časosběr  obsah   rejstřík


Brmbrmuhranutí
aneb o sobectví a svobodě. Fejeton obyčejného člověka s - patrně - neobyčejnou potřebou ticha.

Noc. Ze čtvrtka na pátek. „Brrrrrrrrrrm!“ Sídlištěm někdo projel na motorce. Čtyři dvacet. Snad jen hluchého to nevzbudilo. Za dvě hodiny vstáváme do práce, holka do školy.

Víkend. Neděle. Jdeme lesem. Po žluté. Dobrou půlhodinu jsme nepotkali lidského živáčka. „Brrrrrrrrrrm!“ Z lesní cesty se vyřítil chlapec na čtyřkolce. Asi tak sedmák. Smykem bere zatáčku a mizí - a zanechává nás - v prachu a kouři výfukových plynů.

Úterý. Podvečer. Vyšli jsme si na vyhlídku k řece. Přírodní park. Po proudu přijíždí na vodním skútru chlap v neoprénu. Neprojíždí dál, ale přímo pod námi si zkouší starty a prudké zatáčky. „Brm, brm, brm, brrrrrrrrrrm!“ Nebo: „Brrrrrrrrrrm - brrrrrrrrrrm!“ A tak dále, pořád dokola.

Další víkend. Na pár dní u rodičů. Na vesnici. Soused na pár dní na chalupě. „Brrrm - brrrm, brrrm - brrrm, brrrm - brrrm, ...“ Po oba dny seká skoro půlhektarovou zahradu strunovou sekačkou. A když v sobotu večer práci přerušil: „Brrrrrrrrrrm!“, za humny, po vyšlapané cestičce, projíždí osmák či deváťák na pincku (fichtlu, kozím dechu). Za dvě minuty opačným směrem. A pak stejně na tom samém pincku druhý chlapec. A potom další.

U chlapců to lze chápat. U těch, kteří mají dobu chlapectví očividně za sebou, je tomu však jinak. Jsou sobečtí tak, až bezohlední. Přinejmenším v době, kdy jsou v tranzu ze zvuku motoru, ovládaného rukou či nohou na plynu, nezajímají je životy jiných - ať už lidí či zvířat. Přinejmenším, když si takhle hrají, nemíní svoji svobodu ukončovat tam, kde začínají svobody naše.

tarsan, 3. 8. 2007