časosběr  obsah   rejstřík


Člověk a zvíře
Úryvek ze stejnojmenné kapitoly knihy „Malé dějiny filozofie“ (Hans Joachim Störig, Zvon, Praha 1993, str. 515). Kniha byla užívána (a snad ještě je) v prvních ročnících některých vysokých škol coby učebnice filozofie.

Novověká filozofie začíná Descartem, podle něhož je zvíře automat bez duše, bez citu. Na začátku novověku se z touhy po vědeckém poznání rozšířila vivisekce. V době osvícenství se ojediněle pozdvihovaly hlasy, které od lidí žádaly, aby respektovali zvířata jako cítící bytosti. Jeremy Bentham napsal proslulou větu (namířenou proti názoru, že etika nemusí na zvířata jako bytosti bez rozumu vůbec dbát): „Otázka nezní: Dokáží myslet?, ani: Umějí mluvit?, ale: Mohou trpět?"

Bentham srovnával osud zvířat s osudem barevných otroků (otroctví bylo v koloniích tehdy velmi rozšířené) a požadoval pro oboje minimální ochranu a spravedlnost. V 19.století se v Anglii objevily - většinou po dlouhých debatách - první zákony na ochranu zvířat. Ozvaly se také první protesty proti požívání masa. Bylo známo, že velká část lidstva, například mnozí Hindové, se stravuje vegetariánsky, aniž tím trpí na zdraví. Požívání masa odmítaly některé osobnosti, jako Lev Tolstoj a Bernard Shaw, jako dříve už Leonardo da Vinci, jako mnohem později světoznámý běžec Paavo Nurmi.

V našem století nabyla diskuze o našem chování ke zvířatům nových rozměrů. Nejdůležitějším podnětem k tomu byly metody moderního chovu zvířat a jejich kritika na veřejnosti. Průkopnickou úlohu při tom měla Ruth Harrisonová se svou knihou Animal Machines, podobně jako Rachel Carsonová a její Silent Spring. Chov slepic v drůbežárnách a výkrm telat v úzkých kotcích bez světla jsou skutečně na hony vzdáleny od idyly, kterou dodnes mnoho obyvatel měst spojuje se slovem "statek": krávy na pastvě, drůbežna dvoře atd.

V některých zemích byly odstraněny nebo zmírněny některé nepřístojnosti, jako výkrm telat hormony, ale většina obyvatel měst, kteří se se zvířetem setkávají hlavně na jídelním stole, nemá představu o tom, jak se zvířata rodí, jak vyrůstají a jak jsou zabíjena, nebo vědí-li o tom, pak tyto myšlenky potlačují. Kdo čte zprávy, jako je líčení Ruth Harrisonové, či si prohlédne fotografie v knize Petera Singera, toho přepadá hrůza. (Totéž platí o pokusech na zvířatech či lovu/chovu zvířat pro kožešiny.)

Filozofové přistupují k tomuto problému zásadně, bez apelu na city, sympatie či soucit. Je možno vycházet z toho, že dnes existuje (v principu, ne v praxi) široký souhlas v této zásadě: Z hlediska mravnosti má každý člověk bez rozdílu rasy, barvy pleti, nadání nebo pohlaví nárok na respektování jeho osobnosti a určitých základních práv. Žádný člověk nesmí být vyloučen, nikdo nemá větší cenu než druhý.

Tato zásada „rovnosti“ - nebo rovnosti šancí či zřetele k zájmům každého - se obvykle aplikuje, a to také ve filozofické tradici, pouze na člověka. Je správné rozšiřovat ji v požadavek, že respektování si zasluhují i zájmy ne-lidských jiných bytostí nebo určitých jejich skupin? V citovaném Benthamově výroku se uvádí jako kritérium pro nárok na začlenění do morálky schopnost trpět, přesněji schopnost trpět, ale i pociťovat radost. Řídíme-li se radou odborníků pro jazykovou analýzu, konstatujeme, že v naší běžné, nereflektované řeči pokládáme toto kritérium pro zvířata za samozřejmé.

Říkáme, že pes má radost nebo že je skleslý či frustrovaný, že trpí bolestí, má rád svého pána. Že zvířata mohou trpět, je předpokladem všech zákonů proti týrání zvířat. Kdo to připustí, musí uznat, že způsob naší výživy, metody chovu zvířat a jejich zabíjení či chytání, experimenty s nimi, drezůra k pobavení a jejich předvádění nestojí mimo morálku, ale podléhají mravnímu hodnocení. Znamená to, že lidé nejsou oprávněni způsobovat zvířatům bolest, alespoň bolest, které se lze vyhnout.

Ptáme se, zda je nezbytné držet zvířata po celý život zavřená ve velmi těsném prostoru, čtyři nebo pět slepic v maličké drátěné kleci se šikmou podlahou, na níž nemohou normálně stát a zraňují se, odsekávat jim zobáky, aby agrese, vznikající nevyhnutelně při takovémto nakupení, byly méně nebezpečné. Je nutné, aby zvířata byla odlučována od svých mláďat, na celý život zavírána do ohrady, značkována, krutým způsobem převážena a zabíjena na běžícím pásu, abychom dostali na stůl laciné maso? Není už dávno prokázáno, že člověk se může dostatečně a zdravě vyživovat bez masa?

Přijmeme-li zásadu, že zvířata nejsou morálně bez práv a že je nelze zanedbávat, vyvstávají před námi závažné požadavky na vlastní chování. Máme užívat kosmetických prostředků, jejichž výrobci pracují s pokusy na zvířatech? Kupovat vejce z hromadných drůbežáren? Jíst telecí maso z průmyslového chovu? Nebo vůbec přestat jíst maso, v každém případě maso zvířat, která mají centrální nervový systém, a proto jsou schopna cítit?


Knihu nově vydává i prodává KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ.

Převzato s laskavým svolením KARMELITÁNSKÉHO NAKLADATELSTVÍ.