časosběr  obsah   rejstřík


foto Denisa Blatná
Odklonili jsme se od přirozenosti
a právě z toho pro mnohé plyne dojem, že Naomi Aldortová je ve svých názorech příliš zásadní. SEDMÁ GENERACE 4/2012

Díváme se na děti jako na něco porouchaného, jako na něco, co musíme „opravit“ a vycvičit. (...) Díky naší výchově se děti chovají dobře, ale ne ze svojí vlastní svobodné vůle, ale proto, že se nás bojí nebo se nám chtějí zavděčit a získat naši lásku. (...) Jak vychovat děti, které se chovají správně ze svojí vlastní svobodné vůle? Toho lze docílit, pokud důsledně naplňujeme pět základních emocionálních potřeb dítěte, kterými jsou: láska, možnost sebevyjádření, nezávislost a moc nad sebou samým, emocionální bezpečí a sebevědomí. Učím tedy, jak děti vychovávat, aniž abychom je ovládali, jak je respektovat, důvěřovat v jejich směřování a naplňovat jejich potřeby. (...) Nedoporučuji, aby rodiče ovládali děti, ale ani aby děti ovládaly rodiče.

Mír začíná doma. Začíná v každém z nás. Svět vytvářejí naše myšlenky. Když vejdeme do dětského pokoje a děti se zrovna perou, podle toho, co v té situaci uděláme, učíme válku nebo mír. Typický způsob, jak učíme válku, vypadá takto: dvě děti se perou a my přicházíme a snažíme se najít spravedlnost. Přidáváme se na stranu jednoho z dětí a také bojujeme. Tím se ovšem boj stává nerovným a o to horším. Chováme se, jako by do pokoje vstoupilo třetí dítě. Rodiče vždy nabádám, aby namísto toho obě děti plně vyslechli a pomohli jim k mírovému řešení problému.

Důležité ovšem také je, abychom my sami žili s dítětem v míru. Takže například když dítě nechce jít spát, můžeme buď začít „válku“: „Kdy už konečně usneš, abych měla čas sama pro sebe?“, nebo se můžeme prostě smířit s tím, že teď zrovna neusne a můžeme spolu strávit krásný čas - číst si nebo běhat po domě, řádit a užívat si to. Užívat si to, co je. Mít rádi skutečnost. A to je opravdový mír - když plujeme s řekou, když jsme v míru se skutečností. Souvisí to s jednou metaforou, kterou používám: „Vaše dítě je jako déšť.“ Když si uvědomíte, že vaše dítě je prostě něco jako přírodní živel, ne něco, co můžete změnit, potom na ně reagujete, namísto abyste se ho snažili ovládat. Déšť ani vítr se také nesnažíte ovládat. Vezmete si zkrátka deštník nebo jdete pod střechu. A s dítětem je to stejné. Když vidíte, co dělá - což vám samo o sobě napovídá, co dítě potřebuje - prostě na to reagujete.

Pro miminko je přirozené, že chce spát se svojí maminkou, že chce být po celý čas na jejím těle, že potřebuje, aby na jeho potřeby maminka reagovala. My proti přírodě jdeme tím, když miminko dáváme do postýlky, když se ho pokoušíme dát spát do jiné místnosti, když ho nekojíme, kolik chce a jak dlouho chce, když ho nevezmeme do náručí, pokud to vyžaduje. Když děti, které potřebují být s rodiči, dáváme do školky a do školy - do nepřirozené stejnověké skupiny dětí ovládané jedním dospělým, který jim říká, co a jak se mají učit. Školy ve skutečnosti vytvářejí prostředí, kde je pro děti opravdu velmi těžké učit se tak, jak to příroda zamýšlela.

Jaké hodnoty bychom se měli snažit dětem předávat? Pravděpodobně nejdůležitějšími hodnotami jsou láska a mír. A hodnota toho, že jsme jedním z mnoha lidí, a nikoli jen jedno „já“, oddělené od ostatních. Aby děti chtěly dobro pro všechny raději než jen pro sebe na úkor ostatních. (...) Měli bychom jako rodina dělat hodně věcí společně, aby se děti viděly jako součást většího celku. (...) Společná rodinná jídla. K tomu bychom se měli vracet.

Další hodnotou je péče o druhé lidi - nemyslím tím, že bychom měli děti nutit, aby se staraly o jiné lidi dřív, než jsou k tomu připravené, ale abychom se starali my o ně, abychom reagovali na jejich potřeby - s vlídností a laskavostí. Laskavost je další důležitá hodnota. Také ohleduplnost, přívětivost... A předáváme je tak, že je sami modelujeme. K tomu si potřebujeme vytvořit mír v sobě a v našem každodenním životě, čehož můžeme dosáhnout zkoumáním svých stresujících myšlenek.

Je dobré mít vlastní zahrádku, nakupovat jídlo v místě bydliště - od místních zemědělců - a to nejen na trhu, ale jezdit za svým zemědělcem až na farmu, pomáhat mu nebo alespoň pozorovat, jak naše jídlo vzniká. Když nakupujeme jídlo, měli bychom se vyhýbat tomu, co je zabalené, jídlu, při jehož vzniku se ničí životní prostředí, a s dětmi si o tom povídat. Já jsem třeba se svými dětmi chodila do obchodu a četla si s nimi složení výrobků, které často vypadalo jako nějaký chemický experiment, což je samozřejmě nejen nezdravé, ale také špatné pro životní prostředí. Dále je dobré minimalizovat používání auta a povídat si o tom s dětmi.

Zároveň si však myslím, že vše, co jsem dosud řekla o způsobu rodičovství, překvapivě - nebo nepřekvapivě - také povzbuzuje péči o životní prostředí. Podstatné totiž je, že pokud jsme vůči dítěti starostliví a pečující, bude mít i dítě péči a starost - o všechno, tedy i o životní prostředí. Takže když s vámi chce spát a vy mu říkáte: „Ne, spi někde jinde!“, učíte ho nestarat se. Nestarat se o někoho jiného, dělat něco proti jeho vůli a prospěchu. A naopak - když na potřebu dítěte reagujete a spíte s ním v jedné posteli, nemusíte pak ani nic říkat. Dítě prostě přirozeně vyroste se smyslem pro dobrotu a laskavost. Protože jsme mu neubližovali, ono také nechce nikomu ubližovat - ani naší planetě. Je starostlivé. A toto je opravdu ze všeho nejpodstatnější, nejen vzhledem k životnímu prostředí.

Čím jsem starší, tím více zjišťuji, že vlastně nemusím kupovat vůbec žádné výrobky, nic zabaleného v nepřirozených obalech. Dnes již jím syrovou stravu a potraviny povětšinou nakupuji od místních ekologických zemědělců. Umývám se a čistím svůj dům, ale nic, co bych musela kupovat v lahvičkách nebo plastových obalech, k tomu nepotřebuji. Pokud opravdu chceme zastavit růst konzumu, musíme se ho přestat účastnit. (...) Děti se úctě ke všemu živému naučí u vás doma. Podle toho, jak se VY chováte k nim a ke všemu živému.

Když děláte všechno tak, jak vám káže přirozenost, porodíte dítě přirozeně, miminko je ve vašem náručí, jste s ním úplně úžasně propojení. Nikdy jste nikoho neměli tak rádi. Mateřská láska je tak silná, ohromná, mocná. A ve chvíli, když je vaše dítě ve „školkovém“ věku, ho tam prostě nedokážete poslat. Nedokážete zkrátka své tříleté nebo třeba i pětileté dítě vzít a říci mu: „Tak, teď budeš tady, každý den mnoho hodin, s těmito dětmi a dospělými, kteří budou mít na tvůj život zcela zásadní vliv, a já je vůbec neznám a netuším, jak se k tobě budou chovat.“ A nedokážete být každý den mnoho hodin od svého dítěte oddělená. Pokud následujete přirozenost vašich dětí, pak celý nápad se škol(k)ou vidíte jako úplně absurdní. Jelikož jsem toho tolik nastudovala, bylo mi celkem jasné, že školní výchova odporuje tomu, jak se děti přirozeně učí. Škola brzdí učení. A hodně škod tropí též tamní nepřirozené sociální prostředí - skupina dětí stejného věku s jedním dospělým, který je ovládá. Proto jsem své děti do školy neposlala.

Co se týká způsobu vzdělávání, nejdůležitější pro mne bylo děti následovat, všímat si, kam směřují, o co se zajímají, a nabízet podněty. Ty jsem ovšem nabízela, a ne vnucovala. Ukazovala jsem jim, co všechno společnost nabízí, aby poznali, co je zajímá a v čem jsou dobří. Chodili jsme často do knihovny, brala jsem je na koncerty vážné hudby, do divadla, do ZOO, do muzeí, nabízela jsem jim knihy a kurzy představující vědu, umění, různé filozofie. Naopak příliš jsem jim nenabízela sporty a můj nejstarší syn mi zrovna nedávno řekl, že ho to mrzí. Takže jsem nabízela, a když je něco zajímalo, dávala jsem si záležet na tom, abych jim k tomu dodala opravdu všechno, co potřebují, aby byla jejich potřeba zkoumat danou oblast či naučit se danou dovednost zcela naplněna.

Ani jeden z mých tří synů nikdy nenavštívil základní ani střední školu a dnes jsou všichni tři na univerzitách. Při přípravách na zkoušky na univerzitu zvládli dva z mých synů učivo základní a střední školy během několika měsíců, ten poslední dokonce za tři týdny. Když jsem se ho ptala, jak to dokázal, odpověděl mi, že se to ve školách asi učí nějak špatně.

V „Demokratických školách“, první vznikla v Anglii, se děti prakticky učí žít v komunitě a demokracii. Jedná se o společenství dětí různého věku (od čtyř do osmnácti let), které si děti řídí samy. Hlasují o tom, co se chtějí učit, společně řeší i různé problémy s chováním - mají svůj systém spravedlnosti. Samy si vybírají dospělé zaměstnance školy, kteří jim pomáhají a učí je v hodinách, které ovšem nejsou nikterak předepsané; učí se jen ty hodiny, které si děti samy otevřou. Nejdříve si odhlasují, co se chtějí učit, pak si vyberou a pozvou učitele. Pokud potřebují peníze, samy si je shánějí. Děti též každý rok o učitelích hlasují - ti se tedy automaticky nevracejí každý rok. Takto si tedy děti školu samy řídí a učí se přitom demokracii, samostatnosti a také sebedůvěře. Vytvářejí si mezi sebou úžasné vztahy a rozvine se u nich spousta zájmů, podobně jako v domově, jaký jsem pro své děti vytvořila já.

Své děti jsem chránila před společností konzumu, před průmyslem, který se z vašeho dítěte snaží udělat dalšího závislého konzumenta. Takže jsme neměli v domě televizi ani počítač, dokud děti nebyly větší. Měli jsme jen jednu starou televizi zavřenou ve skříni a na ní jsme si občas - a byla to náročná operace ji dostat ven - společně pouštěli nějaký film nebo prohlíželi naše rodinná videa. Takže jsem je chránila před médii, před nezdravým jídlem, před nezdravými hračkami - tedy před hračkami z plastu, hračkami s čudlíky, které nepodporují fantazii a tvořivost. Také jsem je chránila před lidmi, kteří by je vystavovali návykovým věcem. Myslím si totiž, že svoboda není povolení dělat cokoliv a že malé děti potřebují ochranu před věcmi, které jim ukradnou svobodu být bez nich. Když například dáte dvouletému dítěti cukr, vezmete mu tak svobodu nebýt na cukru závislý, svobodu nepotřebovat více cukru, který jeho tělu škodí. Pokud dítě vystavíte počítačovým hrám, může se na nich stát závislým. Může ztratit zájem o všechno ostatní a celý den chtít jenom hrát počítačové hry. Nemusí se to nutně stát, záleží na nátuře dítěte, ale pro mne bylo opravdu důležité děti před těmito věcmi chránit.

Abych to řekla přímo, v současné společnosti by neměla pracovat vůbec. Možná snad, kdyby dítě mohlo zůstávat s tatínkem, s babičkou nebo s nějakou opravdu úžasnou chůvou, která by ho měla skutečně moc ráda. Určitě bych nedoporučila dát dítě do jeslí, do školky či do jiné instituce. Myslím, že je důležité, aby byl - při maminčině nepřítomnosti - zachován poměr minimálně jednoho milujícího dospělého na jedno dítě.

Ideální by ale bylo, kdyby se společnost změnila tak, že by si žena mohla brát děti s sebou do zaměstnání. Nebyla by samozřejmě v práci tak výkonná - nebyla by mužem, ale ženou a matkou. A možná by si i muži měli brát děti do práce, takže by všeobecně klesla produktivita a stoupla zaměstnanost. Více lidí by pracovalo, děti by byly zahrnuty do společnosti, naučily by se komunikovat jako dospělí, získaly by úžasné sociální a pracovní dovednosti, protože by byly součástí života. To by se mi líbilo.

Přirozené (kontaktní) rodičovství je v USA mohutným hnutím. Myslím, že opravdu jde o dobrý trend, který může přinést světu mír. Jen se domnívám, že je chyba, že někteří kontaktní rodiče špatně rozlišují mezi základními potřebami dítěte a pouhým chtěním, že si myslí, že musí dát dětem vše, nač si vzpomenou, jako by se jednalo o jejich základní potřeby, a učí je tak chtít a chtít a chtít. (...) Když se potom setkají s mými myšlenkami, vidím u nich obrovskou úlevu, že mají „povolení“ přistupovat k dětem tak, jak jim káže jejich srdce.

Proto si myslím, že mé myšlenky ve skutečnosti nejsou vůbec radikální, i když se to o mně říká; že naopak radikální je naše společnost, že jsme se radikálně odklonili od přirozenosti a teď se k ní pomalu vracíme.

Devět myšlenek Naomi Aldortové

  1. Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my ― většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo.
  2. Poslušnost není naším cílem. Znamená totiž, že dítě se bojí. Možná dělá dobrou věc, ale ze špatného důvodu. Bojí se trestu, naší zlosti nebo že přijde o naši lásku. Poslušné dítě může později poslouchat kohokoliv, třeba vůdce gangu. Naučí se poslouchat jiné, a ne samo sebe. Člověk by měl také někdy poslouchat jiné lidi, ale měl by se vždy nejdříve poradit sám se sebou a umět se rozhodnout, koho a kdy poslouchat.
  3. Naším cílem je, aby dítě bylo nezávislé, aby dítě v každé chvíli cítilo: „To, jak se cítím, je správné“. Tento pocit sebedůvěry budujeme tak, že reagujeme na jeho potřeby. Nemusíme se obávat, že později bude dělat věci na úkor jiných lidí nebo že se o druhé nebude starat. Naopak: pro dítě, které se cítí nezávislé a důvěřuje si, je mnohem snadnější všímat si druhých a starat se o ně.
  4. Spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle. K tomu nepotřebuje příkazy, zákazy a napomínání, potřebuje jen, aby byly naplněny jeho základní potřeby, jimiž - kromě těch tělesných - jsou: bezpodmínečná láska, možnost sebevyjádření, citová jistota, samostatnost (+ moc nad sebou) a sebevědomí.
  5. Lidé jsou ze své podstaty nezávislé bytosti. Protože ovládáním jdeme proti této přirozenosti dětí, vytváříme agresi, vzdor. Jiné děti tím přimějeme k vnitřní rezignaci a vytvoříme v nich pocit uzavření, nejistoty a neschopnosti důvěřovat sám sobě.
  6. Naším cílem je, aby děti byly šťastné. Snažíme se je toho co nejvíce naučit, aby toho co nejvíce dosáhly a co nejvíce měly, a potom mohly být šťastné. Na tom není nic špatného, daleko důležitější však je naučit děti být šťastné rovnou. Nezávisle na tom, jestli dostanou to, co chtějí, jestli se jim něco podaří. Aby byly schopné BÝT. Učme je BÝT raději než DĚLAT a MÍT.
  7. Když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu. Říkáme mu tím: „Ty to neumíš. Já ti to ukážu. Já ti pomůžu.“ Dávejme dětem takové projekty a činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily nebo aby při nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.
  8. Chválení ničí sebeúctu a je druhem manipulace. Když dítě chválíme, chceme, aby něčeho dělalo víc. A ono to funguje, ale opět ze špatného důvodu - chce získat naši lásku. Učíme děti být závislé na mínění druhých lidí. Tento přístup vnáší do života nejistotu.
  9. Svoboda není povolení dělat cokoliv. Dát dítěti moc nad sebou samým neznamená dát mu moc nad rodiči a ostatními lidmi. Protože to je pro dítě příliš mnoho moci, která jej frustruje a oslabuje.

(Zdroj: Seminář Vychováváme děti a rosteme s nimi z května 2012.)

Připravily Petra Kutáčková a Kateřina Rezková, 1. srpna 2012.
Kráceno. Původní název článku: „Radikálně jsme se odklonili od přirozenosti“. Celý šestistránkový rozhovor na webu SEDMé GENERACE. Převzato s laskavým svolením redakce.

sedmagenerace.cz

První článek Naomi Aldortové vyšel roku 1994 v časopise "Mothering" pod názvem „Jděte dětem z cesty“. V roce 2006 jí vyšla kniha "Raising our Children, Raising Ourselves", která byla postupně přeložena do třinácti jazyků - do češtiny pod názvem „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ (PRÁH, 2010). Obsah knihy a ukázka z knihy.