časosběr  obsah   rejstřík


Asertivita
Poměrně dlouho známé slovo, přesto pro mnohé stále ne zcela jasný pojem. Jeho výklad od Olgy Kunertové.

Je to dovednost prosadit se, ale současně jednat s druhými lidmi bez urážek, bez vyvolávání nepříjemných pocitů a vyčítání, schopnost rázně a jednoduše řešit spory. Není to jen komunikační technika, ale životní postoj, založený na principu úcty k sobě i druhým.

Prostřednost a „nevyčuhování” bylo v dobách minulých nutnou strategií pro přežití. Přestože to dnes už dávno není moderní, je až s podivem, kolik zvláštních představ a pravidel v našich myslích dodnes přežívá. Brání nám chovat se přirozeně, otevřeně sdělovat druhým, co se nám na jejich chování nelíbí bez obavy ze sporu.

Názory druhého člověka jsme zvyklí spojovat s jeho kvalitami, proto také nesouhlas druhého znamená v našich představách neúctu k vlastní osobě a nepřátelství. Každý svůj nezdar či omyl máme potřebu zastírat nebo přisuzovat okolnostem. Přiznáním vlastní slabosti ztrácíme hodnotu sami před sebou a předpokládáme, že se tím i pro své okolí stáváme někým neschopným, někým, komu se nedá věřit.

Asertivní člověk je zdravě sebevědomý, neohrožuje ho odlišný názor. Vědomí vlastní hodnoty mu dává možnost zacházet s kritikou svých činů jako s užitečným zdrojem informací. Nakonec sám zvolí, zda ho pro své další rozhodování bude brát v potaz či nikoli. Váží si sám sebe, ví však i o svých slabinách, a protože nikomu se všechno nepovede tak, jak by si představoval, je pro něj kritika něco běžného a přirozeného. Pro svoje okolí je většinou jakousi přirozenou autoritou. Nečiní mu zpravidla potíže stát si za svými požadavky. Žije svobodně a je schopen nést odpovědnost za důsledky svého rozhodování.

Úryvek z článku Co je to asertivita?