časosběr  obsah   rejstřík


Dobrou chuť!
Tereze Šimůnkové vyšel 5. května v časopise KRAUS (6/2012) článek s názvem „Horror měsíce: Dobrou chuť!“. Část lze nalézt na webu krausmagazin.cz, odkud jsem si ji dovolil zkopírovat.

Před vraty kravína Zemědělské obchodní společnosti Šestajovice-Jirny se na sluníčku rozvaluje březí kočka. Ona, na rozdíl od krav uvnitř, může. Její veliké životní štěstí je, že člověku hospodářsky „nic nedává“, a tudíž není možné zapojit ji do výrobního procesu. Otočme ale zaběhnutou optiku. Kráva nám taky nic nedává. To jenom my jí všechno bereme. Je třeba zdůraznit, že Jirny ani vaječnou farmu v Kosičkách, o kterých bude řeč dále, jsme si nevybrali jako nějaký zvlášť odstrašující příklad současného velkochovu. Naopak jsou to úspěšné podniky po modernizaci, na kterých lze vidět, jak se dneska standardně dělá „živočišná výroba“. A začít můžeme špatnou zprávou pro vegetariány: krávy „na mléko“ se chovají v daleko horších podmínkách než ty„na maso“.

Bude to muset vydržet

Účelem chovu krav je získání mléka. Dnešní „mléčné“ krávy jsou tak přešlechtěné, že vytvoří pětkrát až desetkrát víc mléka než jejich „masné“ kolegyně, denně téměř 50 litrů. Ovšem na takhle nesmyslný objem není jejich vemeno stavěné. Bolí a zaněcuje se. V naprosté většině chovů se přitom dojí jenom dvakrát denně. V Jirnách to jednu dobu zkoušeli třikrát, ale přišla krize a zaplaťte to… Krávy se tak musí vláčet s těžkou zátěží celý den. Mimochodem přešlechtění způsobuje, že dnešní dojnice nemůžou kvůli obrovským vemenům ani rovně stát, často kulhají. Na nacucaných vemenech asi bude pro člověka něco perverzně vzrušujícího, protože když jdou krávy na výstavu, chovatelé je schválně nechávají nepodojené. Jak říká ředitel podniku Miloš Bulíř, „chvilku je to tlačí, ale to vydržej“.

Zarazí mě, že některé krávy mají k obrovským vemenům březí břicho a zároveň vystouplé hřbety a propadlé boky. Podle našeho průvodce tak zkrátka plemeno holštýn vypadá. Ale taky prostě můžou mít hlad. Dojnice je totiž po dvou měsících od porodu znovu oplodněna. Současně se jí ale stále tvoří mléko. „Tohle je neuvěřitelně energeticky náročné. Dojnice mají skutečně metabolický hlad, jdou na úkor vlastního organismu,“ upozorňuje Romana Šonková z mezinárodní organizace Compassion In World Farming. Koloběhy oplodnění – laktace – oplodnění se opakují tak dlouho, než „strojům na mléko“ vypne metabolismus, játra, vyhřezne jim děloha z nadměrné zátěže nebo jsou neplodné. Stádo v Jirnech se obmění jednou za čtyři roky, čímž jsou nad průměrem republiky. Jinde krávu vyždímají dřív. Z vyřazených dojnic je salám. Přirozeně se kráva dožívá třiceti let.

Protože žijeme v době, kdy jídlo roste v supermarketech, připomeňme si, proč se krávě tvoří mléko. Pro tele. Jenomže tele od své mámy mléko nedostane. Jakmile oschne po porodu, chovatelé ho matce seberou a umístí do samostatné boudičky. Jeho mléko pije člověk a tele dostane mléčnou náhražku. Kráva rodí jediné mládě a mateřský pud je velice silný. V moderním pojetí farmářství je bohužel mateřský pud neefektivní…

Do teletníku jdeme nakonec. Je to řada dřevěných kotců s tak vysokými stěnami, že přes ně tele nedohlédne. Mládě stádního zvířete je pár hodin po porodu úplně samo. Telata mají na čumácích jemnou srst, na tabulkách nad sebou datum narození (včera, předevčírem) a v očích hrůzu. Celé to vypadá jako bizarní nemocniční oddělení, ale tohle je nemoc šílených lidí. Mimochodem člověk je jediný živočišný druh, který pije mateřské mléko jiného živočišného druhu. Kravské mléko patří k nejsilnějším alergenům a třeba většině Asijců chybí enzym na štěpení laktózy. Špatně mléko tráví, je jim z něj zle. Přesto se mlékárenský byznys nyní masivně napřel právě do bohatnoucí Asie a s plným nasazením přesvědčuje tamní populaci, že pít mlíko je perfektní nápad.

Proč si selata žerou ocasy

Den před návštěvou Jirnů jsem v Riegrových sadech v Praze potkala prase. Černobílé, štíhlé a velice elegantní si vykračovalo pár metrů před svými páníčky a zkoumalo svět. Proč by ne. Prase je jedno z nejchytřejších zvířat. Stejně jako psi se naučí povely, má ohromnou paměť, dokonce dokáže hrát jednoduché počítačové hry. Joystick ovládá rypákem.

Průmyslové zemědělství je obrovským zdrojem znečištění a změn klimatu. Kvůli pastvinám dochází k mýcení deštných lesů. Produkuje víc skleníkových plynů emise čpavku (původce kyselých dešťů) než celosvětová doprava. Miliarda lidí trpí podvýživou, ale 80 procent světové produkce sóji a kukuřice se zkrmí hospodářským zvířatům. Na 1 kg masa je potřeba 3700 litrů vody. Pro zajímavost: jeden čtvereční hektar uživí jednoho všežravce, 12 vegetariánů a 50 veganů. Při veganské stravě se nás na Zemi vejde s klidem 40 miliard.

Prasat je v Jirnech asi 1300. Ta nejstarší už jsou na tučných bocích označena jatečním znamením smrti. Na rozdíl od vyděšených telat o nás projevují živý zájem. Něco se děje! Zvířata, která opravdu připomínají štěňata, žijí v holém betonovém kotci. Jak říká pan Bulíř, prase se má nažrat a lehnout.

„Podle evropské směrnice mají mít prasata obohacené prostředí, aby mohla rýt, protože to je jejich přirozenost. Chovatelé říkají, že jim to ucpává rošty, jenže místo aby změnili nevyhovující technologii, pověsí do výběhu řetěz, aby se selata „zabavila“. To samozřejmě nestačí. A tak si z té ohromné nudy, kdy jenom leží a žerou, navzájem ukousávají ocasy. Takže se jim kupírují. To ale má být až poslední opatření, ne prevence,“ upozorňuje Romana Šonková. Zákrok se provádí bez anestetik. Nakonec kravám taky odřezávají rohy. I tady v Jirnech jsou prasata mrzačena preventivně.

Prasnice musí stihnout nejméně dva porody za rok. Březost prožije v předporodním kotci, který je tak malý, že se v něm ani neotočí. Koncentrované krmivo sní za čtvrt hodiny. Když se blíží porod, snaží se hrabat do betonové podlahy. Přirozeně rodí šest selat, po dnes praktikovaných genetických zásazích dvanáct. Po třech až čtyřech týdnech jsou selata matce odebrána, ačkoli by sála třikrát déle. To se opakuje, dokud se prasnice nevyčerpá. Pak ji pošlou na jatka.

Slepičí inferno

Na bránu východočeských Kosiček s cedulí Výroba vajec zvoníme pozdě odpoledne. Ono je možné vyrobit vejce? Brzy se přesvědčíme, že ano.

Obrovitou halu bez oken ozařuje přízračně rudé světlo. Jak se později dozvídáme, ptáky uklidňuje. My jsme zatím v šoku. Kam oko dohlédne, v řadách před námi i po stranách a taky šest pater nad námi mříže. Do toho zvuk, jako když hučí voda. Občas to z příboje kdákne nebo přilítne peříčko. Fotograf Honza udělá krok do uličky. Vyvolá vlnu absolutní paniky, jak se ptáci snaží uprchnout. Na lidi nejsou zvyklí, všechno dělají stroje. Zaměstnanci jenom uklízejí chodbičky a vybírají mrtvolky. Vedoucí podniku Petr Hošek nás radši vezme do patra, kde jsou ptáci na návštěvy zvyklí. Hala není vyhřívaná, ale je tu teplo. Ptáci si ho sami vydýchají. V hale je tisíc klecí po šedesáti slepicích. Hal je šest. Tuhle postavili speciálně kvůli obohaceným klecím. Představte si tři krabice od banánů a v nich šedesát slepic. Dřív jich tu bylo osmdesát.

Další obohacení jsou hnízdo (bedýnka v rohu, kde můžou aspoň v klidu snést vejce) a umělá deska hrabaniště. Z drátů trčí pařáty, které se na normální podlož v životě nedostanou. Posledním obohacujícím prvkem je bidýlko. Slepice snesou většinu vajec od pěti do osmi ráno. Zbytek dne dřepí zavřené s dalšími padesáti devíti družkami v drátěné kleci.

Tuhle partu slepic sem přivezli 20. října. Jsou v nejlepším věku. Očekává se od nich jedno vejce denně, s pauzou jednou za dvanáct dní. Až nebudou plnit sedmdesátiprocentní užitkovost, to znamená, že ze 100 slepic musí sedmdesát procent snášet vejce, přijede porážka. Vejce měkce padají z drátěné klece a jsou pod sklonem osmi stupňů svedena do žlábku, s veškerou péčí, aby se nerozbila. Otázka slepice, nebo vejce je vyřešena. Jde o produkt. Slepice je živá výrobna. „Máme úhyn do pěti procent ročně,“ pochlubí se vedoucí. „Nikdy bych je nepustil ven z hlediska lidí i slepic. Mají se fakt komfortně.“


Tereza Šimůnková