časosběr  obsah   rejstřík


Drůbeží život
Dita Bochníčková, MS 9/1994, strany 10 a 11.

Putování kuřete má podobu strastiplné výroby. Na počátku pípá živý materiál ROSS dovážený ze Skotska. Živý materiál = žlutá kuřátka, odborně řečeno, jednodenní prarodiče. Během čtyřiadvacetitýdenního odchovu prochází drůbež tvrdou selekcí. Cílem je zredukovat počet slepiček a kohoutků na požadovaný počet vhodný pro chov. Jednotlivé kusy mohou být vyřazeny například z těchto důvodů: deformace zobáku, deformace oka, zkroucená hlava, zkřivení páteře, zlomené křídlo, puchýře a otlaky na prsou, úzký hrudník, špatná zmasilost stehen a prsou, abnormalita ve zbarvení kůže a peří. Poměr pohlaví na začátku chovu tvoří deset kohoutů na sto slepic. Úkolem prarodičů je vyrábět jednodenní rodiče (taktéž žlutá kuřátka). Slepice mají předepsaný životní plán snášky. Na každou slípku připadá přibližně 140 vajec. Kohouti se podle toho náležitě činí. Průběžně se jim kontroluje váha. „Odchylky“ od stanovené průměrné hmotnosti končí jako jateční materiál. Pohlavní akt drůbeže se nazývá pojímání. Po uplynutí 40 týdnů se celé hejno naráz zlikviduje. Jednodenní rodiče prožívají podobný proces. Sexování - oddělení pohlaví - provádějí japonští pracovníci přímo v provozu. Takový odborník dokáže podle odlišné barvy kloaky (tzv.japonská metoda) vysexovat až tisíc kuřat za hodinu. Úkolem rodičů je vyrábět brojlery.

Chov rodičů

Xaverov, a.s., provoz Habry. Šest hal. V každé hejno čítající 4 500 slepic, 500 kohoutů. A jedna ošetřovatelka. Nevidím. Čpavek smíšený s kokrháním je příšerná kombinace. „Měli být dávno na jatkách, ale kvůli mrazu jsme cestu odložili,“ vyjadřuje se k osudu hejna vedoucí provozu Břetislav Oliva. Pětikilový kohout mě praští do nohy. Když produkce hejna vrcholí, kohouti jsou často tak agresívní, že vyskakují ošetřovatelkám na hřbet. Několikrát za den by pracovnice měly projít halu a sesbírat vejce. „Ruce mám samou modřinu. Klovou,“ řekne ošetřovatelka. Průměrný věk osazenstva drůbežárny, ošetřovatelek a líhňařek, je 40 let. Práce s živým materiálem zabírá soboty i neděle. Krmení. Slepice a kohouti zobají. Jejich kolegové spořádaně čekají. „Ti jsou disciplinovaní,“ pronesu s obdivem. „Ale kdepak, spíš úplně pitomí,“ reaguje pan Oliva. Drůbež má silně vyvinut pud přežití. Drůbež je náchylnější ke stresu, snadno se splaší. Snadno propadne kanibalismu. „Má vliv produkce stresových hormonů na kvalitu masa a vajec?“ ptám se. „Vám připadá, že drůbež je u nás stresovaná?! Ve velkochovu má všechno, co potřebuje. Krmivo, vodu, teplo, světlo. Taková drůbeží jatka jsou mnohem humánnější než jatka hovězí nebo vepřová. Slepici na dvorku pořád něco ruší. Tady má po pracovní době, od dvou hodin odpoledne, klid,“ vysvětluje vedoucí provozu. Průměrná délka uměle světelného dne činí asi 12 hodin. Pokud je snáška neuspokojivá, prodlouží se až na 17 hodin. O vysoké produktivitě slepic vypovídá vypelichané peří. Slepice „parádnice“ jsou pro výrobu nevhodné. Vyřazují se. Všechna vejce líhňařky dezinfikují. K tomu účelu slouží plynová komora (formalinový plyn). První část líhně probíhá v předlíhních, které svými podmínkami (teplota 37OC automatické otáčení plátů s vejci) nahrazují budoucím kuřátkům živou kvočnu. Poslední období tráví vajíčko v dolíhních. Vylíhnutý materiál se třídí na běžícím pásu. Nevylíhnutá, zdeformovaná nebo uhynulá kuřátka putují do „šrotu“. Ze zdravých jedinců vyrostou brojleři. Brojler není bojler, ale speciálně vyšlechtěné mládě se schopností rychle nabýt jateční hmotnosti. U brojlerů se sexování neprovádí. Jejich chov trvá 42 dnů. Druhotné pohlavní znaky se u drůbeže začínají objevovat během šestého týdne života.

Drůbeží jatka

Drůbežářský závod Libuš. Porážecí linka. Deset pracovníků zavěsí denně na háky až 60 000 brojlerů. Brojler se vyšplhá na vršek bedny. Boxersky rozkročený přešlapuje bezmocně na silných nohách. Než mu je uskřine pás. Prostor kolem zavěšovací linky je vyplněn vyděšenými brojlery, kteří na pár minut unikli rutině porážecího procesu. Pracovníci si jich nevšímají. Navěšují to, co je v bednách. „Při tomto obraze vás nenapadne jistě nic dobrého,“ sdělí mi podrážděně technoložka Ivana Bártová, „porážecí linka je od holandské firmy Storck. Takhle se porážejí kuřata všude na světě,“ dodá. Zavěšená drůbež pokračuje vstříc etapě omračování. Bílé hlavičky projíždějí vaničkou se 75 volty. Ne všem projede podřezávací pilka krční tepnu. Žena s nožíkem takové nedopatření poopraví. Následuje napařování. Poté je brojler zbaven diskovými škubači peří. Oddělí se hlava. Stroj vytáhne průdušnici. První okruh se uzavřel. Každá část linky pohltí kuře přibližně na dvě minuty. Ve druhém okruhu se brojlerovi uříznou běháky. Stroj vytáhne na boží svět obsah dutiny břišní. U kuchací linky stojí veterinář. Výskyt patologických změn na materiálu tvoří za rok 0,01 %. Třetí okruh. Kuře se chladí. Jakostní třídění. Balení. Porážecí proces trvá 45 minut. Ivana Bártová propadla nervozitě. U zavěšovací linky se zakousla pracovnice do chleba. Průvodkyně mě poučuje, že by se to nemělo. U kuchací linky stojí flaška s limonádou. To by se také nemělo. Z háku sebou plácne na podlahu brojler. Což by neměl, samozřejmě. Dívka na bedně. Vláčnými pohyby ukládá kusy masa do balíčků, což by neměla. Vypadá to prý jako manufaktura. „A jak by se to mělo?“ optám se. „Na páse. Jenže tam se dívka nevejde,“ dí technoložka. Dívka na bedně oblažuje masné prostředí vytrvalým úsměvem. Nerozumí. Je z Ukrajiny. Polák z provozu mi sděluje, že práce u porážecí linky se mu líbí. Na otázku proč odpoví: „Dobre si tu zarobím.“