časosběr  obsah   rejstřík


Ďábel vševěd
Úvaha psychologa, vycházející z pohádky bratří Grimmů (u nás je známa spíše coby přepis od Erbena). Úryvek z knihy Heinze-Petera Röhra „Cesty z úzkosti a deprese“, kterou česky vydalo nakladatelství PORTÁL v roce 2012.

„Cítím člověčinu,“ říká ďábel, „to není v pořádku.“ Jeho přesvědčení o tom, kdy je to v pořádku, je očividně protikladné lidským měřítkům. On sám je protipólem toho, čím žije člověk. Jestliže jsme všechny jednající postavy pohádky vzali jako vnitřní součásti jedné a téže osoby, budeme také ďábla hledat ve vlastní osobnosti.

Ďábel symbolizuje to, co je vytěsněno. Zosobňuje všechno odmítnuté, zavržené, pohrdané, všechny stinné stránky, které však k člověku náleží. Především to „nelidské“ v člověku – přírodu, která je i naší přirozeností, určité pudy, tělesné potřeby atd. Celou tuto pudovou stránku člověka křesťanství prohlásilo za špatnou, zlou a démonizovalo ji. A přitom jen malá její část je „od přírody“ destruktivní pro nás nebo pro život ve společenství.

Nějaký podíl destruktivních energií však nosí v sobě každý z nás. Před vraždou v extrémní zlosti nebo bezohledným zločinem pro sebeobohacení ochraňují většinu lidí regulační „sociální“ síly, které pečují o vyrovnávání.

Většina toho, co potlačujeme a vytěsňujeme, se teprve následkem vytěsnění stává čímsi skutečně primitivně destruktivním. A to je pak jediná možnost, která tomuto vytěsněnému obsahu zbývá, aby na sebe upozornil, aby se přihlásil jako naše součást, která chce také žít. Dokud na tento obsah člověk nebere ohledy, vede si vlastní život v nevědomí a obrací se proti člověku samému, proti jednostrannosti jeho způsobu života. Sabotuje ho psychickými problémy.

Pohádka říká, že ďábel zná ta nejpodstatnější tajemství života. Teď už rozumíme, že právě on, ďábel, zná odpovědi na otázky lidí v životní tísni - lidí, kteří v nevědomí zabíjejí radost ze života a smysl života. Jen on, ďábel, může odpovědět na otázku, co vlastně člověku zabraňuje dosáhnout životního štěstí a nalézt smysl života.

Když pozorujeme postavu ďábla, vidíme, že všechno na něm je hnusné a protivné, ovšem kromě tří zlatých vlasů. Ty symbolizují všechno, co je cenné, a přece zadržované ve vytěsnění. Posloucháme-li, co říká pohádka, je nám zřejmé, že není dobré snažit se to vytěsněné, nedokonalé a temné zničit nebo před tím utéci. Pohádka říká, že se toho naopak musíme dotknout, abychom se dověděli to nejpodstatnější o smyslu života a životním štěstí.

Přibližování je však spojeno s velkým nebezpečím: kdybychom se přiblížili s naivní, bezelstnou důvěřivostí, sežralo by nás to. Přidržíme-li se scény naší pohádky, znamenalo by to, že naše chování by se zvrátilo v opačné, žili bychom svou stinnou stranou, vytěsnili bychom to lidské. Pohádka říká: ďábla si nemůžeme pustit do života, ale přesto má něco, co má pro nás velkou hodnotu.

Skutečné sebepoznání je těžké a mnozí se ho bojí. Vždyť musí dojít až k peklu, tedy k vlastnímu stínu, k těm vlastním součástem, které nemají rádi. Bez konfrontace se zdánlivě negativními stránkami osobnosti není možné nic vyřešit.

Lidé však mají strach z pravdy o sobě samých. Mohlo by to zničit ideální představu, kterou si o sobě vytvořili. Téměř každý by se nejraději viděl v tom nejlepším světle.

Strach z vlastních temných stránek bývá zpravidla tak velký i proto, že si lidé myslívají: kdybych se přiblížil ke své temné straně, jistě by nezbylo nic z té dobré. Ale pohádka zcela jasně ukazuje na význam a hodnotu těchto zavrhovaných sfér vlastní osobnosti. Dává za pravdu hlubinné psychologii, která se zabývá nevědomím a poznala, že mnoho konfliktů je zasuto v nevědomí a nejsou běžně přístupné vědomému vnímání.

Každé náboženství má nějaký obraz destruktivních sil v člověku. V křesťanství se souhrnem zla stala postava ďábla. Zlo však náleží do tohoto světa stejně jako dobro. Život spočívá v protikladech a ve střídání stavů a dějů. Tím vzniká napětí, které žene vývoj kupředu. Člověk nevyhnutelně vrhá stín. Vnitřní peklo náleží k člověku. Otázka je, jak se svou temnou stranou zachází.

Zlo je těsně spjato s dobrem. Vidíme to například v mýtu o svržení andělů, který vysvětluje, jak se původně dobrý anděl Lucifer (Světlonoš) stal Satanem (odpůrcem, protivníkem). Také velkolepý příběh libanonského básníka Chalíla Džibrána vypráví o tom, že zlo patří k tomuto světu a má v něm svůj význam. Zde je krátké shrnutí příběhu:

Otec Zéman byl významný kněz, který kázal dobro a mnoha lidem promlouval do svědomí. Vedl pokojný život tak, aby se mohl zasazovat o díla spravedlnosti, lidství a milosrdenství, a předávat tak věřícím Boží zákon.

Jednoho večera šel po cestě do vzdálené vsi, aby také tam promluvil k lidem. Z nedalekého křoví zaslechl hlasité sténání. Otec Zéman šel za hlasem a nalezl těžce raněného muže, který umíral. Brzy svatý muž poznal, že narazil na samotného ďábla. Bylo nepochybné, že je to on, vládce podsvětí a původce všeho zla. V boji ho smrtelně zasáhl Boží archanděl, a ďábel tu teď leží a má skonat bez pomoci.

Rozvine se rozhovor mezi otcem Zémanem a umírajícím ďáblem. Ďábel má bolesti, ale přesto se Zémanovi, Božímu muži, směje. Vysvětluje, že mu nezbývá než pomoci ďáblovi přežít.

Ne z lásky k bližnímu, kterou nemůže odepřít ani satanovi, ale z docela jiných důvodů. Říká mu, že on, otec Zéman, by okamžitě a dočista ztratil význam, kdyby najednou nebylo ďábla. Vždyť všechny kostely a katedrály, ba celá církev, všechno to bylo zbudováno a vytvořeno jen pro potírání Zlého. Lidé by se okamžitě odvrátili od náboženství, protože by ho už nebylo zapotřebí.

Ďábel se ptá, co potom se všemi dobrými skutky a s morálkou, když už by nebylo nutné budovat hráz proti zlu. Kdyby nebylo ďábla, už by se nikdo nemusel namáhat, aby mu odporoval.

Otec Zéman se ocitl v obrovském vnitřním sporu. Už už se chtěl od umírajícího odvrátit, ale nakonec bere ďábla na ramena a vleče se s ním do vsi, aby mu zachránil život.

Knihu lze objednat v éšopu nakladatelství PORTÁL.