časosběr  obsah   rejstřík


Lidský živočich
Agresivita. Desmond Morris: „Lidský živočich“ (Knižní klub, Praha 1997), výpisky z kapitol „Lovící opice“ a „Lidské zoo“.

Každodenně jsme bombardováni zprávami o záchvatech lidského násilnictví. Všechny takové případy se ukládají v obecném povědomí jako příklady lidské agresivity. Svědčí to o naprostém nepochopení povahy živočišné agresivity.

Agrese v pravém smyslu slova je asertivní řešení sporů mezi jednotlivci. Ve světě zvířat se to téměř vždy děje výhružkou a protivýhružkou. Málokdy při těchto nepřátelských setkáních teče krev. Útočnost mezi zvířaty je běžná, ale vyslovený boj velmi vzácný. Při těch příležitostech, kdy dochází k úderům, jsou boje většinou stylizované. Zvířata své údery řídí. V podstatě se dá říci, že násilí je pro zvířata selháním agresivity.

V lidském světě je skutečná agrese - na rozdíl od násilí - také běžná. Sousedské spory, rodinné rozmíšky, výměny názorů mezi motoristy a podobné konflikty jsou typickými příklady „zvířecí agrese“, kdy sebeprosazování dostává podobu zastrašování a protizastrašování, dokud není spor urovnán.

U lidí jsou nejběžnějším projevem útočnosti slovní urážky. Mohou být sice velmi nepřátelské, ale samo slovo dosud nikdy nezpůsobilo krveprolití. Kromě toho máme vynikající škálu nepřátelských výrazů obličeje a tělesných postojů vůči našim soupeřům, opět bez prolévání krve. Ani když jsme ve výjimečných případech vtaženi do tělesného střetnutí, není boj obvykle ničím více než několika údery a fackami, po kterých zůstane jenom modřina kolem oka.

Něco úplně jiného než tyto běžné události jsou opravdu násilnické incidenty. Ty mají obvykle málo společného s pravou agresí. Ať jsou to případy přepadení, kdy parta zbije cizího člověka, nebo terorismus, kdy se nějaká skupina dopustí násilí na nevinných lidech, náhodou se vyskytujících na místě činu, nebo válka v plném rozsahu, všechny tyto události patří do úplně jiné kategorie chování. Nejsou to případy agrese, jsou to případy symbolického lovu, který se zvrhl.

Základní rozdíl je v povaze oběti. Skutečná agrese znamená spor mezi jednotlivými soupeři. Základní funkcí agresivních činů je zastrašit a podmanit si soupeře. Avšak tam, kde jde o symbolický lov, je oběť odosobněna a stává se nikoli soupeřem, ale „kořistí“.

Nejničivější formou symbolického lovu je válka. Jestliže při ní dochází k nějaké agresi, je to čistě jenom mezi znepřátelenými vůdci, kteří mají skutečný zájem na změně stávajících vztahů. Avšak u řadových lidí na frontě jde málokdy o agresi. Místo ní jsme svědky nápodoby vzájemného lovu. Do šarvátky se dostávají skupiny mužů, přičemž na obou stranách jsou lidé, kteří jsou si cizí. Osobně neznají nepřátelské vojáky, kteří jsou jen malými, neosobními tečkami v dálce, pokud jsou vůbec vidět. Zabíjejí se nikoli ze vzteku nebo osobního soupeření, ale kvůli potřebě, aby každý bojovník pomáhal svým spolubojovníkům. Oddanost vojenské jednotce, nějaké věci nebo národu je vždy nejdůležitější stránkou válečného násilí.

Jinými slovy, tlupa pravěkých lovců je znovu vzkříšena a pohnutky jejich členů mají co dělat spíše se vzájemnou pomocí než s čímkoli jiným. Nepřátelští vojáci nejsou lidé, nýbrž kořist. Musí být postříleni, bez osobního vztahu k nim, bez jakéhokoli zřetele na jejich citový stav, nálady nebo pocity. Skutečnost, že nosí různé uniformy, jim pomáhá cítit se jako příslušníci jiného živočišného druhu.

K degradaci naší lovecké potřeby tímto způsobem může snadno dojít pouze v případech, kdy nám náš každodenní život neposkytuje pozitivnější, tvořivější způsoby sebevyjádření. Naneštěstí je v každé moderní společnosti dost mladých mužů, kteří nenacházejí dostatečnou náplň v tvořivých náhradách lovu a kteří jsou vždy ochotni k ničivým variantám.

S takovými lidmi se vypořádáváme tak, že když dojde k násilí, uděláme z nich civilní vězně nebo válečné zajatce. Tento postup se stupňuje do té míry, že je jim vnucen životní styl ještě vzdálenější od jejich pravěkého loveckého dědictví než ten, jenž je původně přivedl ke spáchání násilí. Jde o rozpor, který jsme ještě nezačali řešit.

Často se říká, že „zákon lidem zakazuje dělat jenom to, k čemu je vedou jejich instinkty“. Pokud by to byla pravda, pak by musel lidský živočich od přírody podvádět, krást, napadat a mučit. Já si však myslím, že to tak není. Obraz pračlověka bijícího svého druha dlouhým kyjem po hlavě a odvlékajícího jeho samičku za vlasy do jeskyně je výmysl karikaturistů.

Není možné, abychom se mohli s úspěchem vyvíjet jako aktivně spolupracující lovící druh, kdybychom se tak chovali. Aby se nám dařilo tak, jak se nám muselo v oněch pradávných dobách dařit, když jsme osídlili zeměkouli, museli jsme být biologicky pozoruhodně mírumilovným, zdrženlivým a ochotným živočichem.

Zní to podivně - tak odlišně od představy, kterou většina z nás má o primitivní lidské existenci - ale nelze se tomu vyhnout. Zdá se, že velká část nedorozumění vyplývá z toho, že lidé často nečiní rozdíl mezi dravčím a agresivním chováním. Když jsem v Nahé opici psal o našich pradávných předcích jako o „zabíjejících opicích“, myslel jsem tím jejich chování při opatřování potravy, nikoli jejich chování jednoho vůči druhému. Přesto jsem byl často nesprávně citován, že lidstvo má nenávratně agresivní povahu a je vrozeně násilnické.

Je pravdou, že čím dravější je nějaký živočišný druh, tím zdrženlivější musí být při uplatňování svých vražedných zbraní proti členům vlastního druhu. Když jsme získali schopnost zabít kořist, museli jsme se ujistit, že neobrátíme své smrtící schopnosti jeden proti druhému. Tak jako vlci jsme si zavedli obecně přijatý systém podřizujících činností a projevů smíření, který mohl být uplatňován pro zastavení útoku výše postavených.

Opatřili jsme si biologickou obdobu „mávání bílou vlajkou“ či „vhození ručníku do ringu“. Místo hrubé síly jsme uplatnili řeč tělem. Místo probodnutí někoho dýkou jsme ho začali „probodávat pohledem“.

Jak si však potom vysvětlit všechno to násilí a mrzačení v moderní společnosti? V podstatě tím, že zákon nezakazuje dělat to, k čemu nás vedou instinkty, ale to, k čemu nás vede naše nepřirozené městské prostředí.

Nejlepší způsob, jak pochopit jakoukoliv podobu lidského chování, je pozorovat ho z první ruky. Když je někdo na ulici přepaden, myslíme okamžitě na dvě věci - jak oběti přepadení pomoci a jak chytit útočníka. Proč se však tato událost stala? Čím byla oběť pro útočníka? Odpověď zní, že oběť, protože šlo o cizí osobu, nebyla ničím. Protože nepatřila k útočníkovu kmeni, byla oběť jen o něco málo více než kořist, tedy zdroj obživy. Samozřejmě nikoli přímý zdroj potravy, ale zdroj peněz, které se dají ukrást a za něž si lze koupit jídlo.

Přepadení tedy není osobní agrese. Je to pouze zužitkování místního zdroje potravin. Jsou zloději a lupiči, vykradači bytů a podvodníci. Někdy se dopustí určitého stupně násilí, ale pouze v nezbytné míře, aby si pomohly k základnímu cíli, který je náhražkou lovu.

V moderních městech se vyskytuje ještě druhý typ zločinu naprosto jiného druhu. Je jím násilí pro násilí. Tito zločinci chtějí ublížit - zneužívat, zneuctívat, bodat, tlouci, znásilňovat, mučit a vraždit. Jejich cíle jsou různé - - od pouhého ponížení až k úplnému zničení jedince. Tento druh trestné činnosti se neomezuje výhradně na cizí lidi. Je to přesměrovaná útočnost a může udeřit kdykoliv. Nikdo, kdo je slabý nebo zranitelný, není před ní chráněn, bez ohledu na to, zda patří do útočníkova kmene nebo ne.

Lidské násilí je většinou tohoto typu a je způsobeno obrovským tlakem, který městský svět vyvíjí na moderní příslušníky kmenů. Ubránit se mu dokáží pouze nejvýše postavení jedinci. Jejich pocit osobní moci jim dává veškeré uspokojení, jaké potřebují. Jestliže se někdy uchýlí k násilí, je to čistě z praktických důvodů a je to provedeno věcným způsobem.

Slabší členové městského nadkmene - a těch je mnoho - strádají různým stupněm podřízenosti. Velká tíha nadkmenové mašinérie je tlačí až na dno této konstrukce, kde ztrácejí tvář, jsou připraveni o sebeúctu, dostávají zlost a touží po pomstě. Protože jsou příliš zbabělí, aby zaútočili na zdroj své agónie, obracejí se proti slabším obětem a jejich náhražkám, na nichž si chtějí vybít vztek.

Nejčastějšími oběťmi této přesměrované agrese jsou ženy, děti a zvířata. Do této kategorie patří ti, kdo bijí manželku, týrají děti, mučí zvířata. Spadají sem také vandalové, kteří si při orgiích bezuzdného ničení vybíjejí zlost nikoli na živých bytostech, ale na neživých předmětech. Často slýcháme, že činy těchto provinilců nemají žádný smysl a že se nedají vysvětlit, ale když to říkáme, zapomínáme, že se jich dopouštějí lidé sociálně slabí a neúspěšní, kteří nemohou najít žádný jiný způsob vyjádření své reakce na nepřirozeně přebujelý konkurenční boj ve městech. Jako projevy pomsty mají tyto činy smysl a dají se vysvětlit.

Mnoha těmto delikventům bylo v dětství ublíženo a náprava jejich poškození je velmi obtížná. Reakce na ošklivé zacházení v útlém věku tiše kvasí pod povrchem a vybuchne až po mnoha letech. Proto je obtížné předpovědět, kdy dojde k přesměrovanému násilí.

Tyto dvě vady městského prostředí - útok na cizího člověka a přesměrovaná agrese - jsou důsledkem velkého měřítka městského nadkmene. Jak se proti nim máme bránit?

Nejběžnějším způsobem, kterým zvířata potlačují útočnost, je zřízení vymezených území. Jsou to bráněné prostory, v nichž jsou jejich držitelé silní a vetřelci slabí. Dodržováním hranic jednotlivých dílů mají všichni svůj podíl na celém prostředí. Každá oblast má své vlastníky s prostorově vymezenou formou nadřazenosti, což jim umožňuje uznávat teritoria ostatních. Územní ohraničení není jediný způsob, jak lze snížit míru agrese. Druhým velkým nástrojem je přísná podřízenost nižšího vyššímu, neboli sociální hierarchie. Není založena na prostorových, ale na osobních vztazích. Kdyby se měly znovu navazovat již nastolené vztahy mezi dvěma lidmi pokaždé, když se potkají, muselo by se na útočné akce vynaložit značné množství času a energie. Stupňovitý systém podřízenosti ustanovuje takové vztahy, jaké si příslušní jednotlivci zapamatují a uznávají je. Tento systém může fungovat v malých skupinách, ale v nadkmeni moderního velkoměsta vyvolává problémy.


Web Knižního klubu.