časosběr  obsah  rejstřík


Vražda na běžícím pásu
Richard Rhodes, HARPER´S MAGAZINE, Washington
100+1 zahraniční zajímavost, ročník 7, číslo 24, 1. prosince 1970, strany 36 a 37

„Právě jste poobědvali,“ řekl jednou americký filosof Ralph Waldo Emerson svým šokovaným posluchačům, „a byť byly jatky skryty před vašima očima co nejpečlivěji, stali jste se tím spoluviníky vraždy. Jste rasou, která přijde hodně draho, jste živočichy, žijícími smrtí jiných živočichů.“ Moderní jatky jsou továrnami na smrt s běžícími pásy. Filosofie v nich musela vyklidit místo technice a kalkulaci. Nebo přece ne tak docela?

Balírny masa I-D v Des Moines, Iowa: malý podnik na výrobu čerstvého masa. Jeho výrobní pásy zpracují 450 prasat za hodinu. Žádné hovězí nebo skopové. Žádná uzená šunka nebo párky. Obyčejné čerstvé vepřové. Dobře vedený podnik - u všech pásů bdí federální inspektoři.

Jatky, o jakých psal Upton Sinclair ve své Džungli, už byste tady v okolí nenašli. V Des Moines, Omaze a Kansas City ještě stojí jejich veliké budovy, ale ztichlé a prázdné. Velké podniky pracovali se ziskem 1,5 %, příliš volné ruce tedy neměly. Dnes jsou nebožtíky a budovy připomínající zvětšeniny koncentráčnických baráků tu stojí prázdné, s rozbitými okny, z rámů trčí zaprášené zuby skla, jako by se zvířata jednoho dne dověděla radostnou zprávu a vyskákala, kudy se dalo. Prázdné jsou i ohrady, kilometry a kilometry hnijících prkenných ohrad bičovaných rozmary počasí, s podlahami kdysi ručně vydlážděnými cihlami.

Přitom dobytka je prý dnes víc než před několika lety. Místo klasických jatek však nastoupily malé účelné domy umístěné venku, tam kde se dobytek chová, v Denveru ve Phoenixu, v Des Moines a hlavně v Texasu, protože v tamějším podnebí dobytek lépe tloustne. V Iowě vyplýtvá polovinu píce jen na to, aby se v zimě zahřál. V Texasu je však při balení masa nejdůležitější chlazení. Je levnější dopravovat studené maso než živý dobytek. Balírny se proto přestěhovaly na farmy a ranče. Dokonce je vykupují, aby nebyly závislé na farmářích a chovatelích dobytka, kteří prodávají zvířata, jen platí-li se vysoké ceny nebo je-li příliš vlhko, takže se nedá orat. Po celé Americe stojí prázdné farmy. Věděli jste to? Město už vyhrálo, ať si televize sebeidyličtěji líčí zdravý venkovský život. Jsme městská rasa a maso je pro nás něco, co se kupuje úhledně zabalené v samoobsluze.

Kolem balírny I-D nejsou žádné ohrady. Prasata přijíždějí v nákladních autech s přívěsy ze Solux City a jiných míst. Občas doveze nějaké farmář v dodávce. Vyloží je v malém prostoru, kde je zváží a prohlédnou, a jde si pro peníze. Kromě porážky samé zpracovávají zaměstnanci chlazené mrtvoly z předešlého dne, takže pásová linka pracuje rovnoměrně. V balírnách se dělá skoro všechno na běžících pásech a v zájmu nejvyššího zisku musí být pás plný, 450 mrtvol za hodinu v balírně I-D nebo 300 mimořádně vykrmených prasnic a tučných bagounů. Kanci mívají zpravidla jiný osud. Jejich maso páchne po říji a chutná jako nevyvětraná šatna tělocvičny.

NENÍ NAD PRASEČÍ INTELIGENCI ■ Zadní dveře nákladního auta se otevřou a vyhrnou se prasata ještě plná cestovních zážitků. Laboratorní testy prokázaly, že prasata jsou nejinteligentnější ze všech domácích zvířat. Nejrychleji se například naučí šťouchat nohou do záklopky, aby si vysloužila odměnu v podobě granulované potravy. Ale na jejich instinkt není spolehnutí. Dobytek nemusíte svolávat k večeři. Přijde tiše a úderem půl páté čeká za plotem. Prasata ne. Ale zdá se, že to patří k prasečí inteligenci: lenoší do poslední chvíle, pak vyrazí a povalí vás, než stačíte vysypat žrádlo do koryta. Dobytek přichází ve frontě a po pořádku se rozestaví po stáji. Prasata ne. Kničí, chrochtají a strkají do sebe. Každé chce sežrat všechno samo. Také se nesemknou do stáda. Rozprchnou se, jako když do nich střelí, a uděláte moc dobře, zavřete-li všechny dveře a branky, jinak je budete mít na zahradě, na trávníku, nebo si budou hovět u krbu v obývacím pokoji.

Kdybyste se zaposlouchali do jejich řeči, zjistili byst, že si toho napovídají hodně. Vždycky jsem se jich trochu bál a asi proto jsem si jich na farmě všímal víc než jiných zvířat. Doopravdy mluví: chrochtají hlubokým hlasem, krátce zakviknou, tu a tam zabručí, zlostně zaječí nebo vykřiknou strachy.

Velice si vážím balírny I-D. Dělají tam špinavou práci tak čistě a lidsky, jak je to jen možné, a dělají ji dobře. Byli dokonce tak hodní, že mě pustili dovnitř.

Prasata rejdí sem a tam, aby se spolu seznámila. Průvodce mi řekl, že společnost I-D má jedny z nejmodernějších jatek v celých Spojených státech. Ocelové roury natřené červenou antikorozní barvou. Hladké betonové podlahy s kanálky, takže po každé várce se dají snadno a čistě umýt.

Z prvního kotce do druhého vede brána, kterou mohou zvířata procházet jen po jednom. Za ní jsou dřevěná dvířka, u nichž se seznamují s prvním dělníkem. Má dřevěnou krabici plnou dřevěných číslic z ostrých jehliček. Pro každou várku sestaví jinou skupinu čísel - například 2 473 - vsune je do čehosi podobného palici a namočí a namočí do nejedovaté červené barvy. Když prase vyrazí ze dveří, udeří je palicí do boku a vytetuje mu tak číslo. Zvíře jen zachrochtá - ani to moc nebolí, prasečí kůže je, jak známo, silná - a běží do některého z menších kotců, kde celá várka čeká na osudnou chvíli. Průvodce mi řekl, že tetování zůstane na kůži do samého konce, přetrvá porážku, čištění i porcování. Identifikuje každé zvíře, každou skupinu, aby kupující mohl být informován a maso zničeno, kdyby se ukázalo, že prasata měla nějakou chorobu.

Bylo by dramatičtější a pro čtenáře asi poutavější, kdyby porážka přišla až nakonec, jenže ona je neřadě první. Přešli jsme přes silnici lemovanou trubkami z červené oceli. Z druhé strany se k nim tísnila asi stovka prasat. Cítila už, že něco není v pořádku. Ale pořád ještě zvědavě pozorovala, jak procházíme kolem v dlouhých pláštích z bílého plátna. Nosili je všichni, a k nim tvrdé plastikové helmy, dělníci bílé, dílovedoucí žluté. Ze mne udělali dílovedoucího.

Než opustí tento svět, dostanou prasata sprchu, opravdovou, pořádnou sprchu. Voda stříká ze všech koutů a smývá z nich farmu. Pak jim začne být těsno. kotec se zužuje jako trychtýř; dělníci je zezadu pobízejí, až jedno po druhém vyleze na pohyblivou rampu. Boky rampy se pohybují současně s podlahou. Na podlaze jsou výstupky, aby zvířata neklouzala. Stěny jsou ze dřeva, aby se prasata nepotloukla, a sklánějí se dovnitř, aby nevyklouzla. Teď kvičí, protože ještě nikdy na takové rampě nebyla, a čichají zlověstný pach. Nechci přehánět, ale bylo úděsné vidět jejich hrůzu, vidět jich tolik míjet kolem sebe. Připomnělo mi to, co si člověk už nechce připomínat, lynčování, pochody smrti, hromadné vraždy a umírání, masakr bizonů, masakr Indiánů, peklo, soudný den, spoluvinu drahé rasy, druhy žijící na úkor druhů. Že jsme nejdražší ze všech ras, že si z přepychu můžeme dovolit najímat druhé, aby za nás dělali tuhle nutnou, ale odpornou práci, aby zabíjeli jiný druh živočichů a my měli čím nakrmit své mozky nasycené kyslíkem A své děti. (Tady se autor zmýlil.)

3 600 DENNĚ ■ Na konci rampy stojí muž. V gumových rukavicích. Drží dvě elektrody, které vypadají jako zlověstné kulmy, až na to, že na nich je víc jehel. Jakmile se prase přiblíží, vrazí mu elektrody do kýty a do ramene, a je to. Je po bolesti, po strachu, po válení v blátě, po líném slunečním odpoledni. Zvíře okamžitě ztratí vědomí, škubne sebou v dlouhé křeči a spadne na stůl z nerezu asi 30 centimetrů pod popravčí linkou. A už je tu další prase a stejný výsledek. A pak další a další, 450 za hodinu, 3 600 za den, pás se spodem vrací a láká k nové projížďce.

Prasata nejsou mrtvá, jen v bezvědomí. Elektrody jsou humánní, řekl mi průvodce, a relativně vzato, měl pravdu. Dříve zvířata omamovali plynem - postavili je na běžící pás, pohybující se místností naplněnou anestetizačním plynem. To bylo také humánní. Ale elektrody jsou výkonnější. Anestézie uvolňuje tělo a střeva. Zaplynovaná zvířata určitě vypadala strašně.

Zvířata padají na stůl a tady začíná nekonečný proud řetězů. Dělník uchopil kývající se rukojeť nejbližšího řetězu a vytvořil smyčku, do níž zavěsí zadní nohu prasete. Druhý dělník udělá totéž s druhou nohou. Každý přesně ví, kterou nohu popadnout, jinak by zvíře proběhlo linkou obráceně.

Nyní linka stoupá a zdvihá zvíře zbavené vědomí do vzduchu. Asi o tři metry dál stojí na nevelké vyvýšenině dělník a obratně mu vrazí do krku řeznický nůž. Říká se tomu tady „zapíchnout“ a je to přesně tak. potom se vyvalí peklo, dá-li se peklem nazvat obyčejná krev. Vytryskne a v úhlu 45 stupňů se řine k podlaze proudem tlustým jako lodní lano. Nic není tak červené jako krev, tak žhavě a krásně červené. Nejjasnější barva, jakou my šedí tvorové máme. Dole na podlaze stojí dělník, drží gumový stěrač na dlouhé rukojeti a osm hodin denně stírá krev, někdy už sraženou nebo zrosolovatělou, do otevřeného kanálu. Odtud protéká spletí trubic do sušárny, kde z ní dělají potravu pro zvířata.

Linka se zhoupne za roh, běží vysoko nad mužem s gumovým stěračem a nad kanálem, zatáčí znovu doleva a stoupá do vyššího patra.

Na rozdíl od dobytka se prasata stahují jen jde-li o zpracování kůže a nám jde o maso. Ale tělo musí být zbaveno štětin a štětiny se musí napřed uvolnit. Linka se elegantně snáší nad dlouhou káď a ponoří mrtvá těla do vody zahřáté na 83 stupňů. Aby tučné mrtvoly, lehčí než voda, neplavaly na hladině, jsou na stěnách pařící vany v rovnoměrných vzdálenostech dřevěné postrkovače na klikových hřídelích, tlačí je pod vodu a otáčejí. U druhého konce vany můj průvodce snadno vytrhl chomáč štětin. Linka opět stoupá, vzhůru a pryč dopravuje mrtvá zvířata do místnosti, kde z nich kartáče, velké jako dospělý člověk, sedřou všechny štětiny. Na druhém konci komory stojí dva dělníci a širokými noži seškrabují poslední zbytky štětinatého porostu. Těla pak procházejí vysokými pekelnými plameny žlutomodrého plynu, v němž se kůže sežehne a ztvrdne. Poslední fáze je leštění: zase kartáče. Naše prasátko je růžové a čisťounké jako miminko.

OD ŽIVÉHO TVORA K ÚHLEDNÉMU BALÍČKU ■ Jedno z malých milosrdenství jatek: při zpracování ztrácí zvíře původní podobu, už místo živých tvorů, které jsme viděli na začátku, defilují před námi balíčky úhledně zabaleného masa, nad nímž se nám sbíhají sliny v ústech.

Vyleštěné mrtvoly prolétnou dveřmi s gumovým těsněním a za nimi, drazí přátelé, začíná kolotoč. Pily. Dlouhé nože. Řeznické nože. Pořízy. Nože na vykosťování. Kvílení pil poháněných vzduchem jako zubařova vrtačka. Muži pokřikují jeden na druhého, vtipkují, říkají si něco, hádají se. Teplota pouhých 10 stupňů, všichni jsou čilí, svěží. Hned za dveřmi odřezávají muži plátky z hlavy, každý svůj plátek, a házejí je na některý z mnoha běžících pásů ústících do různých nádob. Minula mě mrtvola, viděl jsem obnaženou oční bulvu zírající do prázdna; víčka byla odříznuta. Obratné nože oddělují hlavu od trupu, až se kýve jen na pěticentimetrovém proužku kůže. Dál nahoru, na nevelkou vyvýšeninu. Tři muži tu vyvrhují mrtvá těla, ohromné kádě střev, každý sahá navyklým pohybem vždy po každé třetí mrtvole. Jeden si všiml, že mám magnetofon a začal na nás pokřikovat něco jako „Já jsem nejlepší!“ Blázen, šklebil se na nás, řval, točil se, zabořil nůž a do nerez kádě vypadl jedinečný velikánský chuchvalec. Tady se věci rozdělují a rozdělit se musí i naše pozornost.

Můj průvodce se pyšní strojem na zpracování vnitřností. Je to nejnovější část zpracovatelské linky. Dělník odděluje droby od ostatních vnitřností a strká je na šedou nablýskanou klouzačku. Další je chytí a vloží do ocelové trubice, kterou protéká voda. Jiní oddělují šlachy, tkáně, tuk. Vnitřnosti proběhnou trubicí do čistící kádě, napřed nahoru k vršku stroje, kde se ochlazují, pak dolů, kde se ochlazují ještě víc, a vycházejí připravené pro samoobsluhu. Dělník je hází do voskových pohárků, přitiskne víko a zabalí do velkých krabic. Tak se dneska zpracovávají vnitřnosti. Dřív se musely celou noc chladit, než se mohly zabalit. Dnes udělá 5 dělníků stejnou práci jako dříve 16, a za kratší dobu.

Ostatní vnitřnosti putují na běžící pás. Podél druhé strany téže uličky defilují vyprázdněná těla; vedle linky na zpracování vnitřností je linka, kterou procházejí hlavy. Dělník je jednu po druhé upevní do podstavce a klín je úhledně rozštípne na polovinu. Vypadnou jazyky a mozky. Vládní inspektor v bílých kalhotách, bílé košili a tvrdé žluté přilbě každou žlázu prohlédne a vhodí do voskové nádoby. Z toho všeho, z jazyků, mozků, odřezků masa z hlav i těla, budou „vedlejší výrobky“: párky, vuřty, salámy. Člověk je to, co jí.

Největší rámus dělá pila, která půlí mrtvá těla řezem podél páteře; na spodním konci a mezi rameny zůstávají obě části trupu spojeny. Dělníci odřezávají podkožní tuk a pak mrtvoly uhánějí rychlostí 50 mil v hodině do lednice, kde zůstávají přes noc při teplotě mínus 25 stupňů.

V jiné části místnosti vydává lednice plody včerejší porážky, studené, pevné a hladké. Dělník od sebe odděluje obě půlky těla; šunky se zpracovávají na zvláštní lince; ramínka také. Další dělník odřezává zručným pohybem drahocennou pečínku. Pak se oddělí slanina. Kusy a pruhy tuku se hází do kbelíků zavěšených na hácích a ty pak putují nad hlavami dělníků do drtičky, která je spřádá v dlouhé mastné provazce. Zvláštní trubicí je vhání přímo do kádí, kde se mění v sádlo. Kdo ještě dnes používá sádlo, zeptal jsem se průvodce. Nevím, asi to všechno vyvážíme.

Na konci každé linky balí muži kousky prasete do krabic vyložených voskovým papírem, nakládají je na lišty a zdvihají do bezvadně čistých hliníkových trajlerů zasunutých přímo do stěny budovy, takže jsem si vůbec neuvědomil, že jsem v nákladním autě, dokud mě na to průvodce neupozornil.

Při výrobě masa se postupuje zcela opačně než při výrobě strojů; u stroje se začíná od součástek, které se nakonec spojí v celek; zvíře je celé na začátku a končí rozporcováno na kousky.

ZVÍŘATA A LIDÉ ■ To jsem procházku jatkami vylíčil, jak to šlo nejrůžověji.

Ale ti lidé! Polovina černých, pár Mexičanů, zbytek bílí. Je čím dál těžší získat lidi pro tuto práci, i když je slušně placená.

Je také rozdíl mezi muži, kteří pracují s živými zvířaty a teplými mrtvolami, a mezi těmi, kdo rozřezávají vychladlé maso. Znám ten rozdíl ještě z farmy; porážka zneklidňuje, kdežto práce se studeným masem je řemeslo jako tesařina nebo instalatérství a naplňuje člověka uspokojením. Všiml jsem si, že člověk vrážel elektrody do zvířete zlostně a s jakýmsi perverzním zadostiučiněním, jakoby odrážel nepřítele. Dělník vyvrhující střeva si počínal, jako by zápasil s medvědy. Muži pracující s horkým masem na sebe mluvili, křičeli nebo upadali do napjatého mlčení, s nímž se setkáte u hluboce rozhořčených lidí; ti druzí mluvili málo, ale pracovali obratně a téměř s pýchou. Věděli, že jsou dobří, a trochu se před námi chlubili, říz, říz. Používali rukou jako lidé, kteří vědí, jak zacházet s nástroji, a věděli to.

V balírně I-D je technika na dnešní poměry humánní, alespoň pokud jde o zvířata. Co se týče lidí, nejsem si jist. Vypadali, jako by potřebovali uchlácholit.

Kromě techniky je tu ještě širší otázka přístupu. Když jsem byl chlapec, bývala porážka na naší farmě obřad. Vybrali jsme, dejme tomu, vola a odvedli ho na noc do zvláštní ohrady. Ráno jsme ho my chlapci - farma byla právě tak domovem chlapců jako farmou - odvedli k velké ohradě a nechali ho stát, plného důvěry, nedaleko míst s betonovou podlahou, kde se stahovala kůže a vyvrhovaly vnitřnosti. potom šafář, člověk nesmírně milý a mírný, zamířil puškou ráže 22 milimetrů na průsečík dvou pomyslných čar spojujících roh s protějším okem. A držel zbraň, dokud se na něj zvíře nedívalo úplně klidně, rána musela být jistá, protože ten člověk se nechtěl minout, nechtěl ublížit zvířeti, které se chystal zabít. My jsme stáli v širokém kruhu, v uctivé vzdálenosti, a byli jsme napjati, protože ani my jsme nechtěli, aby se minul.

Třeskla rána, střela vnikla do mozku a vůl se okamžitě zhroutil. Potom šafář odložil pušku, vzal nůž, přiskočil ke zvířeti a podřezal mu krk. Pak jsme ho odtáhli na beton, zavěsili za zadní nohy na hák a kladkostrojem s námahou vytáhli do vzduchu. Hmoždili se s tím obyčejně čtyři chlapci, dva starší a dva mladší.

Jenže naše farma už není. Souvislosti jsou ty tam. Přesouváme zabíjení na druhé. Náš šafář spával celé noci v ovčinci, aby nezmeškal, až budou ovce rodit, protože bývaly někdy tak roztržité, že se přestaly namáhat, když jehně bylo na světě jen napůl. Na farmě jste viděli začátek i konec, nejenom prostředek v úhledných balíčcích. Nejenom ponížení a bolest nad nutností (vážně?) zabíjet. Proto také ti dobří lidé skláněli na chvilku hlavu, než se chopili vidličky a nože.