časosběr  obsah   rejstřík


Biologický fašismus
Pod tímto, před řádným vysvětlením trochu záhadným, titulkem otiskl časopis VOKNO 22 v srpnu 1991 překlad (šéfredaktora S.M.Blumfelda) jedné z kapitol knihy NELIDSKÁ SPOLEČNOST. Knihu vydalo nakladatelství St.Martin´s Press v New Yorku v roce 1990 a jejím autorem je Michael W. Fox, nositel dvou doktorátů - etologie a veterinární medicíny.

Mnoho lidí (a jsou mezi nimi i vědci a lékaři) se dnes ptá, zda je nutné trápení a zabíjení zvířat ve jménu vědeckého výzkumu a medicíny. Někdy v r. 1984 jsem dělal prostřednictvím jedněch novin ve Spojených státech a jednoho časopisu v západním Německu anketu. Čtenáři v ní byli tázáni, zdali souhlasí s papežem Janem Pavlem II., který na adresu veřejnosti prohlásil, že je jisté, že zvířata jsou zde pro potřebu člověka. (Osobně jsem mu na toto téma napsal, ale v odpověď mi nepřišlo nic víc než kopie jeho projevu, nikoliv zdůvodnění této doktríny.) Odpovědí na moji anketu přišlo kolem šesti set, z nich s papežem souhlasné jenom čtyři z USA a tři z Německa.

To, že vivisekci jsme schopni akceptovat ještě i dnes, ba dokonce v míře mnohonásobně větší, je pro naše nezdravé vztahy vůči ostatním cítícím bytostem a vůbec k veškerému pozemskému životu příznačné. Problém tohoto našeho onemocnění duše nevyléčí žádné pokusy na zvířatech, natožpak jejich utrpení. Naší nemocí je neschopnost žít v harmonii s biotickou komunitou a dokud si tuto svoji nemoc neuvědomíme, nebudeme se radovat ani z vlastního zdraví, ani ze světového míru.

Součástí ozdravovacího procesu nás samých musí být i ukončení všech forem vivisekce - odmítnutím svévolného trýznění zdravých zvířat, místo něhož se musíme naučit pomáhat zvířatům, která již jsou nemocná nebo poraněná. Není to prostě otázka práv zvířete na jedné straně a práv člověka na straně druhé, či nadhodnocování života "laboratorní" krysy na úkor dítěte postiženého těžko vyléčitelnou nebo nevyléčitelnou chorobou. Je čas, aby obhájci vivisekce přestali rozsévat na veřejnosti strach podporovaný falešným tvrzením, že bude-li zastaven výzkum na zvířatech, vzroste jen počet lidských nemocí a lidského utrpení. Jejich pronikavý křik je jako ozvěna tvrzení všech těch generálů agrobyznysu, kteří hrozí světu hladem, pokud budou donuceni přijmout zásady organického, tedy "bezchemického" zemědělství.

Mezi vivisekcí a terorismem existuje jistá podobnost, která nás opravňuje k vážným úvahám. Terorismus i vivisekce s sebou přinášejí zabíjení a utrpení, jejichž následkem má být větší dobro ku prospěchu nás všech. Dobře, já jako veterinář a původně také výzkumník zvířat nejsem altruistické racionalizaci práce vivisektora cizí. To ospravedlnění, pokud vím, zní takto: "Utrpení menšiny pro dobro většiny je ospravedlnitelné". Něco mám již za sebou, a proto mu říkám trochu jinak: biologický fašismus.

Jediným zvířecím modelem pro lidskou nemoc je člověk sám. Vždyť vivisekce je sama sebou nemocí, kterou žádné výzkumy na zvířatech, jejich trápení a zabíjení nevyléčí. V metafyzickém smyslu je tento chorobný stav zčásti odrazem toho stavu a mysli a toho společenského konsensu, jenž omlouvá terorismus a válku (jinak řečeno ideové motivace zabíjení lidských bytostí) na straně jedné a vivisekcí (zabíjení a infikaci zvířat utrpením) na straně druhé.

Terorista i antiterorista jsou schopni druhým způsobovat násilí ve jménu míru tak, jako vivisektor způsobuje násilí ve jménu lékařského pokroku. Takovéto násilí společnost akceptuje - když ne přímo coby altruistický čin, pak alespoň jako nutné zlo. Nechci říct, že ti, kdož se angažují při takovýchto aktech násilí, jsou nezbytně zlými lidmi. Spíše se dá tvrdit, že uvízli v bezvýchodné situaci, která má své kořeny kdesi ve fundamentálně nesmiřitelném dilematu mezi tím, jak si ceníme vlastních životů ve vztahu k životům ostatních a jak odpovídáme na stavy, při nichž máme pocit, že naše životy a životy těch, o které se staráme, jsou ohroženy. V chorobné situaci paranoidního teroru se ohrožení života zveličuje až do bodu situací naprosto zkresleného a silně zdeformovaného nazírání, vnímání, cítění, myšlení. Kolektivně se projevuje tato patologie jako násilnická, nemocná a disfunkční společnost. Terorismus (a jeho protipól - antiterorismus) je jedním symptomem a vivisekce (s jejím protipólem války proti nemoci) je dalším. Avšak mezi antiterorismem a vivisekcí jsou oběti naprosto nevinné: zvířata, která byla odchována nebo odchycena a držena v zajetí a která jsou považována za nižší tvory, někdy dokonce za naše vlastní výtvory.

Ve stavu, jenž považujeme za hrozbu nemocí, utrpením, smrtí nebo ztrátou našich milovaných, zbavujeme životy zvířat hodnoty a znásilňujeme svátost života nadhodnocením svého vlastního života vysoko, vysoko nad životy ostatních cítících bytostí. Terorista dělá totéž. Posvátný postoj srdce a mysli naplněné úctou k životu vivisekci automaticky vylučuje předem. Své vlastní já pociťujete stejně posvátné a stejně významné jako život kterékoliv jiné živé bytosti. Takový je smysl a význam pokory. Posvátný přístup k veškerému životu by rozhodně vyloučil používání zdravých zvířat v lékařském výzkumu při studiu stresu, traumat a bolesti, při testování toxicity látek nebo kosmetických přípravků, při testování účinků chemických a biologických zbraní. Genetické inženýrství a selektivní odchov nemocných a zdeformovaných mutantů by byly rovněž nemyslitelné. Výzkumy prováděné na "hospodářských" zvířatech za účelem "zvýšení jejich produktivity, efektivnosti a přizpůsobivosti na podmínky továrního způsobu zemědělské velkovýroby" by se staly minulostí, neboť etika a h i m s y (buddhistické doktríny nenásilí) je mandátem pro vegetariánství anebo aspoň pro radikální snížení spotřeby masa především v průmyslových zemích.

Když mají lidé strach ze smrti a utrpení a z p ř e d m ě t ň u j í jiné cítící bytosti (ať už lidské či nelidské), ostře se tímto od nich oddělují a nazírají na ně jako na nižší, méně důležité a tedy obětovatelné. Takovéto příkré oddělení sebe sama od jiných bytostí pak vede k sociopatickému, zoopatickému a ekopatickému chování (tedy k patologiím, jež ve všeobecném souhrnu a ve velkém měřítku působí destrukci celé Země). Institucionalizované zoopatické chování, takové, jako je vivisekce, zacházení se zvířaty v průmyslových velkochovech, masové hony atd., doprovází kulturní a etickou dezintegraci industriální společnosti jako Nemesis hrubého materialismu a antropocentrismu. Kolektivní ekopatologické chování je dostatečně doloženo průmyslovou destrukcí přírodního prostředí a zaslepenou preferencí hmotného zisku na úkor ekologické citlivosti. Naše schopnost identifikovat se s naším životním prostředím (s jezery, s lesy, s živými tvory, kteří jsou vlastně našimi nejbližšími příbuznými, a dokonce s bližními našeho vlastního druhu) je velice vážně poškozena, oslabena.

Vivisekce, jež je pro toto rozpoznávací a citové poškození příznačná, dokládá spíše selhání než schopnost lékařské vědy z a b r a ň o v a t lidskému utrpení a nemoci. Známá propagační ujištění jako "lékař ti neublíží" nebo "lékař tě vyléčí" provází redukcionalistický přístup k medicíně, který je plně závislý na masivním nasazování léků, umělých drog - tedy z valné míry chemikálií. Největší zájem na propagaci chemických léčiv mají pochopitelně farmaceuticko-petrochemické monopoly a ideologicky pevně sešikovaný medicínský establishment. To, že dohlížitelé nad zdravím společnosti mají být zároveň jedni z největších znečišťovatelů (farmaceutický průmysl jako součást chemického patří k hlavním dodavatelům jedů do vod) je absurdní situace.

Současný rozvoj genetického inženýrství a biotechnologií, jehož předpokladem jsou laboratorní pokusy na zvířatech, nakonec, zdá se, jenom uspíší rozklad industriální společnosti, protože není doprovázen žádnými náznaky holistického environmentálně a ekologicky orientovaného přístupu k zemědělství či medicíně. Postoj moderní techniky v žádném případě nesnižuje rizika spojená s rostoucím průmyslovým znečištěním, s toxickými odpady a s agrochemikáliemi. Nové objevy lékařské vědy a genetického inženýrství směřují spíše k tomu, aby nám umožnily snazší adaptaci na nepřirozené podmínky života v těžce nemocném životním prostředí. Taková ideologie jenom rozsévá mezi neinformovanou a indoktrinovanou veřejností semena falešné naděje. Vivisekce je jen slepou uličkou udržující stávající utrpení. Těžko očekávat, že terorista sám od sebe odloží svoji zbraň. A právě tak nemůžeme u vášnivě odhodlaného vivisektora počítat s tím, že z ničeho nic odloží svou injekční stříkačku, svůj skalpel, své elektrody či svůj laser.

Bez rostoucího uvědomění veřejnosti, bez legislativního tlaku, bez spotřebitelského bojkotu všech těch průmyslových podniků a společností, jejichž výrobky nebo služby jsou podmíněny nezměrným utrpením zvířat, bez reformy vzdělávání, která by umožnila šířit respekt, úctu a soucit se vším živým, bude nespravedlivé a zbytečné utrpení zvířat odsouzených k smrti v laboratořích pokračovat bez konce. Bude naopak ještě růst! Odstranění vivisekce by mělo být chápáno i jako jedna ze součástí úsilí o postupné léčení lidstva, které je natolik zasažené chorobou odtrženosti od všeho živého, že není schopno než vést neustálou válku samo se sebou a s přírodou, že takřka všechny své síly soustřeďuje k militaristické expanzi, na zabíjení nebo na důkladnou přípravu k zabíjení lidí ve jménu bezpečnosti, míru a spravedlnosti, zatímco planeta, kterou obýváme, zmírá. Domnívat se, že tuto situaci vyřeší jen další rozvoj technologií, jen další výzkum zneužívající zvířata, je úmyslné přehlížení skutečného stavu světa.

Domnívám se, že daleko blíž pravdě se dostal Albert Schweitzer, když nám zanechal mj. i toto poselství: "Dokud člověk nerozšíří kruh svého soucitu na v š e živé, ani sám nedojde míru."

Všechna tvrzení, že antivivisekční hnutí je pouhým projevem přehnaného sentimentu nebo extrémní starosti o zvířata na úkor lidí, jsou velmi hrubou desinterpretací. Víme dobře, že kromě hlouposti, arogance a nenasytné lakoty patří k největším překážkám lidského pokroku mylná logika a vykrucování se z odpovědnosti. My vidíme konec vivisekčních praktik jako poselství nového počátku, od něhož by veškerá rozhodnutí, ať již v rovině osobní, společenské či politické, byla založena na třech principech humánní, lépe řečeno planetární společnosti, jmenovitě na přijetí "zlatého zákona" buddhismu, jenž je projevem laskavosti ke všem bytostem včetně zvířat, dále ahimsy, která je vědomým odmítnutím ubližování všem živoucím tvorům a přírodnímu prostředí, a konečně i úcty a pokory před vším živým.

Hnutí za osvobození člověka je ve své konečné analýze totéž co hnutí za osvobození zvířat, neboť jsou navzájem komplementární a v souladu s etikou a morálkou skutečně civilizované společnosti.

Každým rokem je v laboratořích jenom pro potřeby výzkumů medicíny umučena více než miliarda (!) zvířat. Je známo, že ochránci zvířat často upozorňují na svévolné zabíjení velryb a tuleňů, na používání pastí nebo lov zvířat pro trofeje. Podle nich nejde o činnosti "nutné" pro dobro společnosti a tudíž je považují za neetické, za nemorální. Takový racionální závěr je však antropocentrický a utilitární, neboť naznačuje, že jiné formy násilí používaného vůči zvířatům mohou být nezbytné a tedy i ospravedlnitelné. Někteří "ochránci zvířat" tak akceptují (dokonce i hromadné) zabíjení zvířat pro potřeby lidské spotřeby (např. jateční průmysl) a rovněž pro potřeby výzkumu - v obou případech s doporučením, že by se se zvířaty mělo zacházet natolik "humánně", nakolik je to jen možné. Tedy s doporučením, že bychom je měli trápit co "nejlidštěji"!

Objektivními takováto utilitární ospravedlnění být samozřejmě nemohou, protože jsou zdůvodňována především vlastním zájmem, jenž je pochopitelně subjektivní. Tahle subjektivní shoda vede nevyhnutelně k určitému typu morálního relativismu a situační_etiky, která ospravedlňuje násilí a utrpení "v našem zájmu". Nicméně tolerovat j a k o u k o l i podobu násilí vůči zvířatům na základě lidské "nezbytnosti a potřeby" vede zase jenom k lidskému šovinismu a arogantní povýšenosti. (Což se nejzřetelněji a v největší míře projevuje coby utilitární vykořisťování a exploatace zvířat divokých a zvláště domácích - zejména v průmyslové oblasti.)

Stále víc lidí začíná zvířata vězněná a trápená v klecích (nejen) laboratoří, tak jako ta hnaná na jatka a vůbec jakákoliv jiná, vnímat jako své pozemské bratry, jako aspekt jednoho a téhož společného života na této planetě. Ač nemá-li mít úsilí o zrušení otroctví zvířat prozatím jiného efektu než toho, že se i těmito snahami měníme v bytosti soucitnější, odpovědnější a chápavější vůči ostatním i vůči Zemi samé a že se tím stáváme jejími méně násilnickými obyvateli - lze říci, že je to málo?


Michael W. Fox (jeho web)

Převzato s laskavým svolením redakce.

Prvních 15 čísel časopisu VOKNO.