časosběr  obsah   rejstřík


Čím bohatneme
Článek z časopisu RefleX 48/2008.

Budoucnost lidí i států mnohem více než například zásoby ropy ovlivní jejich duševní kapitál. Přesněji řečeno jeho aktivizace a plnější využívání, jež lze k dobývání v hlubinách ukrytých pokladů směle přirovnat.

Jasně to vyplývá z rozsáhlé výhledové studie zpracované 450 experty z 16 zemí, jejíž závěry zveřejnil Vládní úřad Spojeného království pro vědu a otiskl prestižní vědecký časopis Nature (vol. 455, 23. říjen 2008). Ukazuje, že mají-li jednotlivci, země i širší regiony s úspěchem čelit výzvám globalizace, atomizace rodiny a prodlužování věku do vysokého stáří, je nejperspektivnější starat se o zvyšování úrovně duševních statků včetně řešení takových handicapů, jako poruchy učení, deprese, demence a duševní poruchy, na jejichž zdolání jedinec vlastními silami nestačí.

Duše a společnost

Duševní kapitál tvoří jak pružnost a výkonnost při učení, tak emoční inteligence, sociální dovednosti a odolnost vůči stresu. Jeho úroveň určuje, nakolik budou lidé schopni prospívat společnosti a zakoušet vysokou kvalitu života. Aby se však rozvíjel, musí se k němu přidat duševní pohoda, k níž vede schopnost člověka svůj potenciál rozvíjet, produktivně a kreativně pracovat a budovat pevné a pozitivní vazby. Právě pozitivní emoční stavy a přístup k životu se pojí s větší zvídavostí, pružnějším myšlením a chutí se něco nového učit. Jsou nesmírně důležité v dětství a dospívání, kdy popohánějí růst a rozvoj duševního kapitálu a kdy úspěšné učení pomáhá zvyšovat odolnost vůči stresu a běžným duševním poruchám. Spojení mentálního kapitálu a pohody tedy ovlivňuje nejen konkurenceschopnost a prosperitu zemí, ale i jejich celkové duševní zdraví, pocit blahobytu, sociální soudržnost a integraci jednotlivců do společnosti.

Vezmeme-li v potaz, že příspěvek genů k duševnímu kapitálu tvoří 50-60 %, je zjevné, že pro jeho zlepšování se otevírá obrovský prostor. O jeho vyplnění by se podle studie měla postarat aplikace nejnovějších vědeckých poznatků s promyšlenou, dobře navrženou a zacílenou státní politikou. Vědci navrhují tři sféry, kam ji zaměřit: vývoj v dětství, duševní zdraví a pohoda v práci a vytěžení maxima z kognitivních zdrojů v pokročilejším věku. Například u dětských poruch učení se ukazuje, že už jemné zhoršení sluchu může vyústit ve vývojovou dyslexii nebo že problémy v jedné smyslové oblasti mohou negativně poznamenat vývoj jiných. Byť je do pozdního dětství obtížné určit problém, jeho odhalení až v dospělosti znamená, že náprava bude ještě těžší. Kognitivní problémy pak často vedou k slabému sebehodnocení, frustracím a malé motivaci. I odtud vyvěrá slabší odolnost adolescentů vůči rizikům v podobě alkoholu a drog, vůči nimž je mladý mozek zranitelnější, takže si do dospělosti odnáší sníženou výkonnost, schopnost učit se a udržet pozornost.

Cesta k nápravě vede přes co nejranější diagnostikování, aktivní podíl proškolených rodičů i učitelů na nápravě a podporování jak postižených dětí, tak těch, kdo o ně pečují. Mnohem více než dosud lze vykonat při přechodu do dospělosti: propojit personalistiku s primární péčí, takže přímo na pracovištích by se mentální zdraví mohlo udržovat prostřednictvím auditů duševní pohody a širokou dostupností - exibilních pracovních pozic; dospělým trpícím depresemi umožnit lepší dostupnost péče a osobám se sklonem k alkoholismu či gamblerství též pomoc a poradenství při redukci dluhů; důležité je také lepší podchycování rizikových sociálních faktorů. Smyslem toho všeho je udělat maximum možného, aby lidé s duševním nebo sociálním handicapem neupadli do mentální nepohody, s níž by šel ruku v ruce útlum duševního kapitálu.

Reagovat včas

Zásada co nejčasnějšího objevení a rychlé nápravné akce platí i u duševních chorob. Například 60 % případů demence jde na konto Alzheimerovy choroby, která se ohlašuje širokým spektrem nenápadných, leč čitelných příznaků dávno před tím, než se objeví její klinické projevy. Obrovské možnosti dnes skýtá magnetická rezonance, jež dokáže změřit dříve nezaznamenatelné „hardwarové“ chyby v mozku vedoucí k poruchám „softwaru“, depresím, úzkostným stavům, schizofrenii či bipolární poruše. Další velmi dobrou možností jsou početná účinná psychofarmaka. Jejich účelem není jen pacienta utlumit, ale umožňují mu dostat se „na hladinu“, kde může „plavat“ sám a těšit se z běžného života, včetně práce.

Studie také naznačuje, kudy se musí ubírat budoucí výzkum a kde jsou z hlediska duševního zdraví a pohody největší mezery. Jde například o hledání neurobiologické báze vztahu mezi duševními poruchami, rodinnou patologií, tyranizováním a dluhy či o pokrytí mezer v léčbě Alzheimerovy choroby nebo závislostí. Velké úsilí si vyžádá také vývoj behaviorálních a nefarmakologických metod pro posílení seberegulace, schopnosti čelit stresům i tragickým životním událostem a duševnímu úpadku ve stáří.

Vědci v závěru tak trochu straší tím, co podle nich přinese nečinnost nebo nedotaženost jimi navrhovaných aktivit. Důsledkem narůstajícího počtu duševně nemocných, frustrovaných lidí žijících na okraji společnosti, kriminálních živlů a duševně upadlých seniorů logicky budou astronomicky rostoucí náklady na zdravotnictví, speciální školství, sociální síť a bezpečnostní systém. Jestliže je titulek článku v Nature „Duševní bohatství národů“ výpůjčkou od klasika ekonomie Adama Smithe, lze jen dodat, že péče státu v tomto ohledu nemusí vést k podrývání pracovitosti, může být i její podmínkou.