časosběr  obsah   rejstřík


Pod kůží
Hlavní postavou románu je Isserley, mimozemšťanka přeoperovaná (plasticky i chirurgicky) do podoby člověka. Pro ni, a celý její druh, ovšem my nejsme lidé, těmi se nazývají oni, ač vypadají zhruba jako některá psí plemena. Nám říkají vodselové. Další významnou postavou románu je Amlis Vess, syn vysoce postaveného mimozemšťana. Na Zemi přiletěl jen na návštěvu, za skupinou mimozemšťanů, která zde, v utajení před vodselstvem, získává pro obyvatele rodné planety žádanou (a tedy dobře placenou) potravinu. Klíčovou roli v tomto získávání hraje právě Isserley.

141: Opatrně vzala maso mezi zuby a stáhla si je do úst. Od kuchyňských dveří se ozval něčí tichý hlas. „Vy si prostě neuvědomujete, co děláte,“ povzdechl si Amlis Vess.

142: „To maso, které jíte,“ řekl tiše, „je z těla tvora, který žil a dýchal zrovna jako vy a já.“ (…) „Pod kůží jsme všichni stejní.“

150: Problém s vodsely byl v tom, že lidé, kteří o nich naprosto nic nevěděli, měli sklon dopouštět se v jejich hodnocení strašlivého omylu. Od samého počátku projevovali tendenci k jejich antropomorfizaci. Vodsel například udělal něco, co se podobalo chování člověka; vydal třeba zvuk připomínající lidské zoufalství, nebo natáhl ruce v gestu odpovídajícím úpěnlivé lidské prosbě, což neinformované pozorovatele vedlo k ukvapeným závěrům.

Konečná analýza však dokazovala, že vodselové nejsou schopni žádné z těch věcí, které charakterizují skutečnou lidskou bytost. Nedokázali sivilovat, nic jim neříkala ani mešnistilace a neměli ponětí o slanu. Ve zvířeckosti svého vývoje se nikdy nedopracovali k používání honšuru, jejich komunity byly tak primitivní, že v nich neexistovaly hisisiny a žádný z těch tvorů zjevně necítil sebemenší potřebu čalu či alespoň čalsinu.

...

181: Isserley se natáhla, aby lépe viděla, Unserova velká zápěstí a kroutivé pohyby jeho prstů jí však zakrývaly výhled, když vodselovi vyřezával jazyk. V okamžiku, kdy na vodselovy tváře začala proudem vytékat krev, se Unser otočil a s rachotem své nástroje upustil na vozík. Bez váhaní popadl jakousi elektrickou pomůcku, která se podobala velkému křížovému šroubováku, a s očima přivřenýma soustředěním ji zavedl vodselovi do tlamy. Mezerami mezi jeho hbitými prsty problikávaly světelné záblesky, když vyhledával přerušené cévy a s prskavým bzukotem je kauterizoval.

Když se okolní vzduch zaplnil zápachem spáleného masa, Unser už pomocí odsávacího čerpadla pilně vyprazdňoval vodselovu tlamu. Vodsel zakašlal: byla to první skutečná známka toho, že zdaleka není mrtvý a že netrpí ničím horším než icpathuázou.

„To je ono,“ mumlal Unser a lechtal tvora na ohryzku, aby ho přinutil polknout.

Jakmile byl se stavem zvířecí tlamy konečně spokojen, začal se věnovat jeho genitáliím. Uchopil čistý nástroj, rozřízl jím šourek a rychlými, jemnými a téměř rozechvělými tahy svého skalpelu vyřízl varlata. Byla to mnohem přímočařejší operace než odstranění jazyku; zabrala mu snad jen třicet vteřin. Než si Isserley stačila plně uvědomit, co se stalo, Unser už kauterizoval krvácení a odbornými pohyby šourek zašíval.

„A je to,“ oznámil a odhodil jehlu i nit na vozík. „Hotovo.“ A pohlédl na svého hosta.

Isserley z okraje místnosti jeho pohled opětovala a zamrkala. Měla značné problémy s tím, aby ovládla svůj dech.

„Nevěděla jsem… neuvědomila jsem si, že to… bude tak brzy hotové,“ připustila chraptivě, stále ještě v přikrčeném a poníženém postoji. „Myslela jsem… že bude mnohem víc… krve.“

„Ach ano,“ ujistil ji Unser a prsty pročesával vodselovy vlasy. „Čím větší rychlost, tím menší trauma. Koneckonců jim nechceme způsobit zbytečné utrpení, že?“ Dovolil si drobný hrdě sebevědomý úsměv. „Řezník musí být tak trochu chirurg, víte?“

...

191: „Všechno to maso ve vás nevyvolává odpor?“ zeptala se posměšně.

Ignoroval osten ironie v jejím hlase.

„Je to jen mrtvé maso,“ odpověděl prostě. „S tím už nic nenadělám, ne?“

„Myslela jsem, že se třeba pořád ještě snažíte zapůsobit na jejich mysl i srdce,“ nedala si pokoj Isserley, přestože si sama uvědomovala, že to se svou ironií přehání.

„No, udělal jsem, co bylo v mých silách,“ zapředl Amlis sebepodceňujícím tónem. „Poznám ale, když je moje snaha beznadějná. Každopádně to ovšem není mysl vás tady, která by potřebovala změnit.“ A rozhlédl se kolem sebe po všem, co se skrývalo pod lodním trupem, jako by chtěl zdůraznit rozsah zdejších jatek a jejich komerční charakter.

...

194: „Neděje se tady nic zvlášť neobvyklého,“ ujistila ho. „Je to jen… záležitost nabídky a poptávky.“ Pronesla ta poslední slova zpěvavě rituálním tónem, jako by to byly dvě věčné a nerozlučně spojené kategorie, něco jako noc a den nebo muž a žena.

...

203: „Říká se jim ovce,“ informovala ho Isserley.

„Jak to víte?“

Isserley se rychle zamyslela. „Říkají si tak samy,“ vysvětlila.

„Vy mluvíte jejich jazykem?“ vyvalil Amlis oči, zatímco zvířata procházela kolem.

„Ne doopravdy,“ odpověděla. „Jen pár slov.“

Sledoval je, od první až do poslední, jak pomalu odcházejí z jeho zkušenosti.

„Nezkoušeli jste je použít na maso?“ zeptal se.

Isserley nevěřila svým uším. „To myslíte vážně?“

„Jak mám vědět, čeho všeho jste vy tady schopní?“

Isserley několikrát zamrkala a snažila se přijít na nějakou možnou odpověď. Jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout? Byla to snad bezohlednost, zděděná z otce na syna?

„Chodí… chodí přece po čtyřech, Amlisi, copak to nevidíte? Mají srst… ocas… obličejové rysy, které se příliš neliší od našich…“

„Poslyšte,“ začal opatrně, „když už se jednou rozhodnete jíst maso živého tvora…“

...

195: „Vy jste sem přišla,“ bránil se Amlis, „abyste někam daleko utekla před svým těžkým životem, nemám pravdu? Já jsem nikdy těžký život nepoznal, za což jsem nesmírně vděčný, o tom vás ujišťuji. Nikdo nechce trpět, pokud se tomu dokáže nějak vyhnout. Oba přece jako lidé chceme totéž.“

„Víte,“ pronesl téměř zasněně, „někdy si myslím, že jediné věci, o kterých doopravdy stojí za to mluvit, jsou ty, o nichž lidé absolutně odmítají diskutovat.“

252: (Z DOSLOVU) Základem románu je rámcový plán: prokázat, jaké krutosti a necitelnosti je myslící a cítící bytost (to jest přese všechno my) schopna vinou své malosti, nevědomosti a konformnosti.

Pod kůží je román, který citlivější povahy jistě maličko rozkolísá v jejich opičím a lidském všežravcovství. Sám autor tvrdí, že lidi, kteří se rozhodli pro vegetariánství, obdivuje. Nesdílí sice pobloudilá tvrzení některých z nich, například že konzumace masa má přímou souvislost s rakovinou, ale hodnotí je vysoko jako mravní rozhodnutí. „Západní kultura pojídání masa,“ říká, „dosáhla takového stupně nenasytnosti, že nás zavedla k děsivé krutosti ke zvířatům a k pobuřujícímu zneužívání vědy.“ Od toho už je jen pouhý krůček, abychom naši pošetilou zálibu v mase vyhodnotili jako jeden z faktorů, jež vedou k nepříjemnému poklesu citlivosti a empatie mezi průměrnými zástupci lidstva. Tady se vyjevuje pravý význam titulu: pod kůží jsme všichni v zásadě stejní: bohužel tam máme kromě jiné výbavy i dispozici k necitelnosti a krutosti a není třeba mnoho, aby se probudila a rozvinula.

...

253: Člověk nemusí s Faberovými postoji, přinejmenším tam, kde jsou alespoň zčásti explicitně vyloženy, souhlasit. Ba co víc, pokud se mu na světě líbí a hodlá se vynasnažit, aby to tak zůstalo dál, možná by s nimi ani souhlasit neměl. Je nicméně očividné, že v jednom z kritérií skutečně dobré literatury, totiž zda se autorovi podařilo položit otázky dost znepokojivé, abyste se nějakou tu noc neklidně obraceli na loži a mučili mozek, je román Pod kůží vydařený až bolestně. V této souvislosti nepřekvapí, že jako jeden ze svých vzorů uvádí Faber Kurta Vonneguta, jenž hlásal teorii umělce jako kanárka v uhelném dole, jako citlivé bytosti, jež cítí hrozbu dřív než ostatní. (Richard Podaný)

Převzato s laskavým svolením nakladatelství Odeon.

Tytéž úryvky z knihy coby součást prezentace (v pavrpojntu).