vzal vážně - odpovědně. Al Gore říká dále: „Hledání záminek pro to, aby se nemuselo nic dělat, pokračuje s pozoruhodnou vytrvalostí, ale podle všech důkazů je jediný termostat schopný čelit těmto riskantním změnám životního prostředí skryt v našich hlavách a v našich srdcích - a je zcela v naší moci“.

Jak je tedy vidět, je požadavek etiky jakožto aplikované lásky požadavkem vysoce logickým a pragmatickým, který nemá nic společného se sentimentem. Abychom však byli schopni toto vůbec zjistit, musíme se velmi pevně přidržet právě železné logiky, která nám jasně ukazuje, že cynismus sám o sobě nemůže vést jinam, než k zastírání rozumu a ukončování života tak, jak ho denně praktikujeme (100 druhů denně).

Jsme si poměrně dobře vědomi, že změny v této naší praxi musejí vzejít ze změny systému. Jenže matematické obrazce těchto systémových změn jsou rýsovány a zdokonalovány již po desítky let a přesto, že jsou mnohde s nadšením přijímány a vyučovány, onu rozhodující systémovou změnu zatím nepřinesly. Snad je světové společenství pochopí na okraji své černé díry, jsem však přesvědčena, že to, co způsobuje jejich mizivý efekt, je jejich etická neutralita. Zřejmě nastala chyba v dorozumívání: profesor University New Hampshire Dennis Meadows, spoluautor základních tezí (1972) společenství odpovědných osobností světa sdružených v Římském klubu, předkládá v nejvyšším etickém nasazení zpětnovazební kauzální diagramy a předpokládá přitom, že soudnost druhých - při pochopení systémových teorií - přivede sama o sobě i je k etické praxi trvale udržitelného života: apriorně předpokládá etický, nikoliv cynický způsob transformace systémových teorií v našich myslích. To by byl správný předpoklad ve společnosti alespoň natolik zdravé, že označení neochranář by v ní bylo žalovatelné - ne však ve věku „podčlověka“. Je velmi rozporné provádět osvětu jednostranným posilováním rozumu v nebezpečí zastření jím samým a očekávat právě od tohoto úkonu efekt rozvoje etického rozumu. Pokud profesor Meadows připravuje samostatné diskusní semináře o etice, pak vyslovuji obavu, zda si tím spíš neosvojíme vědomí, že etika je cosi, co někdy používáme a jindy zase nepoužíváme.

Profesor Meadows v rámci svého velkorysého světového projektu nedávno navštívil Prahu. Měla jsem výjimečnou příležitost účastnit se jím vedeného semináře, kde jsme mimo jiné hráli simulační hry, které nás měly přivést k pochopení, jak systémové myšlení může napomoci systémovým změnám. V jedné z těchto her, "FishBank, Ltd.", jsme byli rozděleni do několika skupin - společností pro rybolov, jejichž úkolem bylo dosažení co největšího zisku. Skrytým smyslem hry mělo být poznání, že lze optimalizovat zisky a nevydrancovat přitom oceány. Přes četné apely některých jedinců a posléze i celých skupin jsme se přiblížili k úplnému vylovení moře a jediné, co nás přimělo k omezení rybolovu, byl zásah vyšší nezávislé autority, tj. profesora Meadowse, když varoval, že v moři zbývá 23 ryb. Přitom se semináře zúčastnili lidé se zaměřením na ochranu životního prostředí. Někteří své chování vysvětlovali „schválností ve hře“ - v životě by se chovali jinak. Jenže v životě by to právě jinak nebylo - a není - oni pouze simulovali neeticky jednající skupinu, která je v praxi naopak podstatně větší. K tomu je ještě třeba dodat, že při hodnocení semináře se z 28 účastníků (takto zájmově zaměřených!) pouze 5 vůbec zmínilo o etickém aspektu věci, z toho 4 jej postrádali a jeden uvedl, že jej z počátku rovněž postrádal, avšak později si uvědomil, že je ve hře implikován, a že právě k němu jsme měli být dovedeni. I kdyby však právě tento účastník měl pravdu, je přesto živým důkazem mylného předpokladu obecné soudnosti: pouze tento jeden z počtu dvaceti osmi ekologicky cítících lidí měl soudnost shodnou s prof. Meadowsem. Pokud by ti, kteří se o etice nezmínili vůbec, odpověděli, že ji implicitně pociťovali rovněž, pak zbývá otázka, proč se při výlovu dostali na okraj katastrofy? Jistě je možná odpověď - protože to byla jenom hra. I tak se budu ptát, zda lze důvodně předpokládat stejnou soudnost u skupin opačného zaměření, než byla tato „environmentální“.

Oblíbeným komunikačním nešvarem v oblasti ochrany zvířat je pseudoargument kočky s myší.Používá se nejčastěji k obhajobě pokusů na zvířatech, ale i k obhajobě jiných mravních deficitů: „Krutost v přírodě existuje, jen se podívejte na kocoura, když trápí myš.“ Otázka zní, zda je to dobré zdůvodnění pro naše pokusy na kočkách a myších. Vzpomínám si, jak se na přednášce profesora Koháka „Občan a příroda“ kdosi zeptal: „Jaký smysl bude mít moje uvědomělá skromnost, když většina ostatních se bude dál chovat konzumně?“ Profesor Kohák odpověděl: „Masaryk k tomu říkal: Když někdo bude chtít spáchat sebevraždu, bude to pro vás důvod, abyste ji spáchal také?“ Neboli lze se chovat samostatně. Jenže my jsme zastřeným rozumem stále více nadáni k chování závislému, a tak jde-li nám o obhájení neobhajitelného - kšeftu se životem - jsme ochotni dovolat se i autority kočky, která si hraje s myší, zatímco člověku-ochranáři ani tuto autoritu nepřiznáme. Ani autoritu kočky, a to pro nedostatek odborné erudice. To vše pod přísným požadavkem racionality. Je to typický projev čistého, tj. zastřeného rozumu.

Existují dva zvláštní pseudoargumenty týkající se výlučně pokusů na zvířatech. Oba zneužívají zvířat samotných k podpůrné argumentaci pro jejich zneužívání v pokusech.

První říká, že pokusy na zvířatech se nedělají jen kvůli lidskému zdraví, ale i kvůli zdraví zvířat. Ptám se tedy: bude utrpení králíka etičtější záležitostí, když mu budu moci říci, že jeho trápení nemá smysl jen pro mě, ale i pro obecního býka či pro obecního králíka, nebo taky pro kočku? A jak mu odůvodním, že člověk vůbec nesmí mít vnitrodruhově poleptanou kůži na ruce, protože mezi námi lidmi je to neetické? Tenhle narychlo posbíraný argument přímo bije do očí svojí účelovostí.

Druhý je pseudoargument jedení masa: „Je pokrytecké jíst maso zvířat a poukazovat přitom na nepřístojnost pokusů na zvířatech.“ Nedostatečnost této argumentace neudeří do očí na první, ale až na druhý pohled. Jde vlastně o otázku, proč jsem ochoten králíka sníst, a přitom bych měl mít zábrany obětovat ho z hlediska své léčebně preventivní péče. Výživa masem na rozdíl od pokusů existuje přirozeně v přírodě, bez zprostředkování lidským rozumem. V prvopočátku přijímání potravy, byť i masité, není kalkul, ale základní potřeba k zachování života. V této bezprostřednosti potřeby je právě rozdíl mezi výživou a pokusem. Ten je zprostředkován lidským rozumem - kalkulem, že možná, obětuji-li komfort či zdraví či život druhého, zachovám (možná, lépe) komfort či zdraví či život svůj. Výsledek pokusu je hypotetický a méně základní pro mé přežití než příjem potravy, jehož následek - nasycení - je jistý a základní. Tím je jedení masa ospravedlnitelnější než pokus se zvířetem. Nebudu se pouštět do odborné otázky, zda jsme uzpůsobeni jako býložravci či jako všežravci. Údajně však živočišná bílkovina nejlépe vyživuje mozkové buňky. Výživu „etických buněk“ však zabíjení zabezpečit nemůže - stěží tedy jedení masa navozuje náš rovnovážný stav. Otázku, zda nezpůsobuji rostlinám stejné utrpení, mohu zodpovědět jen vzhledem ke svým schopnostem člověka naslouchat přírodě a řídit se s citem její odpovědí: mně dostupné poznání mi říká, že pšenice při sklizni trpí méně nežli kráva na jatkách.

Ti, kdo chtějí obhájit pokusy, obracejí se ke „stravě“ jako k argumentu silnějšímu, než by mohl být nalezen pro pokusy samé (důvod je v nezbytnosti výživy). Říkáme „když se jí maso, mohou se dělat i pokusy“, ale ještě nikdo neřekl v diskusi s vegetariány, že by konzumace masa byla odůvodněna pokusy na zvířatech. Na tom, jak podivně by vyzněl takový argument, je dobře znát rozdíl mezi bezprostřední a zprostředkovanou potřebou.

Je jeden zvláštní případ pseudoargumentace, cílený na vyloučení neodborné veřejnosti z diskuse. Cílem je ovšem likvidace nepřítele: ochranářství nebude pro neodbornost uznané, a bude-li se přece prosazovat, pak bude s posměchem vyděleno vyděleným skupinám lidí - ochráncům přírody - kteří vlastně ani přesně nevědí, zda si hrají na Hippies či na prvotní křesťany, ale docela jistě si hrají. Protože co je doopravdy, to lze ověřit měřením.

Jde o tvrzení o nezměřitelnosti, a tedy o neurčitelnosti utrpení, které se opírá o požadavek exaktní ověřitelnosti všeho, čemu přiznáme argumentační hodnotu. S tím souvisí i tvrzení o nemožnosti určit, co je dobré a co je zlé. Pouze neetický rozum je schopen vyprodukovat tento další lapsus logického myšlení, který jedním dechem říká, že vše je poznatelné, a že dobro a zlo však poznatelné nejsou. To proto, že nejsou spočitatelné. Podle těchto známých kotrmelců numerické gnoseologie lze rychle dojít k oněm závěrům, že vše je jenom iluze, neboť co není změřitelné, to není poznatelné, a je-li poznatelné vše, pak kdoví, zda tady vůbec jsme my, když nejsme změřitelní, natož pak nějaké utrpení zvířat.

Britský vědec James Lovelock cituje ve své knize „Gaia, živoucí planeta“ slova amerického básníka Walta Whitmana: „Nesmíte být příliš přesní či vědečtí, jde-li o ptáky a stromy a květiny...“ Za pomoci slovníku Dictionary of Biology, Websterova slovníku, Oxfordského slovníku a za pomoci zákonů termodynamiky, zejména zákona entropie vesmíru, demonstruje pak profesor Lovelock dále, že generacím vědců se zatím nepodařilo definovat život. Dle požadavku měřitelnosti utrpení tedy možná ani život neexistuje.

Na tuto falešnost neurčitelnosti dobra a zla lze lehce ukázat i prstem: slyšel už někdy někdo o dítěti, které uteklo z domova, protože se bálo výprasku za samé jedničky? Vymyslel si už někdy nějaký kluk, který naopak propadl z pěti předmětů, že ale na druhou stranu zase alespoň rozbil šutrem okno a zmlátil kamaráda? Když jste se někdy spálili, řekli jste si, že příště musíte dát ruku o něco hlouběji do ohně? A když jste viděli, že něco „pálí“ nějaké zvíře, pomohli jste mu vždycky „dál od ohně“? Říkat, že jsme nemohli poznat, že zvíře trpí, je v naprosté většině případů lež. Vyhýbám se často uváděným příkladům s dětmi - ač bývají opodstatněné - nerada bych se ocitla v podezření z emocionalizace. Ono úplně postačí empiricky uříznout ruku sobě samému, ani to nemusí být vlastnímu dítěti.

Podle vlastní zkušenosti a podle druhové přiměřenosti se lze orientovat poměrně dobře. Pokud jsme opravdu ztratili instinkty, pak nám příroda přece jen něco zanechala: mechanismus stresu. Jestliže se nám pět minut před tím, kdy budeme podrobeni genetickému výběru, ani nezpotí dlaně, pak lze nejspíš podrobit témuž i druhé. Způsob nakládání se zvířaty bude přijatelný tehdy, když bychom druhově a situačně přiměřenou obdobu takového nakládání připustili sami na sobě, aniž by nám to působilo stres.

Hovořím-li o přiměřenosti, dopouštím se exaktního poklesku. Co však potřebujeme nalézat, není pravítko v nás, ale právě smysl pro míru věcí. Odpovědí nám tu může být opět jen laskavý rozum. Argumenty zla se pohybují v extrémních polohách, za vzor jednání si volí kočku s myší.

Rovněž extrémní je ovšem požadavek totálního naplnění - a to čehokoli. Život má totální nárok odůvodněný jenom sám sebou: „Jsem život chtějící žít uprostřed života chtějícího žít.“ Albert Schweitzer. Totální nárok však může být vždy jen cílem, smyslem. Pokud si to uvědomíme, přestane nám připadat tak směšným i požadavek pravdy a lásky, jež musí zvítězit - ten budiž vždy lidskou metou: jeho nevyslovení by nás zbavilo horizontu. Ale touha po totálním naplnění čehokoli se vždy lidstvu vymkla a proměnila se v děs a běs. Kde není skulinky k úniku, k nadechnutí, tam se věci vždy obracejí ve svůj opak - to proto, že už jde o lež. Kdo nikdy nezabil komára, ani nevstoupil do trávy, aby nezašlápl mravence, ať stanoví absolutní zákaz přerušení těhotenství. V situaci, kdy se po Zemi potácejí lidské kostry, které nemají oči, protože místo nich mají slepence hmyzu, a kdy jich statisíce umírají při porodech - v této situaci rigidní postoj Vatikánu ukazuje k černé díře, která nás vždy hrozí pozřít, neponecháme-li skulinku. Nic rigidního ještě nikdy nebylo odpovědným. Ostatně by katolická církev měla neodkladně se stejnou vehemencí a s identickými požadavky vstoupit do ochrany zvířat a přírody vůbec, jinak budeme těžko ve světě hledat monumentálnější požadavek antropocentrismu než je striktní zákaz přerušení lidského těhotenství. Přemnožili jsme se a nadělali na světě paseku. Mimochodem - paseka znamená vymýcený les. A podle Lovelocka je pro nás les stejně důležitý jako láska. Popularity v oblasti citátů dosáhl výrok profesora Koháka: „Pokud by se vás někdo ptal, k čemu je dobrý skokan zelený, optejte se ho na oplátku: A k čemu jste dobrý vy?“ Tento zdánlivě humorný bonmot je ve skutečnosti vážným vyjádřením nedílné úcty k životu v každé jeho formě. To je, oč běží v našem hledání smyslu pro míru věcí. Budeme-li ctít skokana zeleného, pak smíme zvažovat, kdy potrat ano a kdy ne. A jen se smyslem pro míru věcí se můžeme vyvarovat dvou krajností, které vedou k témuž: cynismu, který vede k vymýcení života, a fundamentalizmu, který vede k černé díře. Aktuálně bych zdůraznila úctu ke skokanovi volskému: výroba jeho stehýnek se provádí tak, že se mu buď uříznou, nebo utrhnou nohy a skokan sám se vhodí do odpadu. Jezdíme se to učit do Evropy, ve Francii už to umějí dávno.

James Lovelock ve své „Gaie“ vypráví o páru pávů, které chová na svém pozemku: „Často jsem nadával, když jsem do toho neřádu šlápl nebo když jsem ho musel uklízet. Potom mi ale došlo, že v právu jsou oni, ne já! Ekologicky myslící ptáci se snaží, seč mohou, aby mrtvý beton chodníku proměnili opět v úrodnou půdu. Existuje snad lepší způsob k rozleptání betonu než denní dávka živin s přídavkem příslušných bakterií?“

Lovelock má odpověď i na to, co si teď myslíte: „Městský život posiluje humanistickou herezi, to narcistní oddání se čistě lidským zájmům.“

A na to, co si myslíte teď, říká: „Ztratili jsme svoje instinktivní chápání toho, co je život, a co je naše místo v Gaie.“

A na to, co si myslíte teď, říká: „Naše tlachání je slyšet až v hlubinách vesmíru.“

Existuje pravda trusu na betonu, která je úplně nezávislá na tom, co si o tom myslíme my. Je nezávislá dokonce i na tom, že ten trus je plný všelijakých bakterií, které nám mohou škodit. Ony jsou ve svém objektivním smyslu prospěšné: pustí se do veškeré škodné, do betonu i do člověka.

Označili jsme sami sebe za člověka dvakrát moudrého z komplexu vlastí méněcennosti či vícecennosti? Zdá se, pokud jde o mindráky, že ten méněcennostní je jen součástí našeho základního komplexu nadřazenosti: z něj pramení všechno zlo světa.

Teprve s vědomím nemožnosti totálního naplnění si lze uvědomit, že homo sapiens sapiens - to je ideál, tak jako pravda a láska. Oč méně se ho lze zmocňovat, „mít ho“, o to víc rezonuje s imperativem hvězdného nebe a mravního zákona, a o to víc je lidským úkolem ho naplňovat. Homo sapiens sapiens je označení ideálu člověka, který svoji moudrost čerpá z dvojího pramene: z rozumu a z lásky. Je to člověk eticky racionální, to jest laskavě rozumový - tedy rozumný. Pouze dvakrát moudrý znamená rozumný - takové je jištění člověka: ztratí-li jednu ze svých moudrostí, ztrácí obě. A tak nám v obecném volání po racionálnu nezbývá než stále znovu rozpoznávat jeho skutečný požadavek - je voláním po rozumu etickém nebo po rozumu cynickém? Pouze dokážeme-li uctít důstojný smysl lejna na betonu, máme šanci získat jiné výhledy než je totální zastření rozumu. Uctíme-li si 22. dubna Zemi, uctíme v ní i všechna ta zkoušená zvířata, i lejno na betonu, jímž vzdorují ta svobodnější, i všechen život, jehož jsme součástí. Dokud si ale budeme sebe považovat skrze domněnku, že jsme cosi víc než ostatní planetární život, bude to vždy sebeocenění skrze komplex vícecennosti, skrze mindrák. Lidský rozum sám o sobě není důvod k obdivu. Je to jen nabídka volby: k přijetí odpovědnosti, nebo k jejímu odmítnutí. K péči o život nebo k jeho plenění. Jen skrze naplňování postulátu homo sapiens sapiens, to jest postulátu lidské dvojjedinosti, můžeme dojít sebeúcty.

Ne náhodou máme ve své řeči výraz „zkoušený člověk“. Uvědomujeme si vůbec, co vyjadřujeme úslovím „Pane Bože, proč mě zkoušíš?“ Křesťané říkají, že Bůh je láska, a v našem povědomí je to tak i zakotvené, a to úplně nezávisle na našem vztahu k náboženství. Jsme-li v úzkých, ptáme se náhle: proč nedostávám jenom lásku - proč jsem zkoušený - proč mě trestáš? V přirozeném nezastřeném jazyce naší úzkosti říkáme „experiment“ ve smyslu „trest“ a současně se ptáme: proč? Jenom, jde-li o ty druhé, říkáme   p r o t o : protože je to váš úděl, být zkoušeným zvířetem. Prostřednictvím zkoušení těch druhých si tak myslíme, že získáme odpověď na své proč, že se tak vymkneme a zkoušeni už sani nebudeme. Je to krutý omyl, protože jediný, kdo může být zkoušený, je právě člověk - pro svůj úděl dvojí moudrosti. Trvání obojí moudrosti člověka musí být stále prověřováno, experimentováno: protože je podmínkou trvale udržitelného života. Což dokládá denní praxe (100 druhů denně).

Experimentální jištění dvojí moudrosti člověka ukazuje, že věčná otázka idealismu a pragmatismu nestojí tak, že je třeba si vybrat, ale že je třeba usilovat o jejich soulad. V této pozici si budeme vědomi i toho, že po uctění psího lejna je dobré vzít lopatku a po svém miláčkovi uklidit - protože co jiného už nám zbývá.

Tím, že tu lidské experimentování zpochybňuji, nechci vůbec říci, že experimentovat nelze. Zpochybnění není odmítnutí, často to zaměňujeme. Říkám jen, že trvale udržitelně lze experimentovat pouze tak, abychom přitom obstáli my sami v naší vlastní zkoušce člověka dvojí moudrosti, to jest člověka vůbec. Obhájíme trvale udržitelně dvojí zakotvení člověka v dvojjediné moudrosti racia a lásky? Či si nás podmaní experiment sám o sobě a my v naší klamné numerické iluzi to spočítáme životu jako takovému?

V okamžiku poznání je naší první otázkou a současně i naším prvním srovnávacím experimentem dotaz: jak obstojím já sám vedle poznaného? Tak přicházíme ke svým komplexům. Kolik ješitnosti, kolik naší vnitřní hrůzy se vyhrne napovrch v ten okamžik!

Pokud první lidský experiment měl za následek, že člověk zakryl část svého těla fíkovým listem, nelze v tom nevidět i první metaforu: je to počátek postupného lidského sebezastírání, a to přivlastňováním si částí přírody. Tak z prvního pokusu a z první metafory můžeme přečíst varování, že lidský experiment se světem je hrozbou zastření rozumu a celého života. Ostatně z Genesis také víme, že Bůh se na své procházce zemským rájem na pohled zhrozil - na rozdíl od českého premiéra, kterého jeho ekologické procházky zjevně uspokojují.

Co jsem dosud vyslovila, bylo rozsáhlým varováním před rozsáhlým používáním rozumu bez lásky. Nebezpečí opačné je nepoměrně méně časté, avšak pro etický rozum není o nic méně hrozivé. Je to požadavek Vatikánu po totálním naplnění. Jde o opak cynismu, o jednání „bez rozumu“ - v uvozovkách proto, že od rozumu abstrahovat nelze: je vždy naším jednatelem a současně buď nositelem, anebo absentérem etiky. Tedy i katastrofa přílivu lásky bez rozumu je opět jen katastrofou nerozumného jednání, kdy rozum nedostatečně prosadí sám sebe a nechá se zahltit tím, čeho je nositelem. Není to jednání bez rozumu, je to jednání rozumu v komplexu mesiášství (tedy opět v komplexu vícecennosti). Je to fundamentalismus, snaha o absolutní míru lásky, neboli hraní si na Boha, neponechávající onu skulinku a tím obracející původní záměr ve svůj opak. Příkladem může být spasitelsky vedený útulek, kam z motivu lásky jsou zvířata pouze přijímána (protože jen my se tu o ně dobře postaráme), neprovádí se jejich nabídka, až náhle jejich počet přeroste únosnou mez a pomoc se změní v týrání. Pseudoargument rozumu zastřeného spasitelstvím zní: vždyť ta (s)poušť není (s)poušť, vždyť je to z lásky!

To vše v naší komunikaci představuje ohrožení etického rozumu. Čím tomu čelit? Pokoušejme se o jasnost svých sdělení. Ta totiž vyžadují i jasnost myšlení, a jeho předpokladem jsou nezastřené pojmy, přiznané hodnoty a osvícený rozum. Dopracujeme se jich okamžitě, jakmile se zbavíme všeho vnitřního marasmu a připustíme si, že existuje ještě něco kromě nás samých. Nevyjdeme-li ze svého zapouzdření, individuálního i druhového, nemáme šanci se dorozumět se sebou navzájem ani s přírodou, neboť vůbec nejsme subjekty komunikace. Jsme jen trpnými objekty vlastního usmrcování. Vede z něho pouze cesta vnitřního odhodlání - vzepjetí před černou dírou. Čeká-li nás ještě cesta života, pak je to cesta rozkrývání, odestírání významů slov, hodnot a rozumu. A až si připustíme pravé významy, zkusme s nimi i rozumně nakládat. Přestaňme vycházet z fikce, že nás automaticky spojuje to, co nás   b e z   d o r o z u m ě n í   naopak rozděluje - to je autonomní soudnost každého z nás. Dorozumění svých osamělých soudností můžeme dosáhnout jen formou diskuse. Co nás spojuje (= komunikuje) bezprostředněji, co snadněji sdílíme než úsudek, a to nejen vnitrodruhově, ale přiměřeně i s celým životem, je cítění: teplého a studeného, dobrého a zlého, lásky a cynismu, týrání a welfare. Přijměme všechny mírové alternativy nezastřené komunikace, jen tak můžeme komunikovat i s přírodou.

Až se k tomu odhodláme, budeme jasněji vědět, o čem je řeč. Pak máme šanci zvládat i nejnáročnější formu lidské komunikace, diskusi.

Nezaměňujme však jasnost vyjádření s jeho vulgaritou. K velmi jasnému vyjádření slouží metafora. Objasňuje naši vlastní soudnost soudností těch druhých tím, že se snaží nalézt nejlepšího společného komunikačního jmenovatele pro smysl sdělení - přirovnáním k tomu, o čem nejhlouběji c í t í m e , že může být i pro druhé srozumitelné. Metafora je vždy vedena dobrou vůlí po dorozumění - je opakem pseudoargumentu. Metafora vyjasňuje, pseudoargument zatemňuje smysl sdělení. Jen v dobré vůli lze uvést logicky správnou metaforu. Pokus na zvířeti není jako jedení masa.

Je jediná cesta: hledejme úctu ke všemu životu, přestaneme tak podvádět i sami sebe. Jestliže se dnes ve Švýcarsku obtížně chovají slepice, protože byly zákonem vypuštěné z klecí, neberme to za konečný argument pro klec. My se na svobodě chováme ještě obtížněji, a přesto nechceme zpátky. Braňme se zastřenému rozumu, který má tendenci demonstrovat život zmrzačený experimentem jako normu.

Vrátím-li se k počátku tohoto příspěvku a k „dělené terminologii“, dle níž se účastníci „ochrany a welfare“ dělí na „odborníky“ a „ochranáře“, pak mohu z toho, co jsem uvedla, dovodit, že dělená tu vlastně není terminologie, ale dělené, schizofrenní je naše vědomí: slovo odborník pojaté etickým rozumem by ze sebe nikdy nemohlo vydělit ochranářství. To se může dít pouze pod onou mystifikací, že jen odbornost zajišťuje rozumnost. Odbornost znamená specializaci rozumu, ne jeho výlučný nárok. Právě tak laické ochranářství není výlučným vlastníkem práva na lásku ke zvířeti. Ochranářství může být rozumné stejně na odborné úrovni jako odbornost na laické, žádné z nich v ničem nezískává důvod pro své výlučné oprávnění.

Pokud se ti, kteří slovo „ochranář“ vyslovují obvykle s despektem, náhle zaštiťují „ochranou a welfare“, je to jen dalším důkazem toho, jak velmi dobře umíme rozpoznávat, co je dobré a co je zlé. Tím naprosto nevyslovuji domněnku, že by většina odborníků neměla ve svém srdci ochranářství. Kdyby tomu tak bylo, to už bychom do černé díry zírali přímo.

Moje obhajoba rovného oprávnění odborného a laického ochranářství pramení z obhajoby biodiverzity - a komunikace jako její součásti. Život může být jenom v diverzitě. Odmítání „toho druhého“ je odmítáním diskuze, alternativy, je dogmatem „jediné možnosti“. Dlouho sleduji podstatně větší toleranci těch, kdo dobře snášejí pluralitu - protože tolerance je tolerancí k pluralitě. Ty, kdo respektují alternativní léčitelství, vědecká medicína nijak nedráždí. Avšak čím větší zastánce výlučnosti vědy, tím nesnášenlivější postoj k alternativě: vždyť přírodní léčitelé mohou často i škodit! To ovšem mohou, stejně jako vědci, anebo úředníci. Zastřený rozum v mžiku povolá k argumentu cokoliv - tentokrát kolektivní odpovědnost. Odborníci, úporně vzdorující vstupu laických ochranářů do komisí „pro ochranu“ či „pro etiku“, jen navozují úvahu, zda bychom své sémantické tance neměli přerušit nejprve právě zde a zda bychom tedy neměli své komise pojmenovat prostě odbornými. Náročnější alternativou je přistoupit na alternativní ochranářství. Nalezněme odvahu přijmout alternativu jakožto život - a to i s rizikem otázky: jak obstojím já sám vedle alternativy? - tedy s rizikem nepotvrzení sebeobdivu a potvrzení mindráku, který je ovšem právě důvodem odmítání alternativy (plurality). Tak Klausovská polarizace stát-občan stavěná proti Havlovu důrazu na pluralitu občanské společnosti se vším jejím sdružováním má nemalé opodstatnění: občan sám je poměrně bezmocný - a zbývám Já Stát jako mohutné sebepotvrzení.

Až vymýtíme biodiverzitu, zbude poslední alternativa života - smrt. Metafora fíkového listu tak zná i své totální naplnění: je jím metafora černé díry jakožto lidská metafora poslední. Splyne-li se skutečností, bude po metaforách i po skutečnosti. Bude i po nesnázích s lidským nedorozuměním, bezbřehou hloupostí a arogancí. Nebude svět.

A tak zkusme to. Experimentujme se - pokusme se o komunikaci z nejtěžších: pohlédněme tiše do svého nitra a hledejme ve změti to, co je naším vlastním úkolem: zkusme pomyslet na zvířata.

(Věnováno RNDr. Jiřímu Jandovi, bývalému řediteli ChKO Třeboňsko, který v sobě spojoval étos vědce a racioochranáře. Zahynul ve svých 36 letech letos v květnu při autonehodě. Doplatil prý na únavu. Jenže únava je jev přirozený a většinou se na něj neumírá. Jirka Janda zemřel, tak jako mnozí, jen ještě my ne, na jev nepřirozený, a tím je automobilismus.)

Zuzana Bílková, 21. září 1994