časosběr  obsah   rejstřík


Nový cirkus
Cirkus v novém pojetí. Účinkující nabízejí inteligentní zábavu a to zcela dobrovolně...

Před lety přišla do cirkusu Kludský tlupa cikánů a chtěla koupit medvědy. Medvědi byli velmi divocí a nikdo s nimi nemohl nic pořídit. Cikáni nechali medvědy vyhladovět a pak jim dali sežrat sud slanečků. Žíznivým medvědům dali vypít dva soudky oslazeného denaturovaného lihu. Medvědi usnuli jako zabití. Tu cikáni přišli s kladivy, kleštěmi a řetězy, uštípali medvědům drápy, vytrhali zuby a do nozder jim zasadili kovové kroužky, a ještě si je pojistili košíky. Utrpením polomrtvé medvědy si pak odvezli. Za několik let se cirkus Kludský opět setkal s cikánskou skupinou. A kupodivu - medvědi cikánům krásně tancovali. Jak toho cikáni dosáhli? Inu, uzavřeli medvědy do velkého kotle a pak pod nimi zatopili! Medvědy to pálilo do tlap, zdvihali jednu, druhou, přešlapovali, a za nějaký čas tomu tak navykli, že tím vznikl takzvaný medvědí tanec.

To jest doslovně příběh, jenž Jaroslav Štolfa popsal kdysi v 70.letech v jedné z tehdejších „populárně-vědeckých“ knížek pro mládež. Stal-li se (čemuž věřím - jen ten kotel si obtížně představuji), pak těžko odhadnout kdy, poněvadž cirkus Kludský vznikl, coby první český, kolem roku 1830. S velkou pravděpodobností se však příběh neudál po roce 1960.

Nejdříve se cirkus objevil ve starověkém Římě. Byla to kruhová závodní dráha. Ta nejstarší a zároveň největší, zvaná Circus maximus, 600m dlouhá, měla pojmout na 200 tisíc diváků. (Kdo závodil jsem však nezjistil.) Historii (žel, ještě i dnes) nejrozšířenějšího typu cirkusu prý započal bývalý seržant jízdy Filip Astley, když roku 1768 postavil kruhovou arénu poblíž Westminsterského mostu v Londýně. Zpočátku se v těchto jezdeckých cirkusech předváděla volná drezúra koní a jízda na nich - kupříkladu stoje na hřbetu. Posléze přišly na řadu tance koní a skoky „krasojezdkyň a krasojezdců“. Již tehdy hrály důležitou roli kostýmy a rekvizity. Třeba k vrcholnému vystoupení krasojezdkyně patřily neoddělitelně cylindr, šál a kytička fialek v klopě. Koně byli využíváni jako hlavní lákadlo plných 150 let. Teprve v polovině 19. století se prosadili létající akrobaté, provazochodci a po nich žongléři. Drezúra šelem se objevila koncem 19. století a její obliba údajně vzrostla s vynálezem montovaných klecí.

Až Carl Hagenbeck (1844-1913, majitel cirkusu, zakladatel zoo v Hamburku, obchodník se zvířaty a organizátor výprav na lov divoké zvěře - zvláště do Afriky) prý založil systém drezúry na kladném vztahu ke zvířatům. (Co se za tímto označením skrývá a jakéhože kladného vztahu ke zvířatům je schopen člověk Hagenbeckových zájmů, jest ovšem otázkou.)

Americký cirkus měl oproti evropskému poněkud odlišný vývoj. Už od 19. století se utvářel jako obrovitý kolos mnoha atrakcí s hledišti pro 10 000 diváků. Pro představu: v programu „Nero - čili Požár Říma“ (tehdy jednoho z nejznámějších cirkusů, patřícího P. T. Barnumovi, nacházejícího se v New Yorku a sestávajícího z několika obrovských manéží) vystupovalo přes tisíc herců a tanečníků, stovka zpěváků a téměř všechna zvířata cirkusu. Dvojice až trojice šapitó, na nichž probíhala současně různá vystoupení, se stala téměř pravidlem. K americkému cirkusu patřilo také přehršle kuriozit, ať už mechanické hračky a zábavné vynálezy, či trpasličí lidé (např. Tom), siamská dvojčata (Čang a Eng) a další. Již zmíněný cirkus Barnum&Bailey využíval pro svůj přesun tří vlakových souprav. Současný americký cirkus se ve své většině přestěhoval z pod celtoviny do krytých sportovních stadiónů.

Tím se cirkusová sezóna roztáhla na celý rok. Rychlý přesun nyní umožňují trajlery, leckde se vyplatí uspořádat třeba jediný program a hned po něm se táhnout dál. Cirkus je prý pro USA příznačný obdobně jako jablkový koláč.

K evropským velkým cirkusům s tradicí patří nepochybně tři německé: Renz, Sarassani a Busch a dva české: Humberto a Kludský. Stav v české republice hodnotí Bohumil Kludský (stávající principál posledně jmenovaného cirkusu): „Dnešní doba cirkusům vůbec nepřeje, je strašně málo návštěv, mnoho cirkusů a v 97 % špatná konkurence. To jsou takové boudičky, jež mají nekvalitní programy. Bohužel zase mají výhodu v tom, že nemají takové náklady, co máme my." Dále (stále v rozhovoru pro MS 27/98) říká: „Já si myslím, že cirkusy v České republice nemají šanci na přežití. Snad jenom ty malé. Cirkusy se přemnožily, musejí se mezi sebou vyhubit, to je jasné, ale odnesou to kvalitní podniky.“

CIRKUS KLUDSKÝ si údajně drží 11 koní a 1 slonici (k roku 1998). Další zvířata si půjčuje z jiných cirkusů (patrně s těmi účinkujícími, které angažuje na sezónu, v roce 1994 to byli Šimkovi, kteří přivedli koně, lamy a velbloudy, dále Ringlovi hrošíka a jejich syn tehdy vystupoval u Kludského s tygry a lvy). Slony prý pan Kludský pryč nedá za žádnou cenu. Když se slonice perou, jde o život. Po zániku zimoviště čs. cirkusů (=státní zimoviště v Horních Počernicích) koupil cirkus Kludský pozemek v Kačicích u Kladna. Přes zimu jdou prý na zvířata z pokladny horentní sumy. Ta totiž denně spotřebují minimálně dva metráky sena, dále zeleninu, ovoce, o topení ani nemluvě. „Zvířata se nás neptají, odkud bereme peníze nebo jestli je máme, my je zkrátka musíme mít“, říká Bohumil Kludský.

CIRKUS HUMBERTO (údaje z konce srpna 1996) si drží 10 lvů (každý z nich prý denně spořádá 10 kg masa). Principál cirkusu Bohumil Navrátil: „Zvířata jsou u nás na prvním místě. Máme jich nyní ve zvěřinci kolem šedesáti, příští rok jich chceme mít již stovku.“ Zimoviště, prý za milé podpory občanů, vzniká v bývalém kravíně u Lysé nad Labem. Záměrem cirkusu je navštívit každé větší město rok co rok s obohaceným pořadem.

CIRKUS BEROUSEK (k roku 1994): koně, medvědi, 45 letá indická slonice Duna (prý největší slon v evropských cirkusech vůbec), drabař a další zvířata. Kapacita tohoto cirkusu je zhruba 600 diváků.

„Přiznám se, že jsem tam nechodila ráda. Bylo mi vždycky strašně líto těch lidských i zvířecích osudů a moje okolí nemohlo pochopit, proč brečím.“ Libuše Šafránková (v seriálu Cirkus Humberto sehrála epizodní roli; Květy 36/99, strana 19).

V průběhu posledních přibližně dvaceti let se rodí hodně odlišné chápání cirkusového umění označované jako moderní cirkus. V roce 1998 si v Praze na Letenské pláni postavil své šapitó (coby patrně první představitel tohoto směru vystupující u nás) Francouz Johann Le Guillerm.

Předvedl svůj pořad Cirque Ici, za nějž získal v roce 1996 Velkou národní cenu cirkusu (Grand Prix National du Cirque). Pořad trvá asi jednu a půl hodiny, vystupuje jen Guillerm se svou 4 člennou doprovodnou hudební skupinou Monsieur Le Baron, během tří let vystupovali prakticky po celé Evropě. V tomto cirkusu nejsou žádná zvířata. Guillerm: „Hraju sám, protože mám potřebu hodně toho ukázat, a žel, na malém prostoru. Pokud je člověk na jevišti sám, má možnost dobře prezentovat možnosti kolikrát naprosto nepochopitelné deformace lidského těla. Moje představa cirkusu nemá nic společného s divadlem - vystupovat v šapitó sám znamení neustále si hlídat diváka za vámi, stejně tak spolupráce s doprovodnou skupinou funguje naprosto jinak, to znamená například u nás formou improvizace. Nezajímám se o klasické umění, nehledám inspiraci v surrealismu ani v žádném podobném stylu. Moje inspirace je život, to znamená, že se neustále vracím do minulosti, často právě do dětství, abych znovu našel to, co jsem ve skutečnosti já. Moje návraty ovšem neznamenají, že bych nezůstával dál v přítomnosti. Naopak, o to silněji. Cesta mé práce neobsahuje radikální změny, myslím si, že jde o přirozený vývoj, a doufám, že o vývoj neustálý. Nepotřebujeme slovo. Moje poetika je ve své podstatě návrat do dětství. Inspiruji se dětským prožitkem světa, a malé děti, jak víme, neumějí mluvit. Stejně tak i staří lidé častokrát nekomunikují. Hudbu chápeme jako hudbu pro obrazy, ovšem i jako hudbu obrazů. Šapitó, cirkus, to je přirozená architektura, i když zde není nic na první pohled přirozené, atmosféra prostředí očekávání přirozenost vytvoří. Cirkus, to jsou lidé, na které se do cirkusu chodí dívat titíž lidé, aby viděli sebe sama. Co jiného je pak poezie?“ (RefleX 26/98).

V Cirkusu hororu vystupují artisté různých dovedností, ale i různých znetvoření. Třebas Mascou 8 z Konga se díky obojímu dokáže protáhnout rámem tenisové rakety (zprávička z MS, patrně z počátku roku 1999).

CIRK LA PUTYKA na webu RefleXu.

cirkusybezzvirat.cz