časosběr  obsah   rejstřík


Dům masa
Úryvek ze stejnojmenné sci-fi povídky od Věry Chase (z její sbírky „Maso a pomeranče“, Mladá fronta, Praha 2007).

A právě v okamžiku, kdy jsem vstoupila mezi telata, se mé vědomí plně probudilo. Ano, skoro jako nějaká čerstvě vyklubaná můra se z mdlení probudilo, protáhlo, rozhlédlo se po tom šíleném hovězím místě a překvapeně ucítilo, jak jeho nitrem prorůstají myriády doposud netušených kanálků, jimiž se okamžitě ženou, ba valí, proudy citů, vjemů, pocitů - ono cítilo... já... já jsem skrznaskrz cítila! Intenzivně jsem vnímala ta blanitě slizká rudorůžovofialová telata stažená z kůže, a přitom živá, přešlapující, těkající očima.

Snad aby jim z těla zbaveného kůže nevytékala krev - tak mi to aspoň připadalo -, mělo každé tele nad kopytem kolem kotníku nataženou silnou gumičku, která drasticky stahovala cirkulaci v noze tím, jak se hluboce zařezávala do masa, včetně žil a šlach zřetelně probíhajících pod svrchní blanou. (Zavedení živého polotovaru převratně urychlilo reakce místních obchodníků na poptávky, ty atypické pak především, a umožnilo briskní dodávky i těch nejobskurnějších zakázek, vždy se spolehlivou zárukou toho nejčerstvějšího masa.) Možná že při jejich velikosti, na rozdíl od drůbeže a skopového v nižších patrech, si už člověk nějak lépe uvědomoval fakt, že se jedná o živé bytosti, jež cítí, doufají a svým způsobem možná i milují. (Těžko říci, bylo to mé první setkání se zvířectvem vůbec!)

Nejspíš právě to způsobilo tak radikální procitnutí mého vědomí (do té doby spíše, respektive především, dlícího v oparu zahálky), takže od okamžiku, kdy jsem vstoupila mezi nahuštěná vlhce dýchající těla telat, si už události pamatuji s neobyčejnou jasností, ačkoli se neodehrály ani včera, ani před týdnem, a dokonce ani před měsícem...

Jelikož jsem se davem svlečených těl a jejich součástek propracovávala již několik pater, v hlavě se mi postupně mimovolně seskládal systém organizace uvnitř domu masa. Kromě toho, že zvířata byla řazena od nižších pater po vyšší podle velikosti - od nejmenších po největší - se i v každém specializovaném trojpatří opakovalo totéž uspořádání. V prvním patře ze tří se ve velkém počtu, neúměrném relativně malé ploše kruhového podlaží, tísnila ještě živá zvířata, ovšem již do značné míry připravená pro masozpracování - zbavená křídel, rouna, hřívy, kůže, případně i zobáků, rohů a podobných tradičních propriet. Druhé patro příslušného oddělení hostilo již rozčtvrcené porce daného druhu; jednotlivé končentiny, hlavy a trupy visely na hácích, které se velice pozvolna - vždy s trhnutím, jež se opakovalo jednou po více než minutovém intervalu klidu - pohybovaly po stropních kolejích, osazených v husté spirále nad našimi hlavami. A konečně třetí patro bylo věnováno roztříděným drůbkům, vypreparovaným skeletům, očištěným střívkům, špalíčkům vysekaného tuku a odborně naporcované a v závislosti na kvalitě roztříděné svalovině.

Každý typ masného produktu měl vyhrazen mobilní policový regál na kolečkách, na němž polici po polici - a v rámci nerezových polic i přepravku po přepravce - zabíralaž ke stropu každičký krychlový centimetr místa. Prodrat se tímto patrem znamenalo regály neustále přesouvat o pár centimetrů napravo i levo, aby si člověk vůbec vytvořil miniaturní uličku, jíž by šlo jeho kompaktní, nenaporcované a tudíž na zdejší poměry nepřiměřeně objemné tělo protáhnout.

Kromě dechu masa, kterým byl celý dům až po okenní rámy prostoupen, byla bezesporu pro návštěvníka nejpronikavější vlastností tohoto místa mohutná mnohavrstevná zvuková kulisa neutuchajícího bekání, mekání, bučení, ržání, troubení a kdákání - skýtající sluchový zážitek, na nějž se jednoduše nedalo zapomenout.

Na jinak liduprázdnou planetu, na níž nestálo nic než nejrůznější sklady s automatizovaným překladem, vykládkou a zpracováním zboží učeného pro meziplanetární zásobování, jsme přiletěli s jediným cílem: získat větší nežli buněčné vzorky masa pro náš masaprostý svět. Naše planeta po staletí vyznává vegetariánství a veškerého masného průmyslu se zbavila již v dávnověku, jenže teď by podle některých vědeckých kapacit v oboru udržitelného rozvoje lidstva potřebovala právě masnou, živočišnými bílkovinami nasycenou tkáň, aby zvítězila nad stěží pochopitelnou krizí, v níž se ocitla. V naší společnosti se totiž rozmohla zprvu nenápadná, dnes však už alarmující stagnace v rozvoji dovedností a schopností lidských jedinců. Fatální úpadek motivace.

Řečeno lapidárně, všichni u nás jsme bez ohledu na věk či pohlaví prostě zabředli do neodbytného dojmu, že jakékoli snažení nikam nevede, že nic nikam nevede, že se nejenže nic neděje, ale ani dít nemůže. Jako bychom se zasekli ve stojatých vodách a stále hlouběji se propadali do jejich bahna, pryč z dosahu nadějí, tužeb i prostého potěšení.

Že tenhle zprvu nezřetelný proces už trvá po několikátou generaci, se ovšem ozřejmilo až zpětně. Člověčí populace naší planety - vlastně už jediná zachovalá nositelka živočišné bílkoviny na jejím povrchu - se dlouhodobým odstraňováním iritujících a destabilizujících podnětů ze života dopracovala k pohodě téměř nemyslitelné. Tak kupříkladu v situacích, kdy by třeba v každé jiné společnosti mohla zahrozit válka, u nás zahrozí tak nanejvýš slovní půtka. Jenže právě tahle pohoda s sebou přinesla i nenápadnou nudu, ovšem v průběhu dekád pociťovanou stále citelněji a citelněji, až se naše existence takovým těžko pochopitelným způsobem stala naprosto nesnesitelnou.

Takže cíl se jevil jasný: maso. Jenže k tomu, abychom se vůbec k nějakému prokazatelně existujícímu zvířecímu masu dostali, jsme nemuseli překonat pouze prostor, ale i čas. Naše historické prameny žádná masozařízení ani jejich případná umístění na naší planetě neuváděly, zato o skladech fungujících na překladištní planetě, která se nacházela v dosahu našich raket, se vědělo poměrně detailně - včetně typu zboží a umístění jednotlivých budov - ze starých záznamů obchodních komor a transportních aliancí nalezených na opuštěných satelitech v naší soustavě.

Samozřejmě že se zmiňovaly i o skladech masa. Jejich poslední známá existence na servisní planetě se datovala tři sta let před naší současnost, takže po přeletu z naší soustavy k celému pásu obslužných planet, nalézajících se podél kdysi nejrušnějšího obchodního kanálu našeho kvadrantu, bylo ještě nutné učinit nevelký skok do minulosti.

Zajímavé je, že ze současného pohledu, kdy se tohle všechno stalo jen látkou k vyprávění, se celá naše mise jeví tak pomýlená. Všechny ty vědecké argumenty absurdní. A ony „urgentní“ důvody, co k ní vedly, nicotné a nedůležité. Tolik času, aby tu urgenci zavál čas, přitom dosud neuteklo; změna se tedy musela udát v nás.

Kniha v e-shopu Mladé fronty.